60 A 2/2026 – Krajský soud v Ústí nad Labem

60 A 2/2026- 27 - text  60 A 2/2026 - 27 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Trejbalovou ve věci žalobce: X, narozený dne X státní příslušník X bytem X zastoupený advokátem Markem Sedlákem sídlem Milady Horákové 13, Brno proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 1. 2026, č. j. MV-188789-3/OAM-2025 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Včasně podanou žalobou napadá žalobce rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 16. 10. 2025 č. j. CPR-10165-34/ČJ-2025-931200-SV. 2. Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci uloženo správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 a 9 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a stanovena doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států EU, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále také jen „smluvní státy“), na dobu 30 měsíců. Počátek běhu doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území uvedených států, byl podle § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců stanoven ode dne, kdy žalobce vycestuje z území uvedených států. Podle § 118 odst. 3 uvedeného zákona byla žalobci stanovena doba k vycestování do země státního občanství cizince nebo třetí země, kde je oprávněn pobývat nebo která ho přijme, na dobu 30 dnů ode dne, kdy žalobce pozbude postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany a poté, co odpadne důvod znemožňující jeho vycestování po právní moci rozhodnutí o vyhoštění. Podle § 179 zákona o pobytu cizinců nebyly shledány důvody znemožňující vycestování. 3. Správní orgán I. stupně shrnul dosavadní pobyt žalobce na území ČR. Konstatoval, že žalobce se dne 22. 3. 2025 dostavil do PSC Zastávka s platným vietnamským pasem, aby požádal o mezinárodní ochranu. Bylo zjištěno, že žalobce nemá žádné oprávnění k pobytu na území ČR, dosud o mezinárodní ochranu nežádal. Do ČR přicestoval dne 21. 9. 2023 letecky na jednovstupové české vízum platné od 15. 9. 2023 do 13. 12. 2023. Dne 30. 4. 2024 cizinecká policie zahájila řízení ve věci správního vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců, které bylo překvalifikováno a dne 22. 8. 2024 bylo žalobci vydáno rozhodnutí o povinnosti opustit území členských států EU a smluvních států dle § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců a stanovena doba k vycestování na 30 dnů od nabytí právní moci. Po zamítnutí žalobcova odvolání nabylo toto rozhodnutí právní moci dne 28. 11. 2024. Žalobce nevycestoval a od 29. 12. 2024 pobýval na území znovu neoprávněně, čímž opakovaně porušoval právní předpisy. Proto bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění, a poté co byla rozhodnutím ze dne 28. 5. 2025 žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítnuta a rozhodnutí nabylo právní moci dne 24. 6. 2025, bylo rozhodnuto o správním vyhoštění. Správní orgán I. stupně vycházel z okolností týkajících se žalobcova neoprávněného pobytu na území ČR, přiměřenost rozhodnutí z hlediska zásahu do jeho soukromého a rodinného života posuzoval na základě obsahu žalobcovy účastnické výpovědi a svědeckých výpovědí jeho matky, bratra a sestry, kteří žijí na území a mají zde povolen trvalý pobyt, a dále na základě skutečností zjištěných při opakovaných pobytových kontrolách v prodejně potravin žalobcovy matky, kde žalobce pracuje. Neshledal nepřiměřenost rozhodnutí o správním vyhoštění ve smyslu § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců zejména též s ohledem na to, že neoprávněný pobyt žalobce po vydání rozhodnutí o povinnosti opustit území ČR, tedy rozhodnutí bez negativních důsledků s možností legalizace následného pobytu, byl hodnocen jako závažné porušení právních předpisů. O důsledcích svého počínání žalobce věděl, do dané situace se dostal svou vinou. Nucené vycestování pak bude znamenat újmu, která je nezbytným průvodním jevem realizace správního vyhoštění. K rodinné situaci žalobce správní orgán I. stupně dodal, že není povinností žalobce zajistit celodenní osobní péči o matku, zejména pokud ta z vlastní vůle odmítá pomoc dalších členů rodiny. Matka se neléčí, cítí se samostatná, s výjimkou zařizování některých záležitostí, dochází do obchodu, kde má je potíže s počítáním na pokladně, připustila vycestování žalobce zpět do Vietnamu. 4. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které posoudil žalovaný v napadeném rozhodnutí. Podle žalovaného žalobce pobýval na území bez platného oprávnění k pobytu od dne 29. 12. 2024 až do příchodu do PSC Zastávka dne 22. 3. 2025, a tím opakovaně porušil právní předpisy a mařil výkon správního rozhodnutí, byly naplněny podmínky pro správní vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. b) bodů 4 a 9 zákona o pobytu cizinců. Také nelze odhlédnout od skutečnosti, že žalobce na území ČR pobýval neoprávněně již před 29. 12. 2024, proto mu bylo vydáno rozhodnutí o povinnosti opustit území členských států EU a smluvních států, tuto povinnost ale nesplnil. Nebyly zjištěny žádné jiné žalobcovy vazby na území ČR než přítomnost rodinných příslušníků na území. Nic žalobci v návratu do Vietnamu nebrání, má možnost vytvořit si tam zázemí v domě matky. Sám se vyjádřil tak, že jeho návratu nebrání žádné překážky, kromě zdravotních problémů jeho matky. I vzhledem k relativně krátké době pobytu mimo domovskou zemi je jeho zpětná integrace do vietnamské společnosti je možná. Dále žalovaný hodnotil, zda je mezi žalobcem a jeho matkou vztah závislosti, který by mohl představovat zásah do rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uzavřel, že nepřiměřenost rozhodnutí o správním vyhoštění vzhledem k dopadům do soukromého nebo rodinného života žalobce či jiných osob není dána. O žalobcovu matku se mohou postarat další dva rodinní příslušníci, kteří se na území nacházejí oprávněně na základě povolení k trvalému pobytu. Žalovaný zdůraznil, že právo pobývat na území ČR nepatří do kategorie základních lidských práv a zásah do soukromého a rodinného života cizince je připuštěn, děje-li se tak v souladu se zákonem a v oblasti zájmů chráněných státem. Veřejný zájem, který žalobce svým jednáním narušuje, spočívá v zájmu na dodržování právních předpisů ve všech oblastech života, k čemuž v imigračních případech navíc přistupuje legitimní požadavek státu, aby se zde zdržovali pouze cizinci s platným pobytovým oprávněním a cestovním dokladem, cizinci respektující ČR jako autoritu a dodržující veškerá pravidla pro pobyt na území cizího státu. Zopakoval, že vzhledem k rodinným vazbám žalobce na území ČR byl v minulosti cizineckou policií akceptován postup dle § 50a odst. 5 zákona o pobytu cizinců a žalobci byla uložena povinnost opustit území členských států EU a smluvních států, toto mírnější opatření se minulo účinkem, žalobce jej ignoroval, na území setrval bez oprávnění k pobytu a situaci se svou matkou neřešil. Tím se zintenzivnilo narušování veřejného zájmu ze strany žalobce a uložení správního vyhoštění je adekvátní. Žalobce po uplynutí doby správního vyhoštění může ve své domovské zemi požádat o příslušné pobytové oprávnění a po dobu 30 měsíců, kterou žalovaný nepovažoval za nepřiměřeně dlouhou, mohou jeho matce pomáhat její další dospělé děti, případně lze využít dalších možností, jak matce zajistit pomoc a péči. Tvrzenými, ale nedoloženými psychickými problémy matky žalobce nelze zhojit žalobcův neoprávněný pobyt na území ČR ani opakované porušování právních předpisů. II. Žaloba 5. Žalobce namítal, že napadené rozhodnutí představuje nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života zaručeného čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod celé rodiny, zejména žalobce a jeho matky. Popsal, že matka ukončila léčbu nedobrovolně, rodina není schopna zajistit jí dostupnou psychiatrickou léčbu. Proto žalobce nevycestoval z území ČR, jak plyne z výslechu jeho i výslechů svědků. Hospitalizace matky po smrti otce, kvůli jehož nemoci žalobce přicestoval, je známkou jejího vážného psychického stavu. Matka odmítá opustit dům, kde s otcem žila, není schopná se o sebe v běžných věcech postarat. Žalobce nezůstal na území ČR svévolně, snažil se situaci řešit žádostí o vízum za účelem strpění pobytu a žádostí o dlouhodobé vízum za účelem péče o rodiče. Podle žalobce není na území ČR jediná osoba kromě žalobce, která by byla ochotná a schopná o matku pečovat. O matku musí někdo pečovat, dokud se její stav nezlepší alespoň tak, aby byla ochotná se vrátit s žalobcem do Vietnamu. V případě návratu by žalobce nebyl schopen svůj pobyt zlegalizovat a vrátit se starat o matku, která se odmítá vrátit do Vietnamu. 6. Žalobce upozornil na výklad žalovaného, který uvedl, že smyslem