3 Azs 271/2022 — Nejvyšší správní soud

73 A 12/2025- 63 - text 73 A 12/2025 – 63 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl samosoudcem Mgr. Zdeňkem Macháčkem ve věci žalobce: X, narozen X bytem X zastoupen advokátkou JUDr. Bc. Marcelou Lafek sídlem Národní 416/37, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 6. 2025, č. j. MV-77064-4/SO-2025 takto: I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, ze dne 5. 6. 2025, č. j. MV-77064-4/SO-2025, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 13 140 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky JUDr. Bc. Marcely Lafek. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 24. 3. 2025, č. j. OAM-1478-62/PP-2021. Tímto prvostupňovým rozhodnutím bylo podle § 87e odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), rozhodnuto o zamítnutí žádosti žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie a žalobci byla stanovena povinnost k vycestování z území do 35 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. 2. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobce podal dne 25. 1. 2021 žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU, neboť ve Vietnamu žil a v ČR nadále žije ve společné domácnosti se svými syny X a X, kteří jsou státními občany ČR. Jejich soužití v Chrastavě bylo potvrzeno provedenou pobytovou kontrolou. Žalobce se považoval za rodinného příslušníka občana EU ve smyslu § 15a odst. 2 písm. a) bod 1. zákona o pobytu cizinců. Žalovaný zrekapituloval dosavadní průběh řízení s tím, že jeho předchozí pro žalobce negativní rozhodnutí ve věci bylo zrušeno rozsudkem zdejšího soudu a kasační stížnost byla následně zamítnuta Nejvyšším správním soudem. V průběhu řízení žalobce vycestoval do Vietnamu, kde doposud žije. K jeho situaci byl proveden výslech jak samotného žalobce, tak obou jeho synů. 3. Žalovaný konstatoval, že žalobce na území ČR pobýval od roku 2004, nejprve na základě dlouhodobého pobytu za účelem podnikání, později za účelem soužití rodiny. Následná žádost o dlouhodobý pobyt za účelem podnikání byla zamítnuta proto, že žalobce neplnil účel předchozího pobytového oprávnění, když po úmrtí své manželky v roce 2017 tuto skutečnost správnímu orgánu oznámil až v roce 2019, ač jeho pobytové oprávnění bylo na pobyt manželky navázáno. Dle žalovaného žalobce nesplňuje podmínky § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalobce byl opakovaně vyzýván k doložení skutečností prokazujících existenci vztahu založeného na úzkých a stálých osobních vazbách navázaných v téže domácnosti v rámci společného domácího života, který přesahuje rámec pouhého dočasného a účelového soužití. Žádný dokument svědčící o jeho závislosti na synech či vnučce však podle žalovaného nepředložil. Z pěti pobytových kontrol vyplynulo, že v době po podání žádosti žalobce v určitém období se syny skutečně bydlel, avšak od srpna 2022 pobývá ve Vietnamu a společnou domácnost se syny již nesdílí. Výslechy žalobce i jeho synů současně ukázaly, že žalobce je zdravotně soběstačný, obstarává si svou domácnost sám, žije z úspor a úroků, případně z peněz zasílaných syny, a do budoucna zamýšlí opět podnikat, cestovat a případně pomáhat s péčí o vnučku. 4. Ačkoli dle žalovaného žalobce se syny bezprostředně před podáním žádosti společnou domácnost sdílel, neprokázal existenci takových úzkých a stálých rodinných vazeb založených na faktické závislosti, které by naplňovaly zákonný pojem rodinného příslušníka. Žalovaný zdůraznil nutnost eurokonformního výkladu § 15a zákona o pobytu cizinců, a to i ve vztahu ke státním občanům ČR. Zabýval se vztahem vnitrostátní úpravy k čl. 2 odst. 2 a čl. 3 odst. 2 směrnice 2004/38/ES a uzavřel, že z unijní úpravy ani z judikatury Soudního dvora EU nelze dovodit automatické právo rodiče zletilého občana Evropské unie na pobytové oprávnění. Za rozhodující považoval existenci specifických okolností spočívajících zejména v závislosti rodinného příslušníka na občanu EU. Taková závislost však podle žalovaného v projednávané věci zjištěna nebyla. Samotná rodinná pospolitost, pravidelný kontakt se syny ani snaha nebýt osamělý podle žalovaného nepostačují k naplnění podmínek ustanovení § 15a zákona o pobytu cizinců. 5. Dle žalovaného žalobce neprokázal takové okolnosti, které by svědčily o nepřiměřeném zásahu do soukromého a rodinného života. Nejde o situaci, kdy by rozhodnutí vedlo k rozdělení rodiny žijící společně na území nebo k nutnosti, aby rodina žalobce opustila ČR. Synové žalobce jsou dospělí a samostatní, starší syn má vlastní rodinu, o vnučku je postaráno a žalobce může se svými blízkými udržovat kontakt na dálku, případně je navštěvovat na základě krátkodobého víza. Ani čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podle žalovaného státu neukládá povinnost umožnit rodině realizovat společný život právě na území ČR. Byly splněny podmínky pro zamítnutí žádosti, jelikož žalobce není rodinným příslušníkem občana EU ve smyslu § 15a zákona o pobytu cizinců. II. Žaloba 6. Žalobce v podané žalobě namítl, že napadené rozhodnutí je nezákonné. Považuje se za rodinného příslušníka občana EU ve smyslu § 15a odst. 2 písm. a) bod 1. zákona o pobytu cizinců. Před vstupem na území žil ve Vietnamu ve společné domácnosti se svým synem, nyní občanem ČR, a společnou domácnost s ním sdílel i posléze na území ČR. Ustanovení § 15a odst. 2 písm. a) bod 1 zákona o pobytu cizinců je třeba vykládat nediskriminačně ve prospěch rodinných příslušníků občanů EU. V průběhu řízení se synovi žalobce narodilo dítě, s nímž žalobce rovněž sdílí společnou domácnost. Nejvyšší správní soud v rozsudku v žalobcově věci zdůraznil potřebu vykládat § 15a zákona o pobytu cizinců eurokonformně, se zřetelem k cíli zachování jednoty rodiny v širším slova smyslu. Správní orgán I. stupně žalobci v průběhu řízení opakovaně odmítal vyznačit oprávněnost pobytu podle § 87y zákona o pobytu cizinců, a to i přes jeho osobní žádosti a následnou stížnost. Žalobce tedy v důsledku obavy, že jeho pobyt bude považován za neoprávněný, z území ČR vycestoval. Po pozdějším uznání nároku na osvědčení podle § 87y zákona o pobytu cizinců se žalobce pokoušel získat vstupní vízum a dále i dlouhodobé a turistické vízum, avšak bez úspěchu. V zemi původu tak nepobývá dobrovolně, nýbrž v důsledku postupu českých orgánů, které mu znemožňují návrat do ČR. Žalobce nemá reálnou možnost úspěšně žádat o jiný pobytový titul. 7. Žalovaný sám připustil, že bezprostředně před podáním žádosti sdílel žalobce se svými syny společnou domácnost. Jestliže následně dovodil, že společná domácnost již neexistuje, opíral se o stav, který nastal až v důsledku žalobcova nuceného odjezdu do Vietnamu, jenž byl vyvolán nezákonným postupem správních orgánů. Společná domácnost fakticky nadále trvá, neboť žalobce je svými syny finančně podporován, rodina je v pravidelném kontaktu, navštěvuje se a vzájemně si pomáhá. Rozhodné zákonné ustanovení navíc požaduje vedení společné domácnosti před podáním žádosti, nikoli po celou dobu řízení. Žalobce dále nesouhlasí, že je v jeho případě třeba prokazovat závislost na výživě nebo celodenní péči. Pokud by byl osobou závislou na výživě nebo jiné nutné péči, spadal by do kategorie dle § 15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, zatímco jeho žádost byla podána podle § 15a odst. 2 písm. a) bodu 1. téhož zákona, ve znění účinném do 1. 8. 2021. Při výkladu přijatém žalovaným by ustanovení § 15a odst. 2 písm. a) bod 1. zákona o pobytu cizinců bylo ve vztahu k potomkům a předkům občanů Evropské unie prakticky obsoletní, neboť by u nich bylo vždy současně vyžadováno splnění podmínek podle § 15a odst. 1 písm. d) téhož zákona. 8. Legislativní proces přijetí směrnice 2004/38/ES nemá na žalobcovu věc rozhodný dopad. Čl. 3 odst. 2 této směrnice vymezuje tři samostatné kategorie osob, jimž má být usnadněn vstup a pobyt, a to osoby vyživované, členy domácnosti a osoby vyžadující osobní péči z vážných zdravotních důvodů. Podle žalobce jde o alternativní, nikoli kumulativní podmínky. S odkazem na rozsudek Soudního dvora ve věci C-22/21 žalobce dovozoval, že členský stát nemůže do definice těchto osob vnášet další kritéria, která směrnice neobsahuje. Tvrdil proto, že postačuje, že prokázal své postavení člena domácnosti občana EU, s nímž jej pojí úzké a stabilní osobní vazby vzniklé v rámci dlouhodobého společného domácího života. Za rozporný s obsahem spisu a částí napadeného