73 A 13/2025 – Krajský soud v Ústí nad Labem

ECLI: ECLI:CZ:KSUL:2026:73.A.13.2025.33
Datum: 2026-03-02
Z rozhodnutí: III. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočce v Liberci, soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě ve výši 1 000 Kč.…
73 A 13/2025- 33 - text  73 A 13/2025 - 33 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl samosoudcem Mgr. Zdeňkem Macháčkem ve věci žalobce: X, narozen dne X státní příslušnost X zastoupen advokátem Mgr. Markem Eichlerem sídlem Nekázanka 888/20, Praha 1 proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 8. 2025, č. j. CPR-23697-3/ČJ-2025-930310-V242 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočce v Liberci, soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě ve výši 1 000 Kč. Odůvodnění: 1. Žalobce se včasnou žalobou domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Krajského ředitelství policie Libereckého kraje (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 12. 5. 2025, č. j. KRPL-52053-39/ČJ-2024-180026. Tímto prvostupňovým rozhodnutím správní orgán I. stupně uložil žalobci podle § 50a odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), povinnost opustit území členských států EU, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace a stanovil dobu k vycestování do 30 dnů od právní moci rozhodnutí. 2. V napadeném rozhodnutí žalovaný vyšel ze zjištění, že žalobci bylo v minulosti zrušeno povolení k trvalému pobytu v návaznosti na jeho trestní odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 13 let za drogovou trestnou činnost. Po jeho podmíněném propuštění mu byl vydán výjezdní příkaz, který nerespektoval, a ve dnech 22. 5. 2024 až 23. 5. 2024 žalobce pobýval v ČR neoprávněně. S ohledem na okolnosti případu nebylo přistoupeno ke správnímu vyhoštění, nýbrž k uložení povinnosti opustit území jako mírnějšímu opatření. K otázce tvrzeného otcovství k dceři žalovaný uvedl, že ke dni vydání napadeného rozhodnutí žalobce nebyl v rodném listu zapsán jako otec, a mezi žalobcem a dcerou proto neexistoval právně uznaný vztah rodič-dítě ve smyslu zákona o pobytu cizinců. Ani případné budoucí uznání otcovství by samo o sobě neznamenalo, že žalobce nemusí vycestovat, neboť žádost o pobytové oprávnění by musel podávat ze zahraničí. Žalobce začal tento rodinný vztah prosazovat až po ztrátě pobytového oprávnění a po propuštění z výkonu trestu, přičemž žalovaný v tom spatřoval účelovou snahu oddálit povinnost vycestovat. 3. Žalovaný k otázce přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života, zdůraznil, že již zvolený typ opatření představuje nejmírnější postup vůči neoprávněně pobývajícímu cizinci, neboť s ním není spojen zákaz opětovného vstupu. Nepřiměřenost by přicházela v úvahu jen ve výjimečných situacích vyžadujících nezbytnost přítomnosti cizince na území. Žalovaný zohlednil tvrzené rodinné vazby (soužití s družkou a dospělou dcerou) i zdravotní stav žalobce (cukrovka 2. typu), avšak uzavřel, že z podkladů nevyplynulo, že by zdravotní stav žalobce byl natolik závažný, aby znemožňoval návrat do země původu nebo vyžadoval péči, bez níž by se neobešel. Žalovaný hodnotil podporu ze strany družky a dcery jako běžnou rodinnou pomoc. Zároveň poukázal na to, že žalobce sám uváděl, že mu ve Vietnamu nehrozí nebezpečí. Vazby, jichž se žalobce nyní dovolává, se fakticky prosadily až po jeho propuštění z výkonu trestu a po zániku pobytového oprávnění. V minulosti byl žalobce ženatý s jinou ženou. 4. Do úvah o přiměřenosti žalovaný zahrnul i trestní minulost žalobce (6x trestán, závažná drogová trestná činnost) a dovodil převahu veřejného zájmu na tom, aby na území pobývaly pouze osoby s platným pobytovým oprávněním. Ani případná absence zázemí ve Vietnamu žalobce nezbavuje povinnosti vycestovat. Z podkladů však vyplývá existence příbuzných ve Vietnamu. Žalobce hovoří vietnamsky, česky nikoli. Rozhodnutí představuje zásah do životní situace žalobce, současně jím však končí protiprávní stav neoprávněného pobytu. Uložené opatření nebrání žalobci v budoucnu usilovat o návrat na území, byť bude jeho situace vzhledem k trestní minulosti problematická. 5. Žalobce v podané žalobě namítal, že žalovaný zatížil své rozhodnutí nezákonností a nepřezkoumatelností. Žalovaný byl povinen zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí dle § 174a zákona o pobytu cizinců. Toto ustanovení nabízí minimální výčet okruhů, jimiž se správní orgán musí ve svém rozhodnutí zabývat. Nemůže obstát, pokud správní orgán provede požadovanou úvahu jen v omezené míře nebo vůbec. Rozhodnutí žalovaného neobsahuje úvahu o přiměřenosti, jak to požaduje § 174a zákona o pobytu cizinců. Tím došlo také k porušení § 3 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, jelikož žalovaný se nepokusil zjistit skutečný stav věci a své rozhodnutí ve vztahu k přiměřenosti řádně neodůvodnil. Ochrana před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života je zakotvena též v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Také Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 5 As 102/2013, uvedl, že protiprávní jednání stěžovatele na území ČR souviselo výhradně s jeho nelegálním pobytem, a nepředstavuje tedy samo o sobě nebezpečí pro veřejný pořádek nebo veřejnou bezpečnost. 6. Žalovaný nepodložil své závěry o tom, že se nebude jednat o nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života, resp. že se jedná a postup nezbytný v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných tak, jak požaduje čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobce žije na území České republiky 45 let, je zde integrován, žije zde s družkou X a dcerou, která má české státní občanství. Má zde i syna X, který je rovněž českým občanem. Ve Vietnamu již nemá žádné zázemí. Ve vztahu k dceři je v současnosti vedeno řízení o popření otcovství, neboť jejím biologickým otcem je žalobce, což bylo prokázáno DNA testem. Správní orgány pochybily, když nepřerušily správní řízení do vyřešení otázky popření a určení otcovství dcery. Taktéž nebyl zohledněn zdravotní stav žalobce, který trpí cukrovkou 2. typu a musí si pravidelně píchat inzulín, s čímž mu pomáhá družka. Správní orgány ignorovaly posouzení možnosti návratu z Vietnamu zpět do ČR za situace, kdy žalobce má trestní minulost a je v pokročilém věku. 7. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul. Uvedl, že žaloba se týká přiměřenosti rozhodnutí, což je otázka, kterou se v napadeném rozhodnutí náležitě zabýval. 8. Napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející přezkoumal krajský soud v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v rozsahu a mezích žalobních bodů, jimiž je dle § 75 odst. 2 s. ř. s. vázán. Přitom vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. 9. Ze správního spisu vyplynulo, že dne 23. 5. 2024 se žalobce bez oprávnění k pobytu dostavil ke správnímu orgánu I. stupně. Bylo s ním zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění. Žalobce uvedl, že do ČR přicestoval v roce 1980, má zde dvě děti – syna X, nar. X, a dceru X (X), nar. X, oba české státní příslušnosti. Žije s vietnamskou družkou X a uvedenou dcerou. Má cukrovku, kvůli níž si musí aplikovat inzulín, jiné obtíže nemá. Ve Vietnamu mu nehrozí žádné nebezpečí. Pobytovou kontrolou bylo potvrzeno tvrzené soužití. Opisem z evidence rejstříku trestů bylo zjištěno, že žalobce zde má 6 záznamů. Byl odsouzen v roce 2004 za porušení předpisů o nálepkách k označení zboží, dvakrát v roce 2012 za maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, pro tentýž trestný čin byl odsouzen i v roce 2013, dále v roce 2013 za zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby se způsobením značné škody a nakonec v roce 2017 za nedovolenou výrobu a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Za posledně uvedený trestný čin byl odsouzen mj. k trestu odnětí svobody na 13 let nepodmíněně. 10. Správní orgán I. stupně založil do spisu rozhodnutí, jimiž bylo žalobci v důsledku posledně uvedeného odsouzení zrušeno povolení k trvalému pobytu. Provedl také výslech žalobcem označené družky a dcery, které potvrdily soužití s žalobcem. Dcera považuje žalobce za svého otce. Správní orgán I. stupně vyrozuměl žalobce, že namísto řízení o správním vyhoštění s ním nadále povede řízení o uložení povinnosti opustit území, a po vyrozumění o možnosti seznámit se s podklady a vyjádřit se k nim vydal shora označené p

Citovaná ustanovení

§ 103 (150/2002 Sb.)§ 51 (150/2002 Sb.)§ 75 (150/2002 Sb.)§ 78 (150/2002 Sb.)§ 50a (326/1999 Sb.)§ 68 (500/2004 Sb.)