1 As 87/2009 — Nejvyšší správní soud

5 Ca 384/2007- 70 - text 8 pokračování 5 Ca 384/2007 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudců Mgr. Aleny Krýlové a Mgr. Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně: E., s.r.o., se sídlem Č. 3, zast. JUDr. Irenou Spitzovou, advokátkou se sídlem M-Palác, Heršpická 5, 638 00 Brno, proti žalovanému Ministerstvu zemědělství, se sídlem Těšnov 17, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 27. září 2007, č.j. 30661/2007-10000, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání rozhodnutí ministra zemědělství ČR ze dne 27.9.2007, č.j. 30661/2007-10000, kterým byl zamítnut rozklad žalobkyně a bylo potvrzeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 12.6.2007, č.j. 22163/2007-14130. Uvedené rozhodnutí ministerstva jako správního orgánu I. stupně bylo vydáno podle § 98 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu ve zkráceném řízení a bylo jím změněno rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu (SZIF) ze dne 22.11.2006, č.j. SZIF/2006/0442689, tak, že se žádost žalobkyně o zařazení do programu Zakládání skupin výrobců podle nařízení vlády č. 655/2004 Sb. zamítá. Rozhodnutí SZIF bylo změněno z důvodu zjištění, že jde o rozhodnutí nezákonné a že jím byly porušeny právní předpisy. Ministerstvo ve svém rozhodnutí vyšlo ze znění a cíle nařízení vlády č. 655/2004 Sb. a posuzovalo postup SZIF podle tohoto nařízení z hlediska práva Evropského společenství, zejména z hlediska nezbytnosti interpretovat nařízení ve smyslu článku 33d nařízení Rady (ES) č. 1257/1999. Ministerstvo uvedlo, že v souladu s citovaným komunitárním předpisem nelze akceptovat zakladatelskou smlouvu žalobkyně, neboť jednočlenná společnost s ručením omezeným nemůže splnit účel podle citovaného nařízení Rady č. 1257/1999, a tedy ani podle nařízení vlády č. 655/2004 Sb., v jehož § 2 písm. c) je výslovně uvedeno, že skupinou výrobců se rozumí obchodní společnost nebo družstvo, jejichž předmětem činnosti je zajištění společného odbytu příslušné zemědělské komodity. Tomu odpovídá i § 4 odst. 2 nařízení vlády č. 655/2004 Sb., který stanoví, že nedílnou součástí žádosti o zařazení je společenská smlouva nebo stanovy skupiny výrobců. V tomto případě byla k žádosti předložena pouze zakladatelská listina, kterou jediný společník zakládá obchodní společnost dle § 57 odst. 3 obchodního zákoníku. Nemohly tedy být splněny podmínky stanovené citovaným vládním nařízením ani naplněn účel sledovaný pojmoslovím komunitárního nařízení. Správní orgán dále ve svém rozhodnutí pojednal o souladu Horizontálního plánu rozvoje venkova pro období 2004-2006 schváleného usnesením vlády ČR č. 671 ze dne 9.7.2003 se zmiňovaným článkem 33d nařízení Rady. Uvedl, že tento programový dokument byl následně schválen i rozhodnutím evropské komise č. 2004 CZ O6G DO 001, a stal se tak předpisem přímo aplikovatelným ve smyslu přístupové smlouvy. Tento programový plán stanoví cíle, podmínky vstupu a podmínky pro poskytnutí dotace v rámci opatření zakládání skupin výrobců a jeho záměrem je vytvořit podmínky pro skupiny prvovýrobců, kteří jako členové skupiny jsou fyzickými nebo právnickými osobami a předloží uzavřené dohody mezi skupinou výrobců a jejími členy. Protože v dané věci je žalobkyně společností s jedním účastníkem, je porušení uvedených předpisů zjevné. Ministerstvo zemědělství proto rozhodnutí SZIF změnilo tak, že žádost žalobkyně o zařazení do programu zakládání skupin výrobců podle nařízení vlády č. 655/2004 Sb. zamítlo, a stanovilo, že účinky tohoto rozhodnutí nastávají ve smyslu § 99 odst. 3 správního řádu ke dni právní moci přezkoumávaného rozhodnutí, neboť skutečnost, že žalobkyně nesplňovala stanovené podmínky pro zařazení, posoudilo jako důvodnou okolnost podle citovaného zákonného ustanovení. O rozkladu proti tomuto rozhodnutí, obsahově totožném s podanou žalobou, bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím, v němž se ministr zemědělství vypořádával s rozkladovými námitkami žalobkyně. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí ke vznesené věcné námitce zařazení žalobkyně do programu vycházel z ustanovení článku 33d nařízení Rady (ES) č. 1257/1999 s tím, že nařízení vlády ČR tento předpis Evropských společenství adaptuje. V § 1 nařízení vlády je definován předmět úpravy, jímž jsou bližší podmínky pro zařazení skupiny výrobců zajišťujících společný odbyt zemědělské komodity. Pro tuto skupinu výrobců je zavedena legislativní zkratka „skupina výrobců“. Vymezením skupiny výrobců v rámci § 2 písm. c) nařízení vlády je pak určena právní forma, kterou skupina výrobců může mít. Z uvedeného pak dle žalovaného vyplývá, a to s odkazem na jazykový, popř. teleologický výklad, že podporu je možné poskytnout pouze více subjektům, které se sdruží za účelem společného odbytu příslušné zemědělské komodity a společně založí obchodní společnost nebo družstvo. Takovému výkladu odpovídají i ustanovení Horizontálního plánu rozvoje venkova pro období 2004-2006 schválené jak vládou ČR, tak i rozhodnutím Evropské komise č. 2004 CZ O6G DO 001, což znamená jeho přímou aplikovatelnost ve smyslu přístupové smlouvy. Podle tohoto dokumentu všichni členové skupiny výrobců předloží mimo jiné uzavřené dohody mezi skupinou výrobců a jejími členy s vymezením způsobu a výše úhrad, hlavní činností skupiny výrobců je pak společný odbyt. Není tedy možné akceptovat argument, že za skupinu výrobců může být uznána právnická osoba s jediným společníkem, tedy že skupina výrobců může být tvořena jedním členem. Jediný společník právnické osoby nemůže nikdy zajistit společný odbyt zemědělské komodity což je základním materiálním znakem činnosti skupiny výrobců. Při rozhodování o podaném rozkladu přihlédl žalovaný i k úpravě § 94 odst. 4 a 5 správního řádu týkající se šetření práv nabytých v dobré víře. Zhodnotil, že dotace poskytovaná podle nařízení vlády je dávkou, kterou je možné poskytnout pouze v případě, splní-li daný subjekt kritéria stanovená pro jejich poskytnutí. Rozhodnutím SZIF je deklarováno, že došlo ke splnění podmínek pro zařazení žadatele do programu, toto rozhodnutí však nemůže nahradit splnění objektivních kritérií, která jsou stanovena hmotněprávní úpravou. Zařazením obchodní společnosti do programu tato obchodní společnost žádná nová práva nenabývá. Pokud je následně zjištěno, že toto zařazení bylo vydáno v rozporu s právními předpisy, neboť žalobkyně neplní kritéria pro zařazení do programu, pak tuto skutečnost nemůže zhojit to, že žalobkyně byla v dobré víře. Proto nelze přihlédnout k dopisům SZIF a Ministerstva zemědělství, na něž je v rozkladu odkazováno. Tyto dopisy nemají charakter závazného výkladu právních předpisů a z hlediska zákonnosti rozhodnutí SZIF o zařazení do programu jim nelze přikládat význam. Z tohoto důvodu žalovaný neshledal porušení § 94 odst. 4 a § 94 odst. 5 správního řádu. Podle žalovaného je oprávnění ke změně rozhodnutí SZIF ve zkráceném přezkumném řízení zřejmé, neboť porušení právního předpisu je zjevné ze spisového materiálu. Žalobkyně byla zařazena do programu přesto, že jde o společnost založenou jediným společníkem, která nemůže plnit definiční vymezení skupiny výrobců tak, jak je uvedeno v § 1 nařízení vlády. Z uvedených důvodů žalovaný rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku napadeného rozhodnutí. Proti uvedenému rozhodnutí směřuje podaná žaloba. Žalobkyně v podané žalobě namítá, že žalovaný až účelově využil přezkumného řízení, přičemž se nedostatečně vypořádal se zásadou ochrany práv nabytých v dobré víře. Na dobré víře nebyla dotčena pouze žalobkyně, ale i jiné subjekty, které s ní vstupovaly do obchodních vztahů s vědomím, že jednají s členem dotačního programu. Žalobkyně nesouhlasí s tím, že by z rozhodnutí nebyla nabývána žádná práva. Bylo-li zařazení do programu nezbytnou podmínkou pro navazující žádosti o dotace, pak zařazením do programu vzniklo přinejmenším „právo“ žádat dotace. Žalobkyně má za to, že nelze zpochybňovat, že SZIF ji zařadil do programu Zakládání skupin výrobců v souladu s právními předpisy ČR:§ 3 nařízení vlády č. 655/2004 Sb. totiž stanovil konkrétní podmínky, při jejichž naplnění měl SZIF povinnost zařadit žadatele do daného programu. Žadatel musel a) splnit podmínku roční obchodovatelné produkce v hodnotě nejméně 3 mil. Kč a nebo podmínku nejméně 5 společníků nebo členů a b) musel vzniknout v určeném období. Žalobkyně má za to, že tyto podmínky splnila. Mezi závaznými podklady SZIF pro zařazení do programu byly mj. Příručka žadatele o dotaci v rámci opatření zakládání skupin výrobců (HRDP) a Metodika provádění nařízení vlády č. 655/2004 Sb. Oba dokumenty výslovně uvádějí, že do programu budou zařazeny i jednočlenné obchodní společnosti za podmínky, že dosáhnou požadovaného obratu. Citovaná ustanovení nařízení vlády jsou dle názoru žalobkyně jednoznačná a nepřipouští jiný výklad. Žalobkyně dále namítá, že ani evrop