15 Co 513/2005 — Nejvyšší správní soud

9 Ca 234/2009- 39 - text 19 pokračování 9 Ca 234/2009 9 Ca 234/2009 - 39 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Ivanky Havlíkové v právní věci žalobkyně: J. S., zast. JUDr. Janem Vydrou, advokátem se sídlem Praha 6, Hošťálkova 1b, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Praha 4, Budějovická 1387/7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel ze dne 11.6.2009, č.j.: 6015-5/2009-900000-30 t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ředitelky Celního ředitelství Plzeň ze dne 22.1.2009, č.j. 707/09-PP bylo rozhodnuto o žádosti žalobkyně ze dne 13.3.2006 týkající se ustanovení do funkce ve služebním poměru celníka podle zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky (dále jen „zákona č. 186/1992 Sb.“) tak, že se žádost zamítá. Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) bylo na základě odvolání žalobkyně shora uvedené rozhodnutí správního orgánu I. stupně změněno tak, že se před slovo „zamítá“ doplňují slova „doplněné dne 5.12.2008 o požadavek vydání rozhodnutí ve věci služebního poměru žadatelky od 1.7.1997 až do současné doby.“ Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě nejprve uvedla, že pracovala v pracovním poměru u Ministerstvu financí – Generálního ředitelství cel jako příslušník celní správy. Pro hrubé porušení pracovní kázně jí zaměstnavatel dal výpověď z pracovního poměru a pracovní poměr žalobkyně podle výpovědi skončil uplynutím výpovědní doby dnem 31.12.1996. Žalobkyně napadla výpověď žalobou a sdělila zaměstnavateli, že trvá na tom, aby u něho byla dále zaměstnávána. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 25.7.2005, č.j.: 9 C 132/2003-217, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14.12.2005, sp.zn.: 15 Co 513/2005, bylo určeno, že výpověď, kterou dal zaměstnavatel žalobkyni, je neplatná. Pracovní poměr žalobkyně tak výpovědí ke dni 31.12.1996 nezanikl, na čemž nemůže nic změnit skutečnost, že žalobkyně od 1.1.1997 nevykonávala pro zaměstnavatele žádnou práci, neměla přístup na pracoviště a nebyl jí stanoven ani vyplácen služební příjem. Žalobkyně se opětovně stala zaměstnankyní celní správy teprve dnem právní moci rozsudku, jímž bylo určeno, že výpověď je neplatná, tedy dnem 18.1.2006. Tyto právní účinky působí ex tunc, tedy zpětně. Žalobkyně v žalobě dále upozornila na skutečnost, že dne 1.7.1997 vstoupil v účinnost zákon č. 113/1997 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění zákona České národní rady č. 35/1993 Sb., zákon č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 32/1957 Sb., o nemocenské péči v ozbrojených silách, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 88/1968 Sb., o prodloužení mateřské dovolené, o dávkách v mateřství a o přídavcích na děti z nemocenského pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a zákon České národní rady č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 113/1997 Sb.“). Podle čl. VI. bod 1. věta prvá zákona č. 113/1997 Sb., se příslušníci celní správy, kteří byli ke dni účinnosti tohoto zákona (1.7.1997) v pracovním poměru k celní správě, považují za celníky ve služebním poměru. Protože vzhledem k určení neplatnosti výpovědi soudem žalobkyni pracovní poměr příslušnice celní správy ke dni 31.12.1996 nezanikl, platí zpětně i to, že tento pracovní poměr trval i ke dni 1.7.1997. Žalobkyně, tak jako ostatní celníci původně v pracovním poměru, je od tohoto data považována za příslušnici celní správy ve služebním poměru, a to i proto, že výkon práce celníka v pracovním poměru nyní ani není možný. Žalobkyni proto svědčí všechna hmotná práva vyplývající ze zaměstnaneckého poměru k celní správě, který je dne poměrem služebním, zejména právo na to, aby byla ustanovena do funkce, aby jí byla přiznána služební hodnost, přiznán a poskytnut služební příjem atd. Předpokladem pro realizaci těchto práv je vydání příslušných rozhodnutí služebního funkcionáře, která podle služebních předpisů upravujících služební poměr příslušníků celní správy vydána být měla a vydána nebyla. Na vydání těchto rozhodnutí má žalobkyně právní nárok zpětně od 1.7.1997 do současnosti. Důsledkem vydání těchto rozhodnutí má být zejména realizace práva na služební postup, stanovení funkčního a služebního zařazení, umožnění výkonu práce i vyplacení zadržovaného služebního příjmu, proplacení nevyčerpané dovolené a poskytnutí naturálních záležitostí podle zákona za dobu od 1.7.1997. Na výše uvedených nárocích žalobkyně nemůže nic změnit skutečnost, že čl. VI. bod 1 zákona č. 113/1997 Sb., byl po zahájení řízení o žádosti žalobkyně zrušen. Žádostí ze dne 13.3.2006, doplněnou podáním ze dne 5.12.2008, žalobkyně požádala ředitelku Celního ředitelství Plzeň o vydání rozhodnutí ve věci jejího služebního poměru k celní správě od 1.7.1997 do dne podání žádosti. Vzhledem k nečinnosti správního orgánu podala žalobkyně žalobu ke Krajskému soudu v Plzni, který rozsudkem uložil ředitelce Celního ředitelství Plzeň povinnost vydat rozhodnutí o žádosti žalobkyně. Ředitelka Celního ředitelství Plzeň vydala dne 22.1.2009 rozhodnutí, kterým žádost žalobkyně zamítla. Vydané rozhodnutí správního orgánu I. stupně dle žalobkyně nesplňovalo formální náležitosti podle § 181 odst. 4 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon č. 361/2003 Sb.“), neboť neobsahovalo hmotněprávní předpisy, podle kterých bylo rozhodováno, vymezení předmětu řízení bylo nesprávné a předmět řízení nebyl napadeným rozhodnutím vyčerpán. Žalobkyně totiž nežádala, aby bylo rozhodnuto o jejím zařazení do funkce ve služebním poměru podle zákona č. 186/1992 Sb. Žádala, aby bylo rozhodnuto o jejím zařazení do funkce ke dni 1.7.1997, a dále aby bylo rozhodnuto o veškerých dalších náležitostech jejího služebního poměru, a to od 1.7.1997 do současné doby. Protože žalobkyni nebylo umožněno složit služební přísahu, přestože tak učinila neformálně svým jednostranným úkonem, žádala o umožnění složit služební přísahu v plné formě. Z věcného hlediska bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně nezákonné i proto, že jeho zamítavý výrok se opíral toliko o jediný argument, a sice že žalobkyně není příslušníkem celní správy, neboť jí dne 1.7.1997 sice vznikl služební poměr, avšak vzhledem k tomu, že žalobkyně nesložila ve smyslu čl. VI. bod 1 věta druhá zákona č. 113/1997 Sb., ve lhůtě dvou měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona služební přísahu, její služební poměr opět zanikl dne 31.8.1997. Nezákonnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně spatřuje žalobkyně i ve skutečnosti, že její žádost byla zamítnuta v celém rozsahu, přestože sama služební funkcionářka uznala, že služební poměr žalobkyně vznikl dnem 1.7.1997 a trval do 31.8.1997. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, o němž bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím. Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za nezákonné, diskriminační a porušující obyčejná i základní práva žalobkyně. Tvrdí, že byla napadeným rozhodnutím zkrácena na svých právech plynoucích ze služebního poměru od 1.7.1997 do současné doby. Zároveň jím byla zkrácena na svém ústavním právu na rovné zacházení v zaměstnání a na právu vykonávat svobodně zvolené povolání, jakož na svém sociálním postavení a právu na spravedlivý proces. Konkrétně namítla, že napadené rozhodnutí se neopírá o žádný platný právní předpis, a je proto projevem svévole služebního funkcionáře. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně neobsahovalo ve výroku o věci samé ve smyslu ust. § 181 odst. 4 zákona č. 361/2003 Sb., uvedení ustanovení právního nebo služebního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto. Žalovaný tento nedostatek nenapravil, přestože na něj žalobkyně v podaném odvolání poukazovala. K této odvolací námitce uvedl, že zákon o služebním poměru neobsahuje ustanovení upravující rozhodování o žádosti, a proto na něj nebylo možné odkázat, a dále že v daném případě není možný ani odkaz na hmotněprávní úpravu, jelikož zákon o služebním poměru věcně předmětnou problematiku neřeší. Žalovaný tak otevřeně přiznal, že se při rozhodování neřídil žádnými právními předpisy, a již z tohoto důvodu nemůže napadené rozhodnutí obstát, neboť není zřejmé, o jaké právní předpisy se žalovaný při rozhodování opíral. Základní zásady ústavnosti, zejména ústavní principy, na nichž je založen charakter státu jako státu právního, vylučují, aby kterýkoliv orgán nebo činitel vykonával moc mimo sféru hmotného práva. Jestliže žalovaný nenašel žádné právní normy, podle kterých by rozhodl ve služebním předpisu, byl povinen postupovat podl