3 Ads 161/2010 — Nejvyšší správní soud

5 Ca 96/2008- 31 - text 6 pokračování 5Ca 96/2008 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudců Mgr. Aleny Krýlové a Mgr. Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: Mgr. J.N., zast.: JUDr. Antonínem Foukalem, advokátem, Lidická 77, Brno, proti žalovanému: Policejní prezidium České republiky, Strojnická 27, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne 28.12.2007, č. 2196 t a k t o : Žaloba s e z a m í t á . Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce podal k soudu žalobu proti rozhodnutí označenému v záhlaví rozsudku, jímž bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí ředitelky Policie ČR, útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV ve věcech služebního poměru č. 531/2007 ze dne 16.4.2007, kterým byla žalobci podle § 224 zákona č. 361/2003 Sb. započítána do doby rozhodné pro nárok na výsluhový příspěvek doba 18 let a 310 dnů, a do doby rozhodné pro nárok na odchodné doba 18 let a 310 dnů. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí zmínil důvody uplatněné v podaném odvolání, v němž žalobce namítal, že mu měla být započtena i doba základní vojenské služby v délce dvou let, kterou vykonával podle zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, neboť podle § 20 odst. 2 písm. a), odst. 4 zákona č. 92/1949 Sb., branný zákon, byl vojákem v činné službě, stejně jako vojáci z povolání, a proto základní vojenská služba je služebním poměrem podle zvláštních předpisů (z.č. 76/1959 Sb.), na které odkazuje ustanovení § 224 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., přičemž navíc základní vojenská služba není uvedena mezi negativními výjimkami tohoto ustanovení. K důvodům odvolání žalovaný uvedl, že s přijetím zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (zákon), nastalo nové právní prostředí pro služební poměr příslušníků bezpečnostních sborů. S přechodem na novou právní úpravu vznikly rozdíly mezi starým a novým zákonem (tzn. mezi zákonem č. 186/1992 Sb. a zákonem). Tyto rozdíly postihují přechodná ustanovení zákona. Jedním z nich je ust. § 224 zákona. Podle § 224 odst. 2 zákona se do doby rozhodné pro výsluhové nároky započtou doby, po které trval služební poměr podle zvláštních předpisů, s výjimkou dob vyjmenovaných. Doba rozhodná pro výsluhové nároky odvolatele byla stanovena po dni 1.1.2007, tj. za účinnosti zákona, proto bylo postupováno podle § 165 odst. 1 zákona, podle kterého je dobou rozhodnou pro výsluhové nároky doba trvání služebního poměru a doby započtené ke dni účinnosti zákona, přičemž do doby rozhodné se nezapočítávají doby vyjmenované v jeho odstavci 2. Zákon svou úpravou neumožňuje možnost započtení doby trvání základní vojenské služby. Žalovaný se neztotožňuje s námitkou žalobce, protože takováto logika by měla za následek počítání dob podle neplatných právních předpisů, což by byl nežádoucí jev, který zákonodárce přijetím zákona nesledoval. Naopak z důvodové zprávy lze vyčíst, že rozdílnost dosavadních zápočtů dob rozhodných pro účely nároků souvisejících se skončením služebního poměru chtěl zákonodárce novým zákonem odbourat. Teleologickým výkladem zákona je nutno vždy sledovat účel a záměr, jaký zákonodárce sledoval. Podle textu důvodové zprávy zákona se do doby rozhodné započtou doby trvání služebního poměru podle zákona a na základě přechodných ustanovení se započtou i doby trvání předchozích služebních poměrů. Zákon i důvodová zpráva hovoří o dobách trvání služebního poměru, nikoliv o rozmanitém započítávání dob podle dobových právních předpisů. Mezi stávající a předchozí úpravou je sice souvislost, ale v některých věcech se změnily podmínky. Výsluhové nároky jsou zachovány, nedošlo k anulování odsloužených let. Skutečnost, že předchozí právní úpravy započítávaly odsloužené roky jinak, neznamená, že by tyto způsoby zápočtu musel nový zákon převzít. V takto chápané kontinuitě práva by nikdy nemohlo dojít k jakékoli změně právních norem. S ohledem na uvedené se postupuje při započítávání dob rozhodných pro výsluhové nároky zcela podle ustanovení zákona. Odvolateli tak bylo správně započteno období služebního poměru příslušníka Sboru národní bezpečnosti od 1.3.1988 do 30.6.1992 a období služebního poměru příslušníka Policie ČR od 1.7.1992 do 31.12.2006. Základní vojenská služba se do doby rozhodné pro výsluhové nároky nezapočítala. Ustanovení § 165 a § 224 zákona vyjmenovává doby, které se do rozhodné doby započítávají. Základní vojenská služba mezi nimi není a tedy nemůže být považována za dobu, kterou by bylo možno započíst. Proto nelze přisvědčit námitce, že doba základní vojenské služby, kterou vykonal v letech 1984 až 1986, mu měla být s odkazem na zákon č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, započtena. Žalovaný dále uvedl, že pokud připustí analogii právní úpravy zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, tak v ust. § 143 tohoto zákona se stanoví, že dobou trvání služebního poměru rozhodnou pro nárok na výsluhový příspěvek, odbytné a odchodné a jejich výši je doba trvání činné služby vojáka, vyjma doby trvání základní a náhradní vojenské služby. To znamená, že i tato nová právní úprava o vojácích z povolání zápočet doby trvání základní a náhradní vojenské služby nepřipouští. Dobou trvání služebního poměru je pouze služba vojáka v další činné službě, pokud byl hmotně zabezpečen jako voják z povolání. Žalobce v žalobě uvedl, že prvostupňové rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že žalobci trval služební poměr příslušníka Sboru národní bezpečnosti po dobu od 1.3.1988 do 30.6.1992 a služební poměr příslušníka Policie České republiky po dobu od 1.7.1992 do 31.12.2007 (správně má být 2006). V podaném odvolání žalobce nesouhlasil se skutečností, že nedošlo k započtení doby absolvované základní vojenské služby, kterou žalobce vykonal v letech 1984 až 1986. Odvolání však bylo zamítnuto a uvedené rozhodnutí potvrzeno rozhodnutím žalovaného, jímž byl žalobce zkrácen ve svých právech, neboť k započtení doby základní vojenské služby dojít mělo. Podle § 165 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (zákon), je dobou rozhodnou pro výsluhové nároky doba trvání služebního poměru a doby započtené ke dni účinnosti tohoto zákona podle § 224. V souladu s § 224 odst. 2 zákona se do doby rozhodné pro výsluhové nároky započtou doby, po které trval služební poměr podle zvláštních právních předpisů. Toto ustanovení odkazuje na zákon č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, dle kterého žalobce vykonával základní vojenskou službu. Tento zákon upravoval také postavení vojáků v činné službě. Podle § 20 odst. 2 písm. a) a odst. 4 zákona č. 92/1949 Sb., branný zákon, byl žalobce v době absolvování základní vojenské služby vojákem činné službě stejně jako vojáci z povolání (§ 20 odst. 2 písm. d/). Proto je podle žalobce nutné považovat základní vojenskou službu za „služební poměr podle zvláštních předpisů“ a doba, po kterou trvala, musí být podle § 224 odst. 2 zákona započítána do doby rozhodné pro výsluhové nároky. Pokud by zákonodárce měl úmysl základní vojenskou službu nezapočítat do doby rozhodné pro výsluhové nároky, pak by tato skutečnost byla taxativně vymezena stejně jako ostatní výjimky uvedené v § 224 odst. 2 odst. 3 a odst. 4. Argumentaci žalovaného, že ustanovení § 165 a § 224 zákona vyjmenovává doby, které se do doby rozhodné započítávají a základní vojenská služba mezi nimi není, považuje žalobce za nelogickou, stejně jako analogii žalovaného s právní úpravou zák. č. 221/1999 Sb. o vojácích z povolání. Tuto analogii žalobce považuje za nepřípustnou, neboť právní úprava poměrů týkajících se vojáků z povolání se nevztahuje na poměry příslušníků bezpečnostních sborů. I přesto má žalobce za nutné poukázat na mylný výklad žalovaného týkající se ust. § 143 zákona č. 221/1999 Sb., uvedený v napadeném rozhodnutí. Žalovaný tvrdí, že nová právní úprava o vojácích z povolání zápočet doby trvání základní a náhradní vojenské služby nepřipouští v souladu s § 143 tohoto zákona. To se však týká pouze nově nastoupivších vojáků, neboť z § 165 odst. 6 zákona o vojácích z povolání je zřejmé, že vojákům se do doby trvání služebního poměru rozhodné pro přiznání výsluhových náležitostí od dne účinnosti tohoto zákona započítávají doby služby v rozsahu, v jakém jim byly započteny podle dosavadních předpisů. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil, věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že s přijetím zákona nastalo nové právní prostředí pro služební poměr příslušníků bezpečnostních sborů, které nevytváří právní kontinuitu mezi novou a starou právní úpravou, ale vytváří prostředí zcela nové. Podle § 224 odst. 1 zákona se ke dni nabytí právní