5 As 64/2008 — Nejvyšší správní soud

10 A 289/2011- 26 - text 10 pokračování 10A 289/2011 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Ing. Viery Horčicové a Mgr. Jana Kašpara v právní věci žalobce: T. N., proti žalovanému: Česká televize, se sídlem Kavčí Hory, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí generálního ředitele České televize ze dne 24.8.2011 o odvolání žalobce proti rozhodnutí České televize ze dne 29.7.2011 ve věci žádosti žalobce ze dne 15.7.2011 o poskytnutí informací o platových poměrech dvou zaměstnanců, t a k t o: I. Rozhodnutí generálního ředitele České televize ze dne 24.8.2011 o odvolání žalobce proti rozhodnutí České televize ze dne 29.7.2011 a rozhodnutí České televize ze dne 29.7.2011 ve věci žádosti žalobce ze dne 15.7.2011 o poskytnutí informací o platových poměrech dvou zaměstnanců se ruší. II. Žalovanému se nařizuje, aby žalobci poskytl informace v rozsahu požadovaném žádostí žalobce ze dne 15.7.2011, a to do 15. dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3000,-Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku . O d ů v o d n ě n í Včas podanou žalobou, doručenou Městskému soudu v Praze dne 13.9.2011, se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí generálního ředitele České televize ze dne 24.8.2011, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí České televize ze dne 29.7.2011 o odmítnutí žádosti žalobce ze dne 15.7.2011 o poskytnutí informací o platových poměrech dvou zaměstnanců podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“). Žalobce v žalobě tvrdí, že se dne 15.7.2011 obrátil na Českou televizi se žádostí podle zákona o svobodném přístupu k informacím o poskytnutí informací o platových poměrech dvou zaměstnanců, a to a) ředitele pro obchod a marketing R. K. a b) ředitele Televizního studia Brno K. B.. Požadovanou informací byly v obou případech platové poměry (mzda, příplatky, mimořádné odměny atd.) za období leden až červen 2011, případné odměny za rok 2010 a u všech případných odměn i uvedení důvodu jejich udělení. Učinil tak s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 5 As 57/2010-79. Tato žádost byla Českou televizí zamítnuta s odvoláním na ust. § 4 a 5 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů s tím, že požadované údaje nelze poskytnout bez souhlasu dotčených osob a ten nebyl poskytnut. Odkázáno bylo i na ust. § 10 téhož zákona, podle něhož nesmí subjekt údajů utrpět újmu na svých právech. K uvedenému rozsudku Nejvyššího správního soudu argumentovala tím, že se zabývá zaměstnanci veřejné správy, Česká televize však není orgánem veřejné správy a její zaměstnanci nejsou tudíž zaměstnanci veřejné správy. Odvolání žalobce, v němž poukázal na to, že se Česká televize odvolává na starší zákon na ochranu osobních údajů (správně má být na zákon o svobodném přístupu k informacím, pozn.soudu), zatímco uvedený rozsudek již vychází z novely provedené zákonem č. 61/2006 Sb., že byl tímto rozsudkem proveden závazný výklad soudem, který je jednoznačný a vypořádal se s namítanou ochranou osobních údajů a že se na Českou televizi vztahuje zákon o svobodném přístupu k informacím a uvedený rozsudek lze na ni vztáhnout analogicky, bylo rozhodnutím generálního ředitele České televize zamítnuto. Generální ředitel se ztotožnil s výkladem zákona o svobodném přístupu k informacím ve vztahu k zákonu o ochraně osobních údajů i s tím, že na zaměstnance České televize nelze uvedený judikát aplikovat. Bylo by to možné jen za kumulativního splnění tří podmínek: a) povinný subjekt by byl orgánem veřejné správy, b) jeho zaměstnanci by pobírali plat, c) plat by jim byl vyplácen pouze z veřejných prostředků. Žalobce uvádí, že zákon o svobodném přístupu k informacím už mu nepřiznává žádné další právní prostředky k získání požadovaných informací a má za to, že již rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 5 As 57/2010-79 se vypořádává s žalovaným namítanou ochranou osobních údajů, když nemá právo na ochranu osobních údajů za neomezené. Lze z něho dovodit, že poskytnutí některých osobních údajů podle zákona o svobodném přístupu k informacím je povinností a jde o poskytnutí oprávněné. Žalobce poukazuje na to, že žalovaný je povinným subjektem podle zákona o svobodném přístupu k informacím a jako instituce založená zákonem hospodaří s veřejnými prostředky (koncesionářské poplatky). Existuje tak veřejný zájem na kontrole jejího hospodaření, jejíž součástí je i výše a přiměřenost odměn představitelů České televize. Dále žalobce poukazuje na schůzku představitelů Ministerstva vnitra, Úřadu pro ochranu osobních údajů a Kanceláře veřejného ochránce práv ze dne 23.8.2011, z níž vzešlo doporučení výše zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu respektovat a informace poskytnout a podle metodiky z 6.9.2011 zveřejněné na stránkách Úřadu pro ochranu osobních údajů se doporučuje pravidlo, dle nějž při poskytování platů, mezd, odměn se platy u vrcholných představitelů s klíčovou odpovědností a rozsáhlou řídící a rozhodovací pravomocí mají poskytnout zásadně vždy, neboť mohou být předmětem kontroly a následné diskuze. Žalobce je přesvědčen, že toto metodické pravidlo lze plně aplikovat i na dva vrcholné představitele České televize. Poukazuje na „dobrou praxi“ britské BBC, která na svých stránkách rutinně zveřejňuje údaje o platech, odměnách, ale dokonce i výdajích 20 vrcholných představitelů. U dvou z nich jde o postavení srovnatelné s postavením zaměstnanců České televize, ohledně nichž informace žádal. Dne 4.11.2011 bylo Městskému soudu v Praze doručeno vyjádření žalovaného k žalobě, ve kterém odkazuje na argumentaci uplatněnou v rozhodnutí generálního ředitele o odvolání ze dne 24.8.2011 a odkazuje na metodiku k poskytování informací o platech pracovníků povinných subjektů podle zákona zveřejněnou 6.9.2011. K tomu dále uvádí, že subjekty, z jejichž jednání metodika vzešla, chápou tuto jako „... návod pro celou řadu žádostí o informace týkající se vrcholných činitelů veřejné moci...“ a z této citace vyvozuje, že i tato (právně nezávazná) metodika dopadá na představitele veřejné moci (tedy představitele orgánu veřejné správy). Žalovaný proto navrhl zamítnutí žaloby. Ze správního spisu vyplývají pro rozhodnutí soudu následující podstatné skutečnosti, které nejsou mezi stranami sporné: Žalobce se dne 15.7.2011 obrátil na Českou televizi se žádostí podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Požadovanými informacemi byly informace o platových poměrech dvou zaměstnanců, a to ředitele pro obchod a marketing a ředitele Televizního studia Brno, tak jak je již uvedeno shora v žalobě, a to s odvoláním na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 5 As 57/2010-79 a jeho argumentaci, že jde o příjemce veřejných prostředků, a s odkazem na ust. § 8b odst. 1 a 3 zákona o svobodném přístupu k informacím. Rozhodnutím ze dne 29.7.2011 Česká televize tuto žádost odmítla s odkazem na ust. § 8a zákona o svobodném přístupu k informacím a na ust. § 4 a § 5 odst. 2 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“), z nichž dovodila, že nelze poskytnout požadované údaje bez souhlasu dotčených osob, a tento souhlas udělen nebyl. Odkázala také na § 10 zákona o ochraně osobních údajů s tím, že jako zpracovatel osobních údajů musí dbát, aby subjekt údajů neutrpěl újmu na svých právech. Rozsudek Nejvyššího správního soudu, o který žadatel svůj nárok opřel, považovala za neaplikovatelný na daný případ, neboť se zabývá zaměstnanci veřejné správy. Česká televize není takovým orgánem, a tudíž ani její zaměstnanci nejsou zaměstnanci veřejné správy. Uvedený judikát se tak nezabýval otázkou, zda lze poskytnout údaj o výši odměny obecně všech příjemců veřejných prostředků. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 9.8.2011 odvolání, ve kterém poukázal, že Česká televize se odvolává na starší zákon na ochranu osobních údajů. Zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu však již reaguje na změnu provedenou novelou č. 61/2006 Sb. a platí výkladové pravidlo lex posterior derogat priori. Závazný výklad v České republice poskytují soudy a výklad v uvedeném rozsudku č.j. 5 As 57/2010-79 má za jednoznačný, když se vypořádal i s namítanou ochranou osobních údajů. Má za to, že na Českou televizi se vztahuje zákon o svobodném přístupu k informacím a tudíž analogicky i shora uvedený rozsudek. Generální ředitel České televize dne 24.8.2011 žalobou napadeným rozhodnutím odvolání žalobce v celém rozsahu zamítl a rozhodnutí České televize ze dne 29.7.2011 potvrdil. K odvolacím námitkám uvedl, že zákon č. 61/2006 Sb. novelizoval s účinností od 23.3.2006 zákon č. 106/1999 Sb. a nikoliv zákon o ochraně osobních údajů. Uvedená novela pak do zákona o svobodném přístupu k informacím vložila ust. §8a