2 Afs 92/2005 — Nejvyšší správní soud

10 A 46/2010- 62 - text 18 pokračování 10A 46/2010 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Viery Horčicové a Mgr. Jana Kašpara v právní věci žalobce: Česká republika – Generální finanční ředitelství, se sídlem Lazarská 15/7, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, se sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 21.12.2009, zn. SPR-4263/09-20, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í Včas podanou žalobou, doručenou Městskému soudu v Praze dne 25.2.2010, se žalobce (původně Česká republika-Ministerstvo financí) domáhá zrušení rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 21.12.2009, zn. SPR-4263/09-20, kterým byl zamítnut rozklad žalobce proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále též jen „Úřad“ nebo „orgán prvního stupně“) ze dne 30.9.2009, zn. SPR-4263/09-13. Tímto rozhodnutím Úřadu byla žalobci uložena podle § 45 odst. 3 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“) pokuta ve výši 350.000,-Kč za spáchání správního deliktu dle ustanovení § 45 odst. 1 písm. h/ téhož zákona, kterého se dopustil porušením povinností stanovených v ust. § 13 odst. 1 a § 13 odst. 4 písm.c) zákona o ochraně osobních údajů tím, že v souvislosti se zpracováním osobních údajů v automatizovaném systému daňové správy ADIS v tomto systému nepořizoval do okamžiku zahájení tohoto správního řízení elektronické záznamy, které umožní určit a ověřit kdy, kým a z jakého důvodu byly osobní údaje zaznamenány nebo jinak zpracovávány, a dále uloženo nahradit náklady řízení v částce 1.000,-Kč Vzhledem k právní úpravě provedené zákonem č. 199/2010Sb., části páté, čl. VI.,bod 2 a 3 s účinností od 1.1.2011, protože práva k užívání automatizovaného daňového informačního systému „ADIS“ přešla z České republiky-Ministerstva financí na Českou republiku-Generální finanční ředitelství, která od uvedeného data vykonává povinnosti správce resp. zpracovatele ADIS, soud dále v soudním řízení jednal na straně žalobce s Českou republikou-Generálním finančním ředitelstvím. Žalobce uvedl, že dne 23.11.2008 byla u něho zahájena kontrola dodržování povinností v automatizovaném daňovém informačním systému ADIS (dále jen „ADIS“) stanovených zákonem na ochranu osobních údajů, specielně povinnosti dle ust. § 13 odst. 4 písm.c). Proti závěrům kontrolního protokolu podal námitky, o nichž rozhodl žalovaný dne 30.6.2009 tak, že jim nevyhověl, a proto se žalobce obrátil na soud žalobou dne 2.9.2009, o níž nebylo dosud (tj. k datu podání této žaloby 25.2.2010, pozn. soudu) rozhodnuto. V návaznosti na to bylo zahájeno správní řízení ve věci správního deliktu dle § 45 odst. 1 písm.h) zákona o ochraně osobních údajů a žalobce požádal o přerušení tohoto řízení, neboť měl za to, že posouzení předběžné otázky správním soudem týkající se porušení uvedeného ustanovení § 13 je otázkou předběžnou, tomuto návrhu však vyhověno nebylo a bylo rozhodnuto o uložení pokuty. V bodě II. žalobce namítá nesprávnou interpretaci ustanovení § 13 odst. 4 písm. c/ zákona o ochraně osobních údajů, ve znění po novelizaci provedené zákonem č. 170/2007 Sb., pro oblast daňového řízení, resp. pro oblast systému ADIS, provedenou žalovaným. Uvedené ustanovení § 13 bylo novelizací rozšířeno o nové odstavce 3 a 4, které dle důvodové zprávy jsou konkretizací opatření již požadovaných dle odstavce 1 předchozího znění, kterých si dle důvodové zprávy musí být vědom každý správce a zpracovatel osobních údajů. Dle důvodové zprávy tak posuzování rizik nepřináší nové povinnosti ani byrokratickou zátěž (nemusí mít písemnou podobu) a nová ustanovení tedy pouze konkretizují opatření, jichž si musí být správce či zpracovatel osobních údajů vědom a která musí hodnotit před i v průběhu plnění jednotlivých povinností při zpracování takovýchto osobních údajů (srov. § 5 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů). V této souvislosti žalobce upozorňuje, že ustanovení § 5 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů je dle jeho názoru vyloučeno uplatňovat na běžnou činnost daňové správy a to díky výjimce zakotvené v ustanovení § 3 odst. 6 písm. f) zákona o ochraně osobních údajů. V ust. § 3 odst. 6 zákona o ochraně osobních údajů jsou definováni správci, na které se povinnosti dle ustanovení § 5 odst. 1 a § 11 a § 12 téhož zákona nevztahují. Z § 3 odst. 6 písm. f/ a g/ vyplývá, že se ustanovení § 5 odst. 1 také nepoužije pro zpracování osobních údajů nezbytných pro plnění povinností správce stanovených zvláštními zákony pro zajištění významného finančního zájmu České republiky nebo Evropské unie, kterým je zejména stabilita finančního trhu a měny, fungování peněžního oběhu a platebního styku, jakož i rozpočtová a daňová opatření. Zde je také odkaz na zákon č. 212/1992 Sb., o soustavě daní, který přestože byl zrušen, je z něj patrné, že se ustanovení § 5 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů nepoužije pro zpracování osobních údajů nezbytných pro plnění povinností souvisejících s daňovou oblastí. Zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) a zákon č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o finančních orgánech“) upravují dle žalobce primárně činnost finančních úřadů a svěřují jim právo činit v daňové oblasti opatření. Zdůrazňuje, že daňové výnosy převádějí finanční úřady nejen do státního rozpočtu, ale i územních rozpočtů a fondů, tudíž má jejich činnost dopad na hospodářství státu. V neposlední řadě je třeba reflektovat důvodovou zprávu zákona č. 439/2004 Sb., o změně zákona o ochraně osobních údajů, kterou došlo k odstranění dosavadních pochybností o výčtu subjektů a oblastí, na něž dopadají výjimky a výčet výjimek je stanoven obecně pro všechny vyjmenované oblasti. Z toho dovozuje, že zákonodárce měl v úmyslu v souladu s článkem 13 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES (dále jen „Směrnice“) daňovou oblast (resp. daňové řízení) zahrnout do oblastí na něž dopadají výše citované výjimky. Z toho všeho shora je dle žalobce nutné i povinnosti pro správce a zpracovatele plynoucí z ustanovení § 13 odst. 4 písm. c/ zákona o ochraně osobních údajů interpretovat optikou samotné Směrnice, ve vztahu k zákonné povinnosti zachovávat mlčenlivost, která váže taktéž veškeré pracovníky správce daně podle ustanovení § 24 daňového řádu. Žalobce je tudíž přesvědčen a tvrdí, že právě v daňové oblasti, i díky povinnosti zachovávat mlčenlivost, jsou rizika plynoucí ze zpracování osobních údajů minimální a požadovaná automatická aplikace ustanovení § 13 odst. 4 písm. c/ zákona o ochraně osobních údajů i na systém ADIS bez uvážení míry rizika je pouze formalistickým přístupem žalovaného. Tento systém je v oblasti bezpečnostních rizik při zpracování osobních údajů daleko bezpečnější, než stav ve sféře soukromoprávních osob. Za nepominutelnou skutečnost považuje žalobce to, že daňový řád speciálním způsobem upravuje práva a povinnosti správce a subjektu údajů a jejich vzájemné vztahy a zvláštní autonomní úpravu mlčenlivosti, poskytující vyšší ochranu všem zpracovávaným údajům. Jako příklad uvádí ustanovení § 25 daňového zákona, dle kterého lze také pracovníkovi správce daně za porušení povinnosti zachovávat mlčenlivost uložit pokutu až do výše 500.000,-Kč, pokud se nejedná o čin přísněji trestný (když ustanovení § 44 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů umožňuje uložit pokutu jen do výše 100.000,-Kč). Jako další příklad uvádí, že přestože je oznamovací povinnost pracovníků správce daně vůči orgánům činným v trestním řízení limitována zákonným ustanovením § 24 odst. 5 písm. b/ až d/ daňového zákona, takovouto limitaci však nemají kontrolní pracovníci žalovaného. I ve Směrnici v článku 13 je obsažena výjimka a omezení rozsahu povinností a práv čl. 6 odst. 1, článku 10, článku 11 odst. 1 a článcích 12 a 21, která obsahově odpovídá výjimce v § 3 odst. 6 zákona o ochraně osobních údajů. Výjimky ve Směrnici shodně s výjimkami v zákoně o ochraně osobních údajů je pak nutno vztáhnout i pro běžnou činnost daňové správy, neboť jen těžko si lze představit významnější finanční zájem České republiky i Evropské Unie, než právě stanovení a vybírání daní tak, aby nebyly kráceny příjmy a zabezpečení řádného financování státu. Dle žalobce je tak daňovým opatřením každé individuální rozhodnutí v daňové oblasti a na podporu svého názoru uvádí, že pojem daňového opatření ve smyslu individuálního rozhodnutí v daňovém řízení lze vysledovat také v § 1 odst. 2 daňového řádu, v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hozee proti Nizozemí ze dne 22.5.1998 a dalších. V souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29.9.2005, č.j. 2 Afs 9