4 Ads 42/2008 — Nejvyšší správní soud

7 Ca 31/2009- 49 - text 17 pokračování 7Ca 31/2009 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Viery Horčicové a Mgr. Jana Kašpara v právní věci žalobce: Povodí Odry, státní podnik, IČO: 70890021, se sídlem Varenská 49, Ostrava 1, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí České republiky, oddělení výkonu státní správy IX., Ostrava, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25.11.2008, č.j. 580/442/ENV/08, sp. zn. 000372/A-10, t a k t o : I.Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí, oddělení výkonu státní správy IX., ze dne 25.11.2008, č.j. 580/442/ENV/08, sp. zn. 000372/A-10, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2.000,-Kč a to ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í Žalobou podanou k Městskému soudu v Praze dne 2.2.2009 se žalobce domáhá přezkoumání v záhlaví označeného rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 25.11.2008, kterým v souladu s ustanovení § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Ostrava (dále jen „orgán prvního stupně“) ze dne 30.7.2008, č.j. ČIŽP/49/OOP/SR01/0800351.024/08/VPU o uložení pokuty podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon o ochraně přírody“). Uvedeným rozhodnutím orgán prvního stupně uložil žalobci za 1. dle ustanovení § 88 odst. 1 písm. c/ zákona o ochraně přírody za zničení dřeviny rostoucí mimo les, konkrétně 1 ks vrby trojmužné o obvodu kmene 100cm ve výšce 130cm nad patou kmene rostoucí na pozemku parc.č. 824/1 v k.ú. Proskovice, obec Ostrava, dne 21.11.2007 pokutu 10.000,-Kč a za 2. dle § 88 odst. 2 písm.n) zákona o ochraně přírody za opakované provozování zakázané činnosti ve zvláště chráněném území v listopadu 2007, konkrétně za a) vjíždění a setrvání s motorovým vozidlem(lesním kolovým traktorem LKT 81) mimo silnice a místní komunikace a místa vyhrazená se souhlasem orgánu ochrany přírody na pozemku parc.č. 824/1 v k.ú. Proskovice a pozemcích parc.č. 3174/1, 3172 a 3120 v k.ú. Polanka nad Odrou, obec Ostrava, které se nacházejí na území Chráněné krajinné oblasti Poodří (dále jen „ CHKO Poodří“), bez pravomocné výjimky ze zákazů ve zvláště chráněných územích udělené dle § 43 zákona o ochraně přírody - tj. za porušení § 26 odst. 1 písm.c) téhož zákona a b) vjíždění motorovým vozidlem(lesním kolovým traktorem LKT 81) na pozemek parc.č. 3120 v k.ú. Polanka nad Odrou ležící na území Národní přírodní rezervace Polanská niva (dále jen „NPR Polanská niva“) bez pravomocné výjimky ze zákazů ve zvláště chráněných územích udělené dle ustanovení § 43 zákona o ochraně přírody – tj. za porušení § 29 písm.h) téhož zákona, pokutu 150 000,-Kč. Celková výše pokuty tak činí 160 000,-Kč. Žalobce v podané žalobě namítá nesprávné posouzení níže uvedených skutečností správním orgánem: A. Zničení 1 ks dřeviny vrba trojmužná (výrok 1. rozhodnutí) Z rozhodnutí orgánu prvního stupně má za jisté, že ke zničení uvedené dřeviny došlo při plnění jeho povinnosti jako správce vodního toku dle zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vodách“), navíc neúmyslně při odstraňování, resp. vytahování kmenů padlých do koryta vodního toku. K tomuto vytahování dochází pravidelně 1x ročně na podzim, aby při zvýšení vodní hladiny v důsledku tání následující jaro nedošlo ke vzniku škod, děje se tak ve spolupráci se správou Chráněné krajinné oblasti (dále jen CHKO) každoročně a dosud nikdy k problémům s orgány ochrany přírody nedošlo. Zkušený pracovník žalobce plnil řádně své pracovní povinnosti, aby byly splněny povinnosti správce vodního toku, přičemž zničil již přestárlou dřevinu, resp. vrbový keř. Tento následek však nelze hodnotit jako škodu, neboť nastal při odvracení následku závažnějšího (proporcionalita následku). Stromy padlé do vodního toku byly za zvýšené srážkové situace překážkou způsobilou ohrozit bezpečnost osob, majetku i životního prostředí, jelikož by s největší pravděpodobností vytvořily zátaras v nedalekém profilu mostního objektu v ř.km 25,220. Toto dokládá sdělením vedoucího vodohospodářského dispečinku: Vyhodnocení hydrologické situace v listopadu 2007. I když pro právnické osoby podnikající platí, že zavinění se předpokládá(objektivní odpovědnost) dovolává se žalobce toho, že vynaložil veškeré úsilí, aby porušení povinnosti zabránil a má za to, že při své činnosti postupoval s opatrností přiměřenou okolnostem a uzavírá, že správce toku svým jednáním chtěl případným škodám zabránit a neměl v úmyslu způsobit škodu na cizím majetku, tudíž zde chybí znak protiprávního jednání (porušení povinnosti). Poukázal na judikát Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 A 37/96, ASPI ID: JUD12600CZ, stran okolností vylučujících protiprávnost. B. Provozování zakázané činnosti ve zvláště chráněném území (výrok 2. rozhodnutí) Žalobce tvrdí (B 1), že žádost o udělení výjimky byla podána, proto ve výroku 2. rozhodnutí je nesprávně uvedeno, že vjížděl a setrvával s motorovým vozidlem mimo silnice a místní komunikace bez pravomocné výjimky ze zákazu ve zvláště chráněných územích dle ustanovení § 43 zákona o ochraně přírody, neboť o výjimku požádal již v roce 1992 a Ministerstvu toto bylo známo, když samo v napadeném rozhodnutí uvádí i den podání této žádosti dne 12.5.1992. Žalovaný ve svém sdělení, podepsaném ředitelkou odboru zvláště chráněných částí přírody RNDr. A. V. (ze dne 9.7.2008) uvedl, že tato výjimka, která měla být vydána dle žádosti pro území CHKO Beskydy, CHKO Jeseníky a CHKO Poodří, nebyla dohledána, s největší pravděpodobností byla stornována (zřejmě tedy zrušena či skartována). Žalobce má za prokázané, že o tuto výjimku v roce 1992 řádně a správně žalovaného požádal dle § 10 odst. 3 vyhl. č. 155/1991 Sb. a § 43 zákona o ochraně přírody. Novelou zákona č. 218/2004 Sb. sice přešla pravomoc udělit výjimku podle § 43 zákona o ochraně přírody na vládu ČR, ovšem přechodná a společná ustanovení této novely určila, že řízení zahájená před nabytím účinnosti se dokončí podle dosavadních předpisů. Tedy i žalobcovo řízení zahájené v roce 1992. Tvrzení pak dokládá fotokopií předmětné žádosti o výjimku z roku 1992. Dále žalobce namítá (B 2), ohledně otázek platnosti a účinnosti právní normy, konkludentního souhlasu a nečinnosti orgánu, že o výjimku bylo nutno požádat v době platnosti, nikoliv účinnosti právní normy. Odvolací orgán si zjevně nesprávně vyložil tyto základní pojmy teorie práva, což žalobce dokládá citací z jeho rozhodnutí, s níž nesouhlasí. Zákon o ochraně přírody vstoupil v platnost 25.3.1992 a od tohoto okamžiku se měl žalobce seznámit s povinnostmi, kterými jej zatíží, mezi jinými stanovil i povinnost obstarat si předmětnou výjimku. Žalobce o ni zažádal 5.5.1992. Zákon nabyl účinnosti dne 1.6.1992 a pokud by tedy žalobce zažádal o udělení výjimky až po tomto dni, vzniklo by vakuum, ve kterém by čekal na udělení výjimky a nemohl vykonávat povinnost správce vodního toku uložené mu zákonem (na podporu uvádí názor z právní publikace Teorie práva ASPI Publishing z roku 2004 o působnosti právní normy v čase). Dle názoru žalobce tedy žalovaný v rozhodnutí o udělení výjimky měl uvést datum účinnosti zákona, tedy 1.6.1992. Žalobce dále namítá, že dle jeho názoru tak byl k činnostem dán konkludentní souhlas; v rozhodné době byl rozpočtovou organizací žalovaného a jako takový nemohl vydání rozhodnutí urgovat. Proto vycházel z konkludentního souhlasu žalovaného, neboť tak lze brát i projev vůle, který nebyl výslovně projeven. Konkludentní souhlasnou vůli má za podpořenou judikátem Nejvyššího soudu (RC) 22 Cdo 1868/2000 a má za nepochybné, že jednal v dobrém úmyslu a víře. Nečinnost orgánu nelze přičítat k tíži účastníka řízení. V jeho případě totiž nečinnost orgánu činí 15 let, a tak má za zvláštní a nepochopitelné, že tato je pak dávána k tíži účastníkovi řízení, jak činí žalovaný v napadeném rozhodnutí. Toto své tvrzení podpírá Listinou základních práv a svobod a správním řádem ve smyslu, že každý má právo na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů. Nadto má žalobce za to (B 3), že se v daném případě projevuje přetrvávající nedostatek v zákoně, a to v tom, že došlo k zjevnému opomenutí práv správce toku ve zvláště chráněných územích. Účelem zákona je ochrana přírody, které napomáhá i správce vodního toku plněním svých povinností dle zákona o vodách. Ochrana zvláště chráněných území je seřazena s odstupňovaným režimem ochrany a § 14 odst. 2 zákona o ochraně přírody tyto kategorie uvádí jako: a) národní park - § 16 odst. 1 písm. d/ říká, že do národních parků mohou vjíždět mj. vozidla vodohospodářských organizací; b) chráněné krajinné oblasti – v