9 Ads 60/2014 — Nejvyšší správní soud

12 Ad 34/2010- 42 - text 12 pokračování 12Ad 34/2010 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Tichého a soudců JUDr. Miroslavy Hrehorové a Mgr. Dany Černovské v právní věci žalobce: P., a.s. se sídlem X, právně zast. Mgr. Jiřím Šafkou, advokátem se sídlem Pod Hybšmankou 19/2339, 150 00 Praha 5, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení se sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 19.7.2010 č.j. 323-9010-25.6.2010-1871/Prů, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou včas podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalované České správy sociálního zabezpečení ( dále také ČSSZ ) ze dne 19.7.2010 č.j. 323-9010-25.6.2010-1871/Prů, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzen platební výměr Pražské správy sociálního zabezpečení ( PSSZ ) č. 381/1/1317/06 ze dne 5.5.2010, jímž byla dle ust. § 104c zákona č. 582/1991 Sb. žalobci uložena jako zaměstnavateli povinnost zaplatit nedoplatek na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti ve výši 48.297,- Kč a penále z tohoto pojistného ve výši 16.463,- Kč, tedy dluh v úhrnné výši 64.760,- Kč. Žalobce uvedl, že PSSZ jako prvoinstanční orgán a ČSSZ jako orgán odvolací spatřují nedoplatek na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti ve skutečnosti, že žalobce uhradil za své zaměstnance pojistné na obligatorní pojištění odpovědnosti za škodu a členské příspěvky Komoře daňových poradců ČR a Komoře auditorů ČR a tyto nezahrnul do vyměřovacích základů pro odvod pojistného. V uvedeném plnění oba orgány spatřují plnění poskytnutá v souvislosti se zaměstnáním, které zakládá účast na nemocenském pojištění, a to sice plnění věrnostní nebo stabilizační povahy, které mělo být podle ust. § 5 odst. 2 písm. c) zákona č. 589/1992 zahrnuto do vyměřovacích základů pro odvod pojistného. Nedoplatek byl vyměřen za období od 1.4.2004 do 28.2.2006. Žalobce napadl rozhodnutí v celém rozsahu a žádal jeho zrušení. Zároveň žádal i zrušení platebního výměru. Žalobce uvedl, že členské příspěvky Komoře daňových poradců ČR a Komoře auditorů ČR jsou povinnými platbami, tedy platbami, bez jejichž uhrazení nemohou být poskytovány služby auditora nebo daňového poradce. Ohledně pojištění odpovědnosti za škodu daňových poradců a členských příspěvků Komoře daňových poradců ČR tato skutečnost vyplývá z § 6 odst. 9 písm. a) zákona č. 523/1992 Sb. a § 6 odst. 9 písm. f) zákona č. 523/1992 Sb. a ohledně pojištění odpovědnosti za škodu auditorů a členských příspěvků Komoře auditorů ČR tato skutečnost vyplývala z § 17 odst. 4 a § 16 zákona č. 254/2000 Sb. Jejich placení tedy nepředstavuje jakýkoli benefit jdoucí nad rámec zákonných povinností. Jelikož auditoři a daňoví poradci, za které žalobce povinné pojištění a příspěvky profesním komorám platil, u něj vykonávali práci v pracovním poměru, vztahuje se na jejich vzájemný vztah úprava zákoníku práce, v rozhodném období zákon č. 65/1965 Sb. Základním atributem práce vykonávané v pracovním poměru přitom je, že se jedná o práci závislou, která je vykonávána na účet a riziko zaměstnavatele. Zaměstnavatel je proto ze zákona povinen nahradit zaměstnancům výdaje, které jim vzniknou při plnění pracovních povinností ( § 131 zákoníku práce ) s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ( NSS ) sp. zn. 5Afs 68/2007. Z uvedeného pak vyplývá, že pokud by povinnost platit pojištění odpovědnosti za škodu a členské příspěvky Komoře daňových poradců ČR a Komoře auditorů ČR stíhala primárně zaměstnance, jak tvrdí žalovaná, vznikla by zaměstnavateli ( žalobci ) přinejmenším povinnost vynaložené výdaje zaměstnancům nahradit. Žalobce ještě pro úplnost uvedl, že bez zaměstnání auditorů a daňových poradců nemůže svou podnikatelskou činnost vůbec vykonávat, neboť platí, že: a) auditorské služby je oprávněn poskytovat pouze auditor a auditorská společnost a jménem auditorské společnosti pouze auditoři, b) daňové poradenství je oprávněn poskytovat pouze daňový poradce, hostující daňový poradce a obchodní společnosti nebo družstva, která daňové poradenství vykonávají pomocí daňových poradců. Podle zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, je vyměřovacím základem zaměstnance pro pojistné úhrn příjmů, které jsou předmětem daně z příjmu fyzických osobo podle zákona o daních z příjmů, a vyměřovacím základem organizace a malé organizace částka odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejích zaměstnanců. Z uvedeného je patrné, že pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti se nehradí z těch příjmů, které nejsou předmětem daně z příjmu, případně jsou od daně z příjmu osvobozeny. Otázkou, které příjmy jsou předmětem daně z příjmu, se opakovaně zabýval jak Ústavní soud ČR, tak i NSS. Žalobce odkázal na rozhodnutí II. ÚS 686/05, 5Afs 68/2007 a 2Afs 42/2005-136. V uvedených rozhodnutích soudy shodně konstatovaly, že zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, definici příjmu neobsahuje a že při výkladu zákona je tak nutné vycházet ze smyslu zákona. Z toho pak uvedené soudy dovozují, že příjmem podléhajícím dani z příjmu fyzických osob podle zákona o daních z příjmů je zvýšení majetku daňového poplatníka, přičemž se musí jednat o příjem skutečný a nikoli tolik zdánlivý. To znamená, že se toto zvýšení majetku musí v právní sféře daňového poplatníka reálně projevit, a to tak, aby bylo pro poplatníka skutečně využitelné. Příjem tak zejména nejsou veškerá plnění, která mají charakter náhrady škody, při jejichž úhradě nedochází ke zvýšení poplatníkova majetku na rozdíl od náhrad za ztrátu příjmů. Obdobně podle názoru NSS vysloveného ve věci 5 Afs 68/2007 dle názoru žalobce nemůže být příjmem ani náhrada nutných výdajů, které vydává zaměstnanec proto, aby mohl vykonávat zaměstnání pro zaměstnavatele na uvedené pozici. Ani takovéto plnění není pro poplatníka reálně využitelné a nepředstavuje navýšení jeho majetku. Ve své podstatě se totiž mandatorní výdaje zaměstnance úzce spjaté s výkonem výdělečné činnosti v zaměstnaneckém poměru z pohledu zaměstnance neliší od škody v právním smyslu, neboť shodně představují snížení zaměstnancova majetku. Proto ani případnou náhradou těchto výdajů nedochází ke zvýšení zaměstnancova majetku. ČSSZ se bohužel touto námitkou žalobce vůbec nezabývala. V odůvodnění svého rozhodnutí se ČSSZ takřka výlučně věnovala otázce, zda povinnost platit pojištění odpovědnosti za škodu a členské příspěvky Komoře daňových poradců ČR a Komoře auditorů stíhá primárně zaměstnavatele nebo zaměstnance. Byť žalobce se závěry učiněnými ČSSZ nesouhlasí, je tato otázka dle jeho názoru nerozhodná. Buď totiž povinnost platit pojištění a příspěvky profesním komorám vzniká primárně zaměstnavateli ( žalobci ) nebo tato povinnosti sice primárně vzniká zaměstnanci a zaměstnavateli vzniká až druhotná povinnost tyto výdaje zaměstnanci nahradit ( blíže viz článek II.2 této žaloby ). Ať tak či tak, nejedná se o příjem zaměstnance ve smyslu zákona o daních z příjmů. To platí i v druhém z uváděných případů, neboť jak bylo uvedeno, za příjem lze považovat pouze ta plnění, která se reálně promítnou jako navýšení majetku zaměstnance a nikoli plnění, která mají charakter náhrady skutečné škody nebo výdajů. Pokud pak tyto příjmy nejsou příjmy z hlediska zákona o daních z příjmů, nemohou být ani zahrnuty do vyměřovacího základu pro odvod pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Žalobce uvedl, že i z obecných právních a ústavních principů považuje za nemyslitelné, aby stát ukládat žalobci povinnost hradit příspěvky profesním komorám a pojištění odpovědnosti za škodu a navíc vybíral z těchto mandatorních plateb pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Žalobce připomíná v souvislosti s reálnou využitelností zmiňovaného plnění pro zaměstnance i § 75 zákoníku práce, a tím i zpochybňuje tvrzení ČSSZ ( poslední odstavec na straně 5 rozhodnutí ), že placením povinného pojištění a příspěvku profesním komorám zaměstnavatelem dochází „k zvýhodnění zaměstnanců zaměstnavatele P. a.s., neboť ostatní, kteří pracují i mimo organizaci, si hradí příspěvky a pojištění sami“. Podle § 75 zákoníku práce totiž pltí, že zaměstnanci mohou vedle svého zaměstnání vykonávaného v pracovněprávním vztahu vykonávat výdělečnou činnost, která je shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele něhož jsou zaměstnáni, jen s jeho předchozím písemným souhlasem. I z tohoto pohledu je tedy zřejmé, že náhrada profesních příspěvků a povinného pojištění nepředstavuje příjem ve smyslu zákona o daních z příjmů, neboť není pro poplatníka skutečně využitelná. Žalobce je přesvědčen o tom, že pro posouzení tohoto, zda předmětné platby pojistného na pojištění odpovědnosti za škodu a čl