1 As 47/2009 — Nejvyšší správní soud

7 A 113/2010- 64 - text 15 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Jana Kašpara a Mgr. Kamila Tojner, v právní věci žalobce: Mgr. Bc. M.Š., zast. Jaroslavou Vančurovou, advokátkou, se sídlem Na Pláni 3794/2, 466 02 Jablonec nad Nisou 2, proti žalovanému: Národní bezpečnostní úřad, se sídlem Na Popelce 2/16, Praha 5, v řízení o žalobách proti rozhodnutím ředitele Národního bezpečnostního úřadu obou ze dne 18. 6. 2010, čj. 84/2010-NBÚ/07-OP, a čj. 85/2010-NBÚ/07-OP, t a k t o : I. Žaloby se zamítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění Žalobce se podanými žalobami domáhá přezkoumání rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 18. 6. 2010, čj. 84/2010-NBÚ/07-OP dále jen „rozhodnutí I.“.), kterým byl zamítnut rozklad žalobce proti rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu ze dne 24.3. 2010, čj. 28853/2010-NBÚ/P, o zrušení platnosti osvědčení č. NBÚ pro stupeň utajení „Důvěrné”, a přezkoumání rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu (dále jen Úřad) ze dne 18. 6. 2010, čj. 85/2010-NBÚ/07-OP (dále jen „rozhodnutí II.“), kterým byl zamítnut rozklad žalobce proti rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu ze dne 24.3. 2010, č.j. 28848/2010-NBÚ/P, o zrušení platnosti osvědčení č. NBÚ pro stupeň utajení „Tajné“. Soud v rámci nařízeného jednání usnesením spojil věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 A 113/2010 (žaloba proti rozhodnutí I.) a 10 A 114/2010 (žaloba proti rozhodnutí II.), ke společnému řízení s tím, že nadále budou vedeny pod sp. zn. 10 A 113/2010; jelikož se jedná o věci, které spolu skutkově i právně souvisejí, a vystupují v nich stejní účastníci řízení, bylo podle ust. § 39 odst. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“) rozhodnuto o jejich spojení. Žalobce v obou podaných žalobách vznesl shodné skutkové a právní důvody nezákonnosti žalobou napadených rozhodnutí: Žalobce uvedl ( v bodu IV. a V.1. žaloby), že nebyl v řízení úplně a přesně zjištěn skutkový stav; Úřad neměl zájem si ověřit pravdivost zpráv, které zpochybňovaly dosavadní způsobilost žalobce, jakožto držitele osvědčení pro stupeň utajení „Důvěrné“ a „Tajné“ v letech 2006 až 2010, které získal po důkladném prověřování. Podle rozhodnutí o rozkladu Úřadu nebyly skutečnosti, které byly důvodem pro zrušení platnosti osvědčení, v době udělení osvědčení žalobci známy. Žalobce vyslovuje údiv nad skutečností, jak mohl být v uvedených letech prověřován a skutečnosti, které vedly k zrušení osvědčení nebyly známy, pročež se žalobce domnívá, že jde o vykonstruované obvinění za účelem jej profesně „zničit“. Žalobce vytýká napadeným rozhodnutím (v bodu IV a V) nepřezkoumatelnost odůvodnění a rozpory v odůvodněn. Uvedl, že pokud žalovaný poukazoval na závěry Nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 28/02 ze dne 25.06.2003, žalobce má za to, že z nálezu vyplývá, že sice není možné garantovat všechna procesní práva osob v řízení, kde je nakládáno s utajovanými skutečnostmi, avšak na druhé straně nelze rezignovat na zajištění ústavní ochrany práv dotčených osob a nelze připustit absolutní zákaz uvádění důvodů nevydání (v tomto případě zrušení) osvědčení. Žalobce je přesvědčen, že pokud by bylo zjištěno, že nejméně po dobu posledních sedmi let opakovaně a dokonce soustavně a s plným vědomím jednal v rozporu s platnou legislativou, je možno v odůvodnění rozhodnutí toto jednání konkrétněji popsat, a to zejména proto, že žalobce, dle jeho tvrzení, při své činnosti nepřicházel do styku s utajovanými informacemi, a pokud skutečně porušoval vědomě, soustavně a opakovaně platné předpisy, nerozumí, proč nebyl za takové jednání postihován, přestože byl mnoho let zpětně prověřován, a žádné závažné protiprávní jednání žalobce nebylo zaznamenáno. Tento rozpor nebyl v rozhodnutí vysvětlen. Dále žalobce (pod bodem V. 2) uvedl, že Úřadu výše uvedený rozpor nebyl podezřelý, zprávy zpravodajských služeb mají presumpci správnosti a procesní zákonnosti. Úřad na vysvětlení rozporu z neznámých důvodů neměl zájem, i když do kvalifikace žalobce bylo vloženo mnoho prostředků státu. Žalobce by mohl vysvětlit tyto rozpory, ale jakožto osobě bezpečnostně nespolehlivé, mu nebylo umožněno se seznámit s podklady rozhodnutí. Nebylo mu v správním řízení vysvětleno, jak se má bránit, jestliže se nemohl seznámit s obsahem utajovaných zpráv, o které žalovaný opírá své rozhodnutí. Žalobce (pod bodem V. 3) zdůraznil, že nikdy při výkonu služebních povinností nepřišel do styku s utajovanými informacemi, nemohl s nimi přijít do styku tedy ani v souvislosti s jeho domnělými schůzkami s osobou, která vyvíjí činnost v rozporu se zájmy ČR, ani při svém závažném - jakémkoli - jednání, které mělo být zcela v rozporu s řádným plněním mých služebních povinností, což měl činit dlouhodobě, vědomě, opakovaně, účelově. Žalobce uvedl, že mu nebylo vysvětleno, proč jeho jednání, které není předmětem žádného utajení, mu nesmí být konkrétně předestřeno, přičemž není třeba, aby mu bylo umožněno nahlédnout do zpráv zpravodajských služeb, aby viděl, kdo je předkládá, dle jeho názoru je třeba, aby mu bylo konkrétně popsáno jednání, kterého se měl dopouštět. V rámci námitky (uvedené pod bodem V.4) vznesl žalobce dotaz: „Pokud je důvodné podezření, že jsem se dopustil závažného jednání popsaného v rozhodnutí o rozkladu, musí být vůči mně za toto jednání vyvozena odpovědnost - disciplinární, popř. trestní. Žádná vyvozena nebyla. Nerozumím, proč tomu tak není. Trvám na tom, aby byla tato odpovědnost vůči mně uplatněna, neboť v opačném případě je porušován zákon. Trvám na tom, neboť jen tak se mohu nepravdivému nařčení bránit a hájit svou čest, své dobré jméno a svou pověst.“ V závěru žalob žalobce navrhl, aby obě napadená rozhodnutí žalovaného byla zrušena. Žalovaný ve vyjádření k podaným žalobám uvedl, že žalobu nepovažuje za důvodnou. K námitce žalobce, že se nemohl seznámit s obsahem zpráv zpravodajské služby označených stupněm utajení "Vyhrazené", ani s obsahem zprávy další zpravodajské služby označené stupněm utajení "Důvěrné", ačkoli mu byla vydána osvědčení pro přístup k utajovaným informacím stupně utajení" Důvěrné" a " Tajné ", žalovaný zdůraznil, že pokud by v rámci bezpečnostního řízení zpřístupnil žalobci i utajovanou část bezpečnostního svazku, došlo by z jeho strany k porušení zákona č. 412/2005 Sb., konkrétně ustanovení § 89 odst. 7. Žalovaný dále uvádí, že v § 11 odst. 1 zákona č. 412/2005 Sb. je upravena základní zásada "potřeba znát" pro přístup k utajované informaci stupně utajení "Důvěrné", "Tajné" a "Přísně tajné"; a tato zásada stanoví, že fyzické osobě lze umožnit přístup k utajované informaci pouze v případě, že jej nezbytně potřebuje k výkonu své funkce, pracovní nebo jiné činnosti. Druhou podmínkou je držení platného osvědčení příslušného stupně utajení a poučení fyzické osoby odpovědnou osobou. Z výše uvedeného je patrné, že ačkoli byl žalobce v době řízení o zrušení platnosti osvědčení držitelem platných osvědčení pro stupeň utajení "Důvěrné" a "Tajné", pro přístup k utajovaným informacím uvedených ve zprávách zpravodajských služeb nesplňoval první citovanou podmínku. Námitku, že Úřad neprověřoval pravdivost informací uvedených ve zmíněných utajovaných písemnostech, již žalobce uplatnil v podaných rozkladech, proto žalovaný odkázal na napadená rozhodnutí a dodal, že mu nepřísluší přezkoumávat věrohodnost skutkových zjištění zpravodajských služeb. Jeho úkolem je provést právní kvalifikaci takovýchto zjištění, přičemž úvahy, které ho k takové kvalifikaci vedly a důvody vydání obou rozhodnutí, jsou v rozhodnutích uvedeny pouze v rozsahu, který se nedotýká utajovaných informací. Vychází při tomto posouzení z platné judikatury , a to z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č.j. 9 As 68/2008-101 ze dne 6. srpna 2009, dle jehož závěrů (cit.) " ... řízení, resp. výsledek tohoto řízení, tj. napadené rozhodnutí, je výsledkem posouzení a vyhodnocení podkladů ve vztahu k event. možnosti existence bezpečnostního rizika. Úkolem NBÚ proto již není poskytnuté podklady od jednotlivých subjektů přezkoumávat, neboť takováto činnost by byla v rozporu s pravomocí tohoto orgánu, jež je dána ust. § 8 zákona č. 148/1998 Sb. Ostatně otázka posouzení pravosti podkladů nemůže být ani předmětem řízení před správními soudy. Jestliže tedy napadené rozhodnutí o nevydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi odkazuje na zprávy ÚZSL může příslušný správní soud toliko přezkoumávat, zda uvedená argumentace je obsahem správního spisu a závěry z toho vyvozené nejsou v rozporu se zákonem. Nemůže však přezkoumávat, zda jsou zmíněné dokumenty a v nich obsažené informace pravé a pravdivé. " Co se týče nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 28/02 ze dne 25. června 2003, žalovaný uvedl, že vzhledem ke specifičnosti bezpečnostního řízení, jenž je v citovaném nálezu a též v nálezu Ústavní