3 Ads 91/2007 — Nejvyšší správní soud

7 A 164/2010- 34 - text 7 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jana Kašpara ve věci žalobce: J.K., zast. Mgr. Martinem Obručou, bytem Praha 3, Biskupcova 1713/25, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti nečinnosti žalovaného ve věci žádosti žalobce o přiznání úroku z prodlení ze dne 19.5.2010, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce spatřuje nečinnost žalovaného v tom, že dosud nebylo rozhodnuto o jeho žádosti o přiznání úroku z prodlení výsluhového příspěvku ze dne 19.5.2010, kdy rozhodnutím žalovaného č.j. OSZ-134103-10/D-Bl-2010 ze dne 23.4.2010 byl žalobci přiznán výsluhový příspěvek, avšak doplacen se tříletým zpožděním v důsledku předchozích nezákonných rozhodnutí žalovaného. V doplnění žádosti ze dne 27.5.2010 žalobce doložil, že ve skutkově shodné věci týkající se odchodného Krajské ředitelství policie hl.m. Prahy rozhodnutím ze dne 7.5.2010, č.j. 697/2010, přiznalo žalobci nárok na úrok z prodlení ve výši 51.333,- Kč z opožděně vyplaceného odchodného, které bylo žalobci přiznáno rozhodnutím ze dne 11.2.2010, č.j. 250/2010. Žalovaný dne 14.6.2010 vypracoval formální odpověď na žádost žalobce č.j. OSZ-134103-12/M-To-2010, ve které žalobci vysvětluje, že úroky z prodlení z opožděně vyplacených výsluhových příspěvků nemohou být žalovaným přiznány mimo jiné proto, že jej ministr pověřil dle § 2 odst. 5 písm. b), odst. 6 zákona č. 361/2003 Sb. (dále jen zákon o služebním poměru nebo zákon) pouze k rozhodování o výsluhovém příspěvku, nikoliv o jeho příslušenství. Žalobce proti danému vyjádření podal dne 29.6.2010 odvolání, neboť měl za to, že z materiálního hlediska lze dané sdělení považovat za rozhodnutí. Žalobce namítal, že podáním jeho žádosti bylo v souladu s § 178 odst. 2 zákona o služebním poměru zahájeno řízení ve věci služebního poměru a služební funkcionář je povinen podle § 181 odst. 1 zákona vydat rozhodnutí nejen v případě, že jím prohlašuje, že účastník má určitá práva a povinnosti, ale též v případě, že jím prohlašuje, že účastník práva nemá, neboť takový úkon služebního funkcionáře je způsobilý zasáhnout sféru účastníka stejnou silou jako rozhodnutí s pozitivním výrokem. K námitce nedostatku kompetence ředitele odboru sociálního zabezpečení žalobce uvedl, že pokud je pověřen ministrem vnitra podle § 2 odst. 5 písm. b), odst. 6 zákona k rozhodování o výsluhovém příspěvku, měl by postupovat podle § 175 odst. 4 zákona a věc postoupit příslušnému orgánu. Dle žalobce orgán příslušný k rozhodnutí o nároku je zároveň, byť implicitně, příslušný k rozhodování o příslušenství, kdy rozhodování o výsluhovém příspěvku a o jeho příslušenství není rozhodování o dvou odlišných nárocích, neboť příslušenství tvoří vždy integrální součást této pohledávky. Žalovaný k odvolání zpracované formální odpovědi ze dne 22.7.2010 pod č.j. OSZ-134103-14/M-To-2010, sdělil, že odvolání nelze podat proti sdělení, jímž se vysvětluje aplikace zákona kdy sdělením nebylo rozhodováno o nepřiznání úroku z prodlení a ve věci žádosti i odvolání neprobíhá řízení ve věcech služebního poměru. Nato žalobce podal žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti z důvodu postupu žalovaného v rozporu s § 190 odst. 5 zákona o služebním poměru. Žádost však nebyla předložena ministru vnitra, žalovaný ji vyřídil sám odpovědí ze dne 27.8.2010, č.j. OSZ-134103-15/M-To-2010, dle které žádost ministru vnitra předložena nebude, neboť správní řád na řízení podle zákona o služebním poměru nedopadá. Žalobce má za to, že doručením žádosti věcně příslušnému služebnímu funkcionáři bylo dne 20.5.2010 v souladu s § 178 odst. 2 zákona o služebním poměru zahájeno řízení ve věcech služebního poměru a podle § 181 odst. 1 zákona je služební funkcionář povinen vydat rozhodnutí nejen v případě, že jím prohlašuje, že účastník má práva a povinnosti, ale argumentem a contrario též v případě, že jím prohlašuje, že tento účastník určité právo nemá, neboť i negativní výrok služebního funkcionáře je z povahy věci způsobilý zasáhnout sféru účastníků řízení stejnou silou jako pozitivní výrok. Příslušnost žalovaného k vydání rozhodnutí dovozuje z automatické příslušnosti prvoinstančních orgánů rozhodujících o nároku i k rozhodování o jeho příslušenství, a to nejen z důvodu logiky, jež se prolíná celým právním řádem, ale i zároveň z řady rozsudků soudů vyšších stupňů rozhodujících o úrocích z prodlení přímo zřízených ve věcech služebního poměru, ve kterých soudy nezpochybnily příslušnost prvoinstančního správního orgánu rozhodujícího i o příslušenství. Jakkoliv žalobce původně považoval prvotní sdělení žalovaného za rozhodnutí v materiálním smyslu, vzhledem k jeho dalším reakcím žalovaného, který sdělil, že žádné řízení ve věcech služebního poměru nevede, tedy že ani nerozhodoval o nepřiznání úroku z prodlení, má žalobce za to, že nadále nepovažuje v kontextu pozdějších kroků žalovaného jeho sdělení za rozhodnutí v materiálním smyslu a tedy že o žádosti žalobce nebylo dosud rozhodnuto. Absence výslovné úpravy úroku z prodlení splněním peněžitých nároků na straně bezpečnostního sboru je podle žalobce mezerou v zákoně, kterou je třeba s ohledem na soukromoprávní povahu toho konkrétního nároku vyplnit výkladem analogie práva. Žalobce argumentuje povahou věci (na straně bezpečnostního sboru může dojít i k prodlení z vyplacení jeho peněžitých nároků – mzdy, náhrady škody) a odkazuje na literaturu (Zákon o služebním poměru, T.P. : „Jestliže bezpečnostní sbor nevyplatí příslušníkovi příslušný příjem ve výplatním termínu, je v prodlení. Z toho vyplývá jeho povinnost vyplatit příslušníkovi nejen služební příjem, ale také úrok z prodlení. Podpůrně (subsidiárně) se použijí občanskoprávní předpisy.“) Dále žalobce odkázal na soudní rozhodnutí (NSS č.j. 4 Ads 143/2007-55, 6 As 55/2006-96, 3 Ads 91/2007-65, usnesení ÚS č.j. II.ÚS 268/08). Příslušnost služebního funkcionáře vydat rozhodnutí i ohledně úroku žalobce dovozuje z akcesority příslušenství a odkazuje na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp.zn. 16 Co 468/2003 publikované ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek R 55/2005. Povinnosti služebního funkcionáře vydat rozhodnutí o žádosti účastníka dle žalobce plyne z rozsudku NSS, č.j. 3 Ans 5/2007-66. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Žalobci v souvislosti s ukončením služebního poměru vznikl od 1.4.2007 nárok na výsluhový příspěvek podle § 157 zákona o služebním poměru. Příslušnost k rozhodování o výsluhovém nároku je dle § 2 odst. 5 písm. b), odst. 6 zákona dána řediteli odboru sociálního zabezpečení ministerstva vnitra. Úroky z prodlení nejsou veřejnoprávním nárokem podle zákona o služebním poměru a nelze je tedy přiznat jako příslušenství k přiznanému výsluhovému příspěvku. Z judikatury dle žalovaného vyplývá, že úroky z případného prodlení při plnění podle zákona o služebním poměru jako veřejnoprávním nároku, nejsou tímto zákonem upraveny. Případné nároky ze žalobcem tvrzeného prodlení v řízení o výsluhový příspěvek nemohou být stanoveny nařízením vlády č. 142/1994 Sb., jelikož uvedené vztahy vzniklé ze služebního poměru, nejsou vztahy občanskoprávními. Žalobou není respektován veřejnoprávní charakter žalobci přiznaného výsluhového nároku a speciálním zákonem upravený průběh řízení ve věcech služebního poměru. Služební funkcionář o výsluhovém příspěvku rozhoduje jednostranným aktem, vrchnostensky, bez toho, aby právní úprava vyžadovala jakýkoliv souhlas bývalého příslušníka jako účastníka řízení s obsahem rozhodnutí k tomu, aby toto rozhodnutí mělo vůči bývalému příslušníku právní účinky. Městský soud v Praze posoudil žalobu v mezích uplatněných žalobních bodů následovně. Žalobce podal žalobu ve lhůtě dle § 80 s.ř.s., zároveň splnil podmínku bezvýsledného vyčerpání prostředku nápravy dle § 79 odst. 1 s.ř.s., neboť dne 9.6.2010 podal žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti, jež však nebyla předložena ministru vnitra, jak plyne ze sdělení ředitele odboru sociálního zabezpečení č.j. OSZ-134103-15/M-To-2010. Prizmatem materiálního pojetí správního aktu lze dle soudu sdělení ředitele odboru sociálního zabezpečení ministerstva vnitra č.j. OSZ-134103-12/M-To-2010 považovat za rozhodnutím ve smyslu § 65 s.ř.s., neboť je z něj patrné, kdo vydal daný správní akt, co bylo jeho předmětem a jaký jeho výsledek (důsledek pro účastníka), zde nevyhovění žádosti žalobce, i s uvedením důvodů postupu správního orgánu (srovnej NSS č.j. 1 Ans 5/2008-104 : Úkon správního orgánu je nutno posuzovat podle jeho obsahu, nikoli podle formy, neboť i neformální přípis může být rozhodnutím v materiálním smyslu (§ 65 s. ř. s.). Avšak následné úkony ředitele odboru sociálního zabezpečení popírající vedení jakéhokoliv správního řízení dle zákona o služebním poměru (č.j. OSZ-134103-14/M-To-2010) soud shodně se žalobcem vedly k převážení formálního