4 As 132/2013 — Nejvyšší správní soud

7 Ca 229/2009- 28 - text 10 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jana Kašpara v právní věci žalobce: Česká republika - Ministerstvo vnitra, sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, sídlem Praha 7, Pplk. Sochora 27, o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 2.7.2009, č.j. INSP1-0172/09-16, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 45.000,- Kč za spáchání správního deliktu podle § 45 odst. 1 písm. c), d), e) zákona č. 101/2000 Sb. (dále jen zákon o ochraně osobních údajů nebo jen zákon) za porušení povinnosti stanovené v § 5 odst. 1 písm. e), h), § 9 zákona, neboť měl porušit povinnost správce uchovávat osobní údaje pouze po dobu, která je nezbytná k účelu jejich zpracování, dále porušil povinnost správce nesdružovat osobní údaje, které byly získány k rozdílným účelům a povinnost správce zpracovat osobní údaje se souhlasem subjektů údajů a bez tohoto souhlasu pouze na základě výjimek podle § 9 písm. b) až i) zákona. Žalobce provedl předmětný výzkumný projekt na základě usnesení vlády ČR č. 795 ze dne 25.8.2004. Cílem výzkumu bylo získání poznatků, jakým způsobem ovlivňuje institucionální péče vstup mladých lidí do běžného života, zda má vliv na jejich kriminální kariéru. Na základě výsledku výzkumu byla následně přijata příslušná opatření a byly předloženy konkrétní legislativní návrhy k úpravě oblasti prevence kriminality. Postup žalobce v průběhu výzkumu včetně zpracování získaných údajů lze tak dle žaloby podřadit pod agendu předcházení trestné činnosti. Žalobce provedl výzkum v souladu s § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 2/1969 Sb., podle něhož je ministerstvo vnitra ústřední orgán státní správy pro vnitřní věci, zejména pro veřejný pořádek a další věci vnitřního pořádku a bezpečnosti ve vymezeném rozsahu. Součástí takto stanovené kompetence ministerstva vnitra je zároveň prevence kriminality, zahrnující veškeré aktivity zaměřené na ovlivňování kriminogenních faktorů a na potencionální i faktické pachatele trestní činnosti. V ustanovení § 22 citovaného zákona pak ministerstvo vnitra ukládá zkoumat společenskou problematiku v okruhu své působnosti, analyzovat dosahované výsledky a činit opatření k řešení aktuálních otázek. Žalobce realizací výzkumu plnil své povinnosti stanovené zákonem č. 2/1969 Sb., při výzkumu zpracovával osobní údaje nezbytné pro plnění jeho povinností stanovených uvedeným zákonem pro zajištění předcházení trestné činnosti vymezené skupiny osob. Na postup žalobce lze dle žaloby aplikovat výjimku ust. § 3 odst. 6 písm. d) zákona o ochraně osobních údajů, jež vylučuje pro takové zpracování osobních údajů použitých ust. § 5 odst. 1 zákona, tak i výjimku podle § 9 písm. i) zákona, týkající se zpracování citlivých údajů (zde údaj o trestné činnosti výzkumem dotčených osob). Jakkoli deliktní jednání žalobce mělo probíhat zčásti i před novelou § 9 písm. i) zákona, má žalobce za to, že je nutné aplikovat ust. § 7 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., podle kterého se odpovědnost za přestupek posuzuje podle zákona určeného v době jeho spáchání; podle pozdějšího zákona se posuzuje pouze tehdy, je-li to pro pachatele příznivější. Odpovědnost žalobce za správní delikt v době před nabytím účinnosti zákona č. 170/2007 Sb. je vyloučena. Argumentaci žalovaného o nemožnosti odkazování na příslušné ustanovení zákona č. 2/1969 Sb. ve vztahu k ustanovení § 3 odst. 6 a § 9 písm. i) zákona žalobce uvádí, že poznámka pod čarou nemá normativní charakter, ale pouze roli demonstrativního ukazatele směru pro výklad poznámkou opatřeného ustanovení zákona, proto nelze výčet právních předpisů, uvedených v poznámce pod čarou, považovat za taxativní a pro adresáta právní normy závazný. Žalobce postupoval tak, že nejprve shromáždil údaje o dotčených osobách z diagnostických ústavů, včetně rodného čísla těchto osob, následně údaje uspořádal do jednoho souboru, z něhož oddělil rodná čísla a k nim přiřadil pořadová čísla. Tento soubor rodných čísel dotčených osob s přiřazenými pořadovými čísly předložil příslušnému útvaru Policejního prezídia ČR k doplnění údajů o případné trestné činnosti a útěcích těchto osob ze zařízení. Po doplnění uvedených údajů dotčený útvar policejního prezídia soubor rodných čísel v souladu se zákonem zlikvidoval a žalobci předal zpět anonymní soubor pořadových čísel s doplněnými údaji podle jeho požadavku, s nimiž bylo dále v rámci výzkumu pracováno a byly přiřazeny pro výzkum pilovaného souboru údajů. Žalobci nebyly ze strany Policejního prezídia ČR předány citlivé osobní údaje, ale údaje anonymní, statistické, podle nichž nelze dotčené osoby jako subjekty údajů zpětně přímo ani nepřímo identifikovat. Zároveň s ohledem na počet dotčených osob (17.500) nelze tyto subjekty údajů jakkoli zpětně identifikovat, když neexistuje žádná možnost, jak tyto údaje přiřadit ke konkrétnímu zařízení, neboť soubor obsahující údaje v těchto zařízeních byl v průběhu průzkumu zlikvidován. Žalobce dodržoval postup, který byl předem konzultován se žalovaným. Žalovaný dopisem ze dne 2.11.2004 vyjádřil s navrženým postupem žalobce souhlas za dodržení stanovených podmínek. Ačkoliv žalobce při vlastní realizaci výzkumu vznesl několik návrhů na změnu metodiky sběru a zpracování údajů, žalovaný žádnou z těchto změn neodsouhlasil, tak žalovaný postupoval v souladu s původním stanoviskem. Jakkoliv stanovisko žalovaného není právně závazné, má žalobce za to, že žalovaný postupoval v rozporu se zásadou legitimního očekávání (§ 2 odst. 4 s.ř.). Žalovaný postupoval v rozporu se zásadou předvídatelnosti rozhodování také v případě tvrzení o nemožnosti použití výjimky dle § 3 odst. 6 a § 9 písm. i) zákona, neboť v napadeném rozhodnutí dospěl ke zcela odlišnému závěru, než byl uveden v kontrolním protokolu ze dne 7.4.2008 a než k jakému dospěl žalovaný ve svém rozhodnutí o námitkách žalobce ze dne 29.9.2008. K porušení povinnosti správce údajů dle § 5 odst. 1 písm. e) zákona žalobce namítá, že v souladu s daným ustanovením údaje uchovával pro vědecké účely, když tyto údaje byly anonymizovány a budou dále podrobeny analýze v rámci výzkumného projektu, analyzovaného kompetentními útvary veřejné správy. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. V průběhu správního řízení bylo prokázáno, že žalobce prostřednictvím vzorového dotazníku shromáždil 13 typů údajů o 17.500 osobách, které do nabytí zletilosti pobývaly ve školských zařízeních pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy a odešly z nich v letech 1995-2004. Údaje byly shromažďovány v rozsahu rodné číslo, pohlaví, věk při umístění do ústavní péče, typ zařízeného opatření, typ ústavu, do kterého byla dotčená osoba umístěna, délka pobytu v zařízení, věk při odchodu, důvod odchodu, prostředí, do kterého dotčená osoba odešla, počet útěků, počet dní na útěku a číselné označení diagnostického ústavu. Takto získaná data žalobce spojil do jednoho souboru, z něhož oddělil soubor rodných čísel, který předal Policii ČR k doplnění údajů o trestné činnosti dotčených osob. Žalobci byl Policejním prezídiem následně poskytnut kompletní disk, na kterém byly zaznamenány údaje o trestné činnosti a o vyhlášení pátrání týkajících se dotčených osob. Tyto informace byly následně pomocí pořadových čísel přiřazeny k výslednému souboru. Dále byly shromážděny osobní údaje dotčených osob od obcí s rozšířenou působností, tyto údaje však nebyly ve výzkumu využity, nicméně zůstaly uchovány u žalobce. Při provádění výzkumu žalobce nevyžadoval souhlas se zpracováním osobních údajů od subjektů údajů, kterých se výzkum týkal. Následný soubor byl uložen u žalobce a byl uschován i poté, kdy byla vládě předložena závěrečná zpráva z výzkumu. Z hlediska principu ochrany osobních údajů nelze akceptovat, aby velmi vágní zmocnění metodické činnosti v určité oblasti dle § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 2/1969 Sb. bylo dostatečným právním titulem k provedení předmětného výzkumu, tedy pro zpracování osobních, natož citlivých údajů. Zpracování osobních a citlivých údajů mohlo být provedeno pouze na základě výslovného zákonného zmocnění nebo zákonem uložené povinnosti, kterou není možné splnit bez zpracování osobních údajů. Ani jeden z těchto požadavků pro zpracování osobních a citlivých údajů však v tomto případě naplněn nebyl. Zákon č. 2/1969 Sb. stanoví pouze obecně oblasti, pro které je žalobce ústředním orgánem státní správy a které koordinuje. Ani z ust. § 22 tohoto zákona, který ministerstvu ukládá zkoumat společenskou problematiku v okruhu jejich působnosti, analyzovat dosahované výsledky a činit opatření k řešení aktuálních otázek, nelze dovozovat zmocnění či oprávnění zpracovat osobní údaje v režimu § 5 odst. 2 písm. a) nebo § 9 písm. i) zákona, neboť zde není s