1 As 188/2012 — Nejvyšší správní soud

7 Ca 299/2009- 64 - text 8 pokračování 7Ca 299/2009 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobce: Outulný, a. s., se sídlem Bohunická 133/50, 619 00 Brno-Horní Heršpice, zastoupeného JUDr. Ing. Martinem Florou, advokátem se sídlem Lidická 57, 602 00 Brno, proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, 100 10 Praha 10, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 8. 2009, č. j. 5593/560/09 51727/ENV/09, sp. zn. OV 34/2009, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Rozhodnutím ze dne 13. 5. 2009 uložila Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Brno, žalobci pokutu v souhrnné výši 55 000 Kč za to, že v souvislosti s mytím vozidel ve svém areálu v Náměšti nad Oslavou na ulici Ocmanická 989 odebíral povrchovou vodu z rybníka Rathan bez povolení vodoprávního úřadu a že z tohoto areálu vypouštěl odpadní vody do odpadu z rybníka Rathan a do vod podzemních (vsaku) bez povolení vodoprávního úřadu. Tím porušil § 8 odst. 1 písm. a) bod 1 a písm. c) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách (vodní zákon). Inspekce uvedla, že kontrola u žalobce proběhla v souladu se zákonem, zákon nestanoví povinnost předchozího ohlášení kontroly, ovšem v tomto případě byla kontrola předem telefonicky ohlášena. Dopis zaslaný Městskému úřadu v Náměšti nad Oslavou dne 14. 4. 2004 není pokračujícím povolením k odběru povrchové vody ani k vypouštění odpadních vod. Stal-li se žalobce nástupnickou organizací v prostorách bývalé provozovny společnosti Česká automobilová doprava, a. s., měl sám požádat o potřebná povolení. Je možné, že pracovník městského úřadu žalobci sdělil, že žalobce může využívat předchozí povolení udělená právnímu předchůdci a že není třeba povolení nových; poukazem na tuto ústně sdělenou informaci se však nelze vyhnout odpovědnosti za správní delikt. Akceptovat v tomto případě žalobcovu dobrou víru by bylo v rozporu s principem, podle nějž neznalost zákona neomlouvá; inspekce však k této okolnosti přihlédla při stanovení výše pokuty. Pro zastavení řízení a upuštění od pokuty (§ 125 vodního zákona), jehož se žalobce domáhal, přitom nebyly splněny zákonné podmínky. Žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 8. 2009 zamítl žalobcovo odvolání proti rozhodnutí vydanému v prvním stupni a toto rozhodnutí potvrdil, přičemž se ztotožnil se všemi závěry inspekce. K otázce zániku platnosti oprávnění ze zákona dodal, že v průběhu roku 2007 proběhla ve sdělovacích prostředcích velmi rozsáhlá informační kampaň, která upozorňovala právě na nutnost obstarat si nová povolení k nakládání s vodami. Zvrátit zjištěný skutkový stav nemohl svou svědeckou výpovědí ani žalobcův pracovník T. H., proto jej inspekce nevyslechla. Při stanovení výše pokuty hovořila ve prospěch žalobce skutečnost, že ihned po kontrole požádal o nová povolení k nakládání s vodami a provedl veškerá opatření, která inspekce navrhla v protokolu o kontrole; proto také byla pokuta za nedovolené vypouštění odpadních vod stanovena pouze ve výši 50 000 Kč. Postup podle § 125 vodního zákona je výjimečný a účastník na něj nemá automaticky nárok. U pokuty za nedovolený odběr vod nelze uložit pokutu nižší než 5000 Kč. Co se týče odpadních vod, jejich objem byl malý, ale byl v nich zjištěn i obsah ropných látek a dále se v blízkosti 800 metrů nacházejí využívané objekty podzemních vod. Žalobce v žalobě proti rozhodnutí žalovaného uvedl, že od počátku kontroly zdůrazňoval, že nakládá s vodami v rozsahu, který byl povolen jeho právním předchůdcům v areálu, a že o tom dne 14. 4. 2004 informoval vodoprávní úřad. V průběhu řízení ve věci správních deliktů požádal žalobce o nová povolení pro nakládání s vodami, a tato povolení (stejného obsahu jako povolení původní) obdržel. Pokud se tedy dopustil nějakého pochybení, šlo o pochybení ryze administrativní povahy a nedošlo k žádnému zásahu do životního prostředí. Správní orgány poukazovaly na to, že zákon č. 20/2004 Sb. paušálně zrušil platnost všech stávajících povolení k nakládání s vodami vydaných do 31. 12. 2001; je však nepřípustné, aby v takové situaci, kdy žalobce jako adresát těchto aktů není o jejich zrušení informován, mu byla uložena sankce, místo aby byl poučen a případně mu bylo uloženo opatření k nápravě. Taková sankce nemůže působit výchovně, naopak posiluje nedůvěru v právo. Žalobce je nadále přesvědčen, že inspekce byla povinna oznámit mu konání kontroly předem a s dostatečným předstihem. Veřejnoprávní kontrola a udílení sankcí není jediným nástrojem veřejné moci; cílem veřejné správy v oblasti využívání a ochrany vod je vytvářet podmínky pro realizaci obsahu předpisů tzv. vodního práva a úkolem orgánů je působit tak, aby počet případů porušení práva v této oblasti byl co nejmenší. Není tedy závadné, pokud adresáti těchto právních norem odstraní protiprávní stav na základě ohlášení budoucí kontroly ze strany inspekce ještě předtím, než se kontrola uskuteční, neboť tak bude dosaženo cílového stavu – odstranění protiprávnosti. Inspekce sama však zjevně chápe svou roli jinak – cílem je pro ni maximalizace počtu zjištěných porušení právních předpisů, za která bude možno uložit sankci. Kontrola byla záměrně provedena tzv. přepadovým způsobem, aby žalobce nemohl odstranit vytýkaný stav ještě před kontrolou. Žalobce považuje tento přístup za pomýlený; i zde by měl platit princip proporcionality a měl by se uplatnit prostředek mírnější. I při výkonu kontroly by se inspekce měla řídit zásadami činnosti správních orgánů stanovenými v § 2 – 8 správního řádu, zejména pak zásadou podle § 4 odst. 3. V řízení bylo prokázáno, že žalobce informoval vodoprávní úřad o právním stavu při odběru povrchových vod a vypouštění odpadních vod (viz dopisy ze 14. 4. 2004); úřad s tím byl srozuměn a neupozornil žalobce na jakýkoliv rozpor tohoto stavu s požadavky zákona. Dnem doručení těchto dopisů (oznámení) tedy žalobce získal obě potřebná povolení; inspekce ovšem tento výklad neuznala. Podle žalobce měl žalovaný při střetu těchto dvou výkladů (vodoprávní úřad x inspekce) postupovat podle principu in dubio pro libertate a zvolit výklad, který co nejméně zasahuje do základního práva či svobody (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/06). Žalovaný se však ani nevyjádřil k žalobcově právní argumentaci, a jeho rozhodnutí je tak v této části nepřezkoumatelné. S ohledem na okolnosti případu byl žalobce v dobré víře, že je k nakládání s vodami oprávněn. Inspekce mu v podstatě vytýká jednání, které vychází z právního názoru jiného (vodoprávního) úřadu. Princip, podle nějž neznalost zákona neomlouvá, nelze používat mechanicky (srov. nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06); s ohledem na další zásady vyjádřené zejména v § 2 – 8 správního řádu (šetření práv nabytých v dobré víře, veřejná správa jako služba veřejnosti, spolupráce správních orgánů) pak lze dospět k závěru, že původce protiprávního jednání by měl být zbaven odpovědnosti za správní delikt. Správní orgány měly podle žalobce upustit od pokuty ve smyslu § 125 vodního zákona; charakter nepřiměřené tvrdosti [§ 125 odst. 1 písm. c)] má v žalobcově konkrétní situaci pokuta v jakékoli výši [splnění dalších dvou podmínek podle § 125 odst. 1 písm. a) a b) přitom inspekce nezpochybnila]. Žalovaný se však touto námitkou nezabýval, a i v této části je tak jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. I přes závěr, že se tu § 125 vodního zákona neuplatní, mohla inspekce při stanovení výše pokuty přihlédnout ke specifickým okolnostem případu. Zákonná kritéria pro ukládání pokut zhodnotila inspekce buď chybně, nebo vůbec. Poukázala na údajně využívané objekty podzemních vod ve vzdálenosti cca 800 m od žalobcovy provozovny, ovšem neprokázala, že by tyto objekty mohly být byť i jen teoreticky ovlivněny. Inspekce ve prospěch žalobce konstatovala, že oblast se nenachází v chráněném území, význam tohoto kritéria však vzápětí zpochybnila poukazem na to, že odpadní vody byly vypouštěny v rozporu se zákonem (což je ovšem podmínka trestnosti, nikoli přitěžující okolnost). Žalovaný vůbec nepřezkoumal námitku, podle níž nebyla zhodnocena míra překročení podmínek povolení k vypouštění odpadních vod a zejména příčina nedovoleného vypouštění vod. Žalobce odebral v kontrolovaném období povrchovou vodu v objemu 36 m3, což znamená, že vypustil odpadní vodu maximálně o tomtéž objemu. Použití výpočtového vzorce podle § 117 odst. 1 vodního zákona vedlo k výsledku 360 Kč, což představuje 7,2 % minimální sazby pokuty ve výši 5000 Kč – tedy množství naprosto marginální. Není žádný důvod, aby se tyto závěry nemohly uplatnit i ve vztahu k vypouštění odpadních vod. Rovněž správní orgány při hodnocení trestnosti žalobcova jednání a při stanovení výše pokuty nevzaly v úvahu nestandardní způsob, jakým byla ukončena platnost předchozích povolení (viz přechodné ustanovení čl. II bodu 2 zákona č. 20/2004 Sb.). Žalob