2 As 25/2007 — Nejvyšší správní soud

8 A 25/2012- 226 - text 7 pokračování 8A 25/2012 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobkyně: K. M., zastoupena JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem v Praze 1, Václavské nám. 18, za účasti: 1) České dráhy a.s., se sídlem Praha 1, nábř. L. Svobody 1222, 2) Správa železniční dopravní cesty, státní organizace, se sídlem Praha 8, Prvního pluku 367/5, proti žalovanému: Magistrát hl. m. Prahy, se sídlem Praha 1, Jungmannova 29, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. S-MHMP 193426/2006/OST/Pt ze dne 8. 12. 2006, T a k t o: I. Rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, č. j. S-MHMP 193426/2006/OST/Pt, ze dne 8. 12. 2006, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 26.634 Kč k rukám zástupce JUDr. Pavla Čížkovského, advokáta, a to do třiceti dnů od právní moci rozsudku. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se žalobou podanou dne 2. 2. 2007 domáhala zrušení rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy č. j. S-MHMP 193426/2006/OST/Pt ze dne 8. 12. 2006, kterým bylo jako opožděné zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí ONV, Odbor výstavby, v Praze 10 č. j. Výst-6447-330-A-10-1961 ze dne 16. 10. 1961, kterým dle ustanovení § 18 a násl. zákona č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu, a § 43 a násl. vyhlášky č. 144/1959 Ú.l., kterou se provádí zákon o stavebním řádu, vyvlastnil manželům B. a B. T. pozemky č. kat. 2401 a 2402 s domem č. p. 2047 zapsaných ve vložce č. 401 pozemkové knihy pro kat. území Záběhlice, a to v prospěch Čsl. státu zastoupeného ČSD – Železniční a stavební správou Praha 1, za účelem realizace stavby železniční spojovací trati Radotín – Vršovice za poskytnutí náhrady spočívající v rodinném půldomku z investiční výstavby ČSD v Praze 4, Na lánech č. p. 589 včetně pozemků č. parc. 1933/9 a 1833/8 v k. ú. Michle. Žalobkyně podala dne 27. 4. 2006 odvolání proti rozhodnutí ONV, Odbor výstavby, v Praze 10 č. j. Výst-6447-330-A-10-1961 ze dne 16. 10. 1961, které bylo zamítnuto rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 12. 2006 jako opožděné. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí mj. uvedl, že v případě paní B. T. nebylo převzetí rozhodnutí prokázáno; tuto skutečnost konstatoval i Obvodní soud pro Prahu 1 v rozsudku č. j. 24 C 41/2003-18, kde zároveň konstatoval, že předmětné rozhodnutí o vyvlastnění tak nenabylo právní moci. Vzhledem k postavení paní K. M., jakožto právního nástupce paní B. T., u níž nebylo prokázáno převzetí napadeného rozhodnutí, lze považovat její odvolání za přípustné. Po konstatování přípustnosti odvolání se žalovaný zabýval jeho včasností a zdůvodnil, proč podané odvolání nepovažuje za včasné. Podle právního předpisu vztahujícího se na předmětné vyvlastňovací řízení, tj. vládního nařízení č. 91/1960Sb., o správním řízení, bylo možno podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí. Ze spisového materiálu vyplývá, že žalobkyně se musela o vydání rozhodnutí a řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování dozvědět daleko dříve, nejpozději však oznámením rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 24 C 41/2003-18, v němž byl obsah rozhodnutí podrobně probírán, a který byl doručen jejímu právnímu zástupce dne 26. 7. 2004. Nejpozději tedy k tomuto datu byla žalobkyně s obsahem rozhodnutí seznámena, nicméně podala odvolání až téměř o dva roky později. Žalovaný dále uvedl, že žalobkyně se považuje za právního nástupce obou svých rodičů jako vlastníků nemovitostí, jež byly předmětem vyvlastnění, musela být od okamžiku, kdy do tohoto postavení vstoupila, seznámena s právním stavem těchto nemovitostí, tedy i s předmětným rozhodnutím o vyvlastnění, na základě kterého potom uplatňovala restituční nároky. V patnácti denní lhůtě ode dne oznámení rozhodnutí stanovené jak citovaným vládním nařízení, tak i zákonem č. 71/1967 Sb., o správní řízení (správní řád), ve znění pozdějších právních předpisů, účinným v době vydání zmíněného rozsudku, odvolání nepodala, až doposud neuplatnila žádný opravný prostředek. S ohledem na tuto skutečnost nebylo lze dle žalovaného považovat v žádném případě podané odvolání za včasné. Žalobkyně ve svém podání namítala, že lhůta k podání opravných prostředků u rozhodnutí, která je třeba doručit, nemůže začít běžet dříve, než ode dne doručení rozhodnutí příslušnému účastníku řízení. To platí i v případě, že se účastník řízení z doslechu či jiným nahodilým způsobem o existenci takového rozhodnutí dozví. Dnem doručení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 24 C 41/2003-18 se jistě mohla o existenci napadeného rozhodnutí dozvědět, avšak nemohla znát jeho přesný obsah, neboť ve spise je založena úředně ověřená kopie pouze konceptu tohoto rozhodnutí, nikoliv stejnopisu, který měl být paní B. T. doručen. Ostatně ani žalovaný netvrdil, že by rozhodnutí bylo doručeno. Žalobkyně ve svém podání namítala, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem, neboť prvostupňové rozhodnutí je rozhodnutí vyvlastňovací z důvodu veřejného zájmu, a proto je přezkoumatelné v řízení podle soudního řádu správního. Nicméně podle stávajícího právního řádu jsou přezkoumatelná rozhodnutí o vyvlastnění podle soudního řádu správní teprve od nabytí účinnosti zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění). Napadené rozhodnutí bylo vydáno za jiné právní úpravy. V daném případě ONV, Odbor výstavby, v Praze 10 napadeným rozhodnutím rozhodl o vyvlastnění pozemků č. kat. 2401 a 2402 s domem č. p. 2047 zapsaných ve vložce č. 401 pozemkové knihy pro kat. území Záběhlice za poskytnutí náhrady spočívající v rodinném půldomku z investiční výstavby ČSD v Praze 4, Na lánech č. p. 589 včetně pozemků č. parc. 1933/9 a 1833/8 v k. ú. Michle, tedy nikoli o právu veřejném subjektivním, ale o právu soukromém. Žalovaný správní orgán ve svém vyjádření ze dne 2. 5. 2007 navrhl žalobu zamítnout jako nedůvodnou a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Městský soud v Praze ve věci nařídil jednání, která se konala dne 3. 6. 2008 a 26. 3. 2013, při nichž účastníci řízení, resp. jejich zástupci setrvali na svých dřívějších písemných vyjádřeních. Městský soud v Praze posoudil věc takto: Městský soud v Praze posoudil napadené rozhodnutí podle § 75 soudního řádu správního, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, jakož i řízení, které mu předcházelo, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto nejprve usnesení č. j. 8 Ca 55/2007-66 ze dne 3. června 2008 žalobu odmítnul. Nicméně žalobkyně napadla uvedené usnesení kasační stížností, které Nejvyšší správní soud vyhověl svým rozsudkem č. j. 5 As 93/2008-93 ze dne 28. ledna 2009 a napadené usnesení č. j. 8 Ca 55/2007-66 ze dne 3. června 2008 zrušil. Nejvyšší správní soud odkázal na judikaturu zvláštního senátu, reflektující již právní úpravu, k níž došlo po 1. 1. 2007, např. usnesením č. j. Konf 22/2006-8 a č. j. Konf 34/2007-15, podle níž soudům ve správním soudnictví nepřísluší přezkoumávat, zda rozhodnutí o vyvlastnění předmětných pozemků bylo či nebylo v souladu se zákonem, tj. věcnou správnost takového rozhodnutí. V této otázce nelze než souhlasit s odůvodněním, které uvedl Městský soud v Praze. Následně Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 8 Ca 55/2007-101 ze dne 5. května 2009 ve znění usnesení č. j. 8 Ca 55/2007-120 ze dne 28. května 2008 žalobu zamítnul. Nejvyšší správní soud svým rozsudkem č. j. 5 As 67/2009-157 ze dne 22. července 2010 kasační stížnost žalobkyně rovněž zamítnul. Nicméně Ústavní soud nálezem I. ÚS 3138/10 ze dne 7. prosince 2011 vyhověl ústavní stížnosti žalobkyně a rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 67/2009-157 ze dne 22. července 2010 zrušil. Následně Nejvyšší správní soud svým rozsudkem č.j. 5 A 67/2009-189 ze dne 6. ledna 2012 zrušil rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 8 Ca 55/2007-101 ze dne 5. května 2009 ve znění usnesení č. j. 8 Ca 55/2007-120 ze dne 28. května 2008. Podle § 14 odst. 1 vládního nařízení č. 91/1960 Sb. bylo třeba rozhodnutí doručit do vlastních rukou adresátových. Ze správního spisu z konceptu rozhodnutí ONV, Odbor výstavby, v Praze 10 č. j. Výst-6447-330-A-10-1961 ze dne 16. 10. 1961 je zřejmé, že adresáti byli sice dva B. T. a B. T., nicméně jim bylo doručováno ve společné obálce a tak je doručení prokázáno pouze v případě adresáta B. T., který doručenku podepsal. V případě druhé adresátky B. T. není doručení prokázáno. V inkriminované věci není sporu o tom, že příslušný správní spis obsahuje pouze koncept rozhodnutí ONV, Odbor výstavby, v Praze 10 č. j. Výst-6447-330-A-10-1961 ze dne 16. 10. 1961, a že originál tohoto rozhodnutí byl doručen do vlastních rukou pouze adresátu B. T., ač na konceptu rozhodnutí jako adresátka byla současně označena B. T. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobkyně dne 27. 4. 2006 podala proti