1 As 71/2010 — Nejvyšší správní soud

9 Ad 15/2010- 44 - text 14 pokračování 9Ad 15/2010 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: V. K., zast. JUDr. Jitkou Třeštíkovou, advokátkou se sídlem Strakonice, Velké nám. 45, proti žalovanému: Ministerstvo obrany, se sídlem Praha 6, Tychonova 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí místopředsedy vlády a ministra obrany ze dne 15.6.2010, č.j. 724-8/2010-1140, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí místopředsedy vlády a ministra obrany ( dále jen žalovaný ), kterým byl zamítnut rozklad a potvrzeno rozhodnutí ministra obrany o odnětí vojenské hodnosti č.j. 724-5/2010-1140 ze dne 6.5.2010, jímž byla žalobci podle § 21 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vojácích „), odňata vojenská hodnost rotmistr, za úmyslné zvlášť závažné porušení služebních povinností stanovených v § 48 odst. 1 písm. f) zákona o vojácích. Dnem doručení napadeného rozhodnutí zanikl žalobci podle § 18 písm. c) a § 21 odst. 3 zákona o vojácích služební poměr vojáka z povolání, podle § 21 odst. 1 téhož zákona mu přísluší hodnost vojín, a dnem následujícím po dni doručení tohoto rozhodnutí byl žalobce zařazen do zálohy. V podané žalobě namítl, že napadené rozhodnutí je nezákonné a nemá oporu v našem právním řádě. Rozhodnutí zásadním způsobem zasahuje do práv žalobce, neboť v konečném důsledku ho kromě degradace vykazuje ze služebního poměru u Armády České republiky a žalobce tak ztratil možnost zaměstnání, ale i další výhody materiálního zabezpečení. Jednalo se již o druhé rozhodnutí žalovaného ohledně degradace žalobce, když předchozí rozhodnutí bylo zrušeno rozkladovou komisí, a to jejím rozhodnutím ze dne 4.5.2010. Žalobce dále vznesl procesní námitky a tvrdil, že je odůvodnění žalovaného rozhodnutí do jisté míry zmatečné a některé věty tak rozvětvené, že velmi těžko dávají smysl i po několikerém předčtení. Rozhodnutí by mělo být důvěryhodné a přesvědčivé, což v tomto případě neplatí, neboť bylo vydáno po dvou dnech poté, co rozkladová komise předchozí rozhodnutí zrušila. V žalovaném rozhodnutí jsou dále použity celé pasáže odůvodnění zrušovacího rozhodnutí rozkladové komise. Odůvodnění rozhodnutí rovněž obsahuje úvahy ohledně subjektivní stránky, např. úvahy o lhostejnosti, které zcela nekorespondují s právní teorií i právní praxí, další teoretické úvahy ve vztahu k subjektivní stránce ve vztahu k žalobci, který je hodnocen jako průměrně vzdělaný a závěry jsou pak činěny, aniž by byly pro rozhodnutí opatřeny podklady. Žalobce neměl možnost se k věci vyjádřit a jen velmi těžko lze pak hodnotit subjektivní stránku. Před rozhodnutím nebyly opatřeny ani podklady týkající se vlastního průběhu plaveckého přezkoušení, zda a jaká veřejnost a v jakých místech se na plaveckém stadionu nacházela. V odůvodnění jsou také výtky spočívající v tom, že pochybením žalobce bylo, že si neopatřil vhodný plavecký úbor, který by zakryl tetování na jeho těle a předmětný prsten mohl odložit v šatně plaveckého stadionu. Z průběhu trestního řízení vyplývá, že předmětného prstenu si všimli policisté teprve na policejní služebně poté, co byly pořízeny fotografie a teprve z těchto fotografií zjistili, jaký prsten to na krku vlastně má. Pokud jde o plavecký úbor, bylo by asi vhodné, aby bylo dáno poučení, jaký plavecký úbor by byl vhodný a zda bylo vůbec reálné si jej opatřit. Skutečnost, že se žalobce s nezakrytým tetováním i s prstenem pohyboval v prostorách plaveckého stadionu objektivně svědčí spíše o tom, že se v žádném případě nehodlal svým jednáním dopouštět něčeho protiprávního. Ve výrokové části je popis skutku formulován složitě a kostrbatě a zmíněné ust. § 48 odst. odst. 1 písm. f) zákona o vojácích není řádně aplikováno. Jednání bylo omezeno časem 14:30- 15:15 hod. během služební tělovýchovy, žalobce nebyl mimo službu a nebylo tak nutné se zabývat úvahami o tom, zda ohrozil vážnost a důvěryhodnost ozbrojených sil. Dle žalobce zbývá jen posouzení, zda dodržel při výkonu služby právní předpisy, mezinárodní právo válečné, humanitární, mezinárodní smlouvy a rozkazy nadřízených. Žalovaný měl ve výrokové části uvést konkrétní právní předpis českého práva, konkrétní právní předpis mezinárodního práva válečného a humanitárního či konkrétní mezinárodní smlouvu, když žalobci není kladeno, že nedodržel rozkaz nadřízeného. Žalovaný pouze v části odůvodnění, která se nevztahuje k porušení konkrétní povinnosti, uvedl právní předpis, a to dohodu o stíhání a potrestání hlavních válečných zločinců evropské Osy zveřejněné ve sbírce zákonů č. 164/1947. Tato dohoda však absolutně nestanoví povinnosti, které by měl dodržovat právě žalobce a týká se realizace úmyslu Spojených národů postavit válečné zločince před soud a též obsahuje statut Mezinárodního vojenského soudního dvora a procesní postup při stíhání a souzení válečných zločinců. Má-li být tedy žalobce degradován za úmyslné závažné porušení služebních povinností, pak měl žalovaný uvést, jakou povinnost porušil, tedy jakou povinnost stanovenou jakým předpisem či smlouvou, neboť nestačí pouhý odkaz na výše zmíněné ustanovení jako takové. Žalovaný podklady pro své rozhodnutí čerpal především ze spisu Policie ČR SKPV Strakonice č.j. KRPČ-79-5/TČ-2010-020771 a neobstaral si žádné další důkazy a následně se snažil odůvodnit své rozhodnutí, s odůvodněním však nelze souhlasit. Především neodpovídá našemu právnímu řádu, že „veřejné užívání symbolů zločinecké organizace je právním řádem České republiky zakázáno, neboť tyto organizace propagují nebo podporují hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačování práv a svobod člověka anebo hlásají národnostní rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob“. Ne každé veřejné nošení takovýchto symbolů je totiž zakázáno, je trestným činem, event. důvodem pro propuštění ze služebního poměru. Rovněž žalobce nesouhlasí s tvrzením, že znaky, symboly nebo erby mohou vyjadřovat i myšlenky, jejichž šíření je v rozporu s právním řádem ČR. Žalovaný ve svém výkladu naprosto pomíjí základní práva občanů naší republiky zakotvené v Ústavě a Listině základních práv a svobod, především svobodu projevu a svobodu myšlení. Žalovaný vycházel z naivní představy, že každé užití symbolu, které může mít spojitost s nacizmem, je závadové a mýlí se také, pokud považuje za nezákonné veřejnou prezentaci takových symbolů. Např. Vydavatelství Naše vojsko vydalo knihu zabývající se historií druhé světové války, jejímž ústředním motivem na přebalu je obrovský hákový kříž, prodeji jsou DVD zabývající se tématem druhé světové války a fašistického Německa a vesměs jsou přebaly těchto desek opatřeny výrazným hákovým křížem, dle názoru žalobce naprosto zbytečně a přesto není užití takového symbolu trestné. Tyto důkazy jsou obsaženy v trestním spise a žalobce je navrhl provést jako důkaz. K tomu žalobce odkázal na odůvodnění zprošťujícího rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 2.6.2010, č.j. 18T 12/2010-138, ve kterém je mj. uvedeno, že žalobce se nemohl dopustit trestného činu podpory a propagace hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka dle § 260 odst. 1 trestního zákona účinného do 31.12.2009, neboť tím, že měl na zádech vytetován nápis a na krku prsten se symboly jednotek SS, v žádném případě dle názoru Okresního soudu ve Strakonicích nepodporoval ani nepropagoval hnutí. V žalobcově jednání chybí alespoň minimální míra aktivního jednání. Tento soud dospěl i k závěru, že žalobce nespáchal ani trestný čin podpory a propagace hnutí dle ust. § 216 trestního zákona účinného do 31.12.2009 a uvedl, že ne každé nošení neonacistických symbolů je trestné. Podle žalobce je žalované rozhodnutí nezákonné, nezákonným způsobem zasáhlo do jeho práv, svým jednáním nenaplnil podmínky pro užití ust. § 19 odst. 1 písm. i) zákona o vojácích ani ust. § 48 odst. 1 písm. f) téhož zákona. Žalobce žádal, aby soud žalované rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný argumentoval obdobně jako v odůvodnění svého rozhodnutí. Konstatoval, že požadavky na morální kvality vojáka zakotvuje také Rozkaz ministra obrany č. 54/2002 Věstníku MO „Slib a Kodex etiky vojáka z povolání a vojáka v aktivní záloze dobrovolné“ (dále jen „Kodex etiky vojáka“). Dle čl. 5 Kodex etiky vojáka upravuje tradiční vojenské hodnoty, které má každý voják z povolání ctít a vytvářet tím základ pro vybudování a udržení důvěry veřejnosti v Armádu České republiky. Jednou z uvedených hodnot je mj. také čest, kdy se má voják z povolání ztotožňovat se skupinovými, tedy vyššími hodnotami. Ve smyslu čl. 6 je pak účelem Kodexu etiky vojáka podporovat žádoucí chování vojáků. Žalobce svým jednáním zvlášť hrubým zp