3 As 26/2008 — Nejvyšší správní soud

10 A 16/2014- 49 - text 11 pokračování 10A 16/2014 10A 16/2014-49 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Jana Kašpara a Mgr. Kamila Tojnera v právní věci žalobce: W. B., bytem A. d. E. 9, K., N., zast. Mgr. Ladislavem Proškem, advokátem, se sídlem Haštalská 27, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské nám. 1, Praha 1, v řízení o žalobě a) proti rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 30. 12. 2008 čj. 11254-II/2007, b) proti rozhodnutí ministra kultury ze dne 22. 11. 2013 čj. MK 54105/2013 OLP t a k t o : I. Žaloba proti rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 30. 12. 2008 čj. 11254-II/2007 se odmítá. II. Rozhodnutí ministra kultury ze dne 22. 11. 2013 čj. 54105/2013 OLP a rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 12. 3. 2013 čj. MK 13568/2013 OPP se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11.228 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Ladislava Proška, advokáta. Odůvodnění Žalobce se podanou žalobu domáhá přezkoumání rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 30. 12. 2008 č.j. 11254 - II/2007, jímž byly prohlášeny za kulturní památku obraz od Jana Verkoljeho „Autoportrét umělce se ženou“ a obraz od Antonína Balestry „Odpočinek na cestě do Egypta“ (dále jen obrazy). Dále se žalobce domáhá přezkoumání rozhodnutí ministra kultury ze dne 22. 11. 2013 č.j. MK 54105/2013 OLP, jímž byl zamítnut rozklad žalobce proti rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 12. 3. 2013 č.j. MK13568/2013 OPP, kterým byl zamítnut návrh žalobce na zrušení prohlášení předmětných obrazů za kulturní památku. Žalobce v žalobě uvádí, že obrazy mu byly vydány jako osobě oprávněné podle ust. § 3 zákona č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem, a to na základě rozsudku, jímž bylo uloženo Národní galerii v Praze (dále jen Národní galerie) žalobci uvedené obrazy vydat. Obrazy byly žalobci fakticky vydány dne 13. 10. 2010. V průběhu soudního řízení byly oba obrazy prohlášeny za kulturní památku citovaným rozhodnutím Ministerstva kultury ze dne 30. 12. 2008. Žalobce považuje prohlášení obrazů za kulturní památku za nezákonné a jako takové za nezákonný zásah do jeho vlastnického práva. Proto podal žádost podle ust. § 8 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o státní památkové péči) o zrušení prohlášení obrazů za kulturní památku. Žalobce uvádí, že oba obrazy byly vlastnictvím žalobcova otce, který vlastnictví k obrazům pozbyl v době nesvobody a v důsledku vynuceného darování za takzvané vývozní povolení. Obrazy byly od dubna roku 1939 do 13. 10. 2010 v neoprávněné držbě českého státu a jeho předchůdců. Po celou tuto dobu neměl žádný z obrazů statut kulturní památky. Prohlášení obrazu za kulturní památku v době, kdy probíhá soudní řízení o vydání věci nelze vykládat jinak než jako snahu českého státu zkomplikovat vlastníkovi obrazů nakládání s nimi, a to zcela zjevně bez jakéhokoliv ohledu na skutečný význam obrazu pro kulturní dědictví lidu. Taková snaha státních orgánů je v rozporu s vůlí zákonodárce vyjádřenou mimo jiné právě v zákoně č. 212/2000 Sb. Podle názoru žalobce nebyly v době vydání napadeného rozhodnutí a ani nadále zákonné důvody pro vydání rozhodnutí o prohlášení uvedených obrazů za kulturní památku. Rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 30. 12. 2008 bylo vydáno na návrh Národní galerie. Žalobce se domnívá, že skutečný důvod podání návrhu není žádný ze zákonných důvodů uvedených v ust. § 2 zákona o státní památkové péči, ale protiprávní snaha aktivně zabránit alespoň částečné nápravě majetkové křivdy způsobené otci žalobce. To je zřejmé mimo jiné z toho, že Národní galerie držela předmětné obrazy po dobu delší než 70 let a po celou tuto dobu ponechala obrazy bez statutu kulturní památky. Tato skutečnost logicky odůvodňuje podezření, že zájmem Národní galerie bylo zabránit nápravě majetkové křivdy. Podezření dále odůvodňuje skutečnost, že Národní galerie odmítla splnit svou zákonnou povinnost podle zákona č. 212/2000 Sb. a v soudním řízením uváděla nepravdivé údaje. Je důvodné předpokládat, že pokud by předmětné obrazy skutečně vykazovaly zákonné znaky kulturních památek, Národní galerie by jako řádný a pečlivý hospodář s majetkem státu splnila svou zákonnou povinnost a navrhla by jejich prohlášení za kulturní památky již dříve. Z odůvodnění rozhodnutí o návrhu žalobce na zrušení prohlášení obrazu za kulturní památky vyplývá fakt, že žalovaný pečlivě dbal na zdůvodnění všech svých procesních kroků odkazy na platné právo, avšak nedokázal překonat nevstřícný formalistický postup, který ve svém důsledku prodlužuje působení důsledků majetkové křivdy způsobené v době nesvobody, v průběhu holocaustu. Při rozhodování nebylo přihlíženo k opakované námitce, že ve věci dochází ke konfliktu zájmů nesouměřitelných, a sice zájmu demokratického právního státu napravit alespoň vybrané majetkové křivdy způsobené v době nesvobody a tvrzeného veřejného zájmu na omezení vlastníka obrazů jejich prohlášením za kulturní památku. Podle názoru žalobce měly být aplikovány základní ústavněprávní principy demokratického právního státu. Ministerstvo tak mělo přihlédnout k tomu, že navrácení předmětných obrazů do vlastnictví žalobce bylo snahou o naplnění účelu restitučního právního předpisu, tedy zákona č. 212/2000 Sb. Ministerstvo mělo dbát, aby jeho rozhodnutí bylo spravedlivé a aby svým formalistickým postupem nezpůsobilo další křivdu. Podle názoru žalobce tak měla být zohledněna skutečnost, že předmětné obrazy se dostaly do držení českého státu v důsledku horlivého naplňování norimberských zákonů úředníky druhé republiky. Obrazy by se nedostaly do moci českého státu a nebyly by prohlášeny kulturní památkou, kdyby žalobcově rodině nehrozila smrt z rukou arizátorů, kteří neváhali využít odchodu rodiny žalobce k získání obrazu. Žalobce se tak domnívá, že řízení před správními orgány trpělo vadou spočívající v předpojaté neochotě zabývat se žádostí komplexně a při jejím hodnocení přihlédnout ke všem významným skutečnostem a okolnostem, v důsledku čehož žalovaný postupoval formalisticky. Žalobce se domnívá, že nebyl a není ve věci dán žádný ze zákonných důvodů uvedených v ust. § 2 zákona o státní památkové péči pro jejich památkovou ochranu. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že předmětem tohoto správního řízení bylo výhradně posouzení toho, zda věc splňuje podmínky pro zrušení prohlášení kulturní památkou podle § 8 zákona o státní památkové péči. Zdůraznil, že jak již bylo uvedeno v napadeném rozhodnutí, kulturní památku lze v zahraničí vystavovat, do zahraničí zapůjčit nebo do zahraničí vyvézt pro jiné účely jen s předchozím souhlasem Ministerstva kultury. Kulturní památku lze přitom do zahraničí vyvézt i trvale. Žalovaný je tak přesvědčen, že nelze paušálně vyloučit možnost trvalého vývozu kulturních památek z území České republiky, takové posouzení bude však možno provést až v případě, pokud o vydání povolení k trvalému vývozu bude požádáno. Žalovaný se tak domnívá, že nelze zrušit prohlášení věci za kulturní památku jen kvůli tomu, že vlastník tuto věc zamýšlí vyvézt do zahraničí, neboť platí, že do zahraničí lze vyvézt i věc, která je kulturní památkou. Žalovaný dále namítá, že ve vztahu k rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 30. 12. 2008 je žaloba podána opožděně. Rozhodnutí žalobci nebylo doručováno, neboť bylo vydáno v době, kdy obrazy byly vlastnictvím České republiky a až rozsudkem, který nabyl právní moci dne 30. 7. 2010, oba obrazy přešly z vlastnictví České republiky do vlastnictví žalobce. Rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 30. 12. 2008 proto bylo doručeno dne 7. 1. 2009 jedinému účastníkovi tohoto řízení, tj. Národní galerii, a proto rozhodnutí nabylo právní moci dne 23. 1. 2009. Žaloba je tak podána po uplynutí dvouměsíční lhůty pro podání žaloby. Žalobce na toto vyjádření žalovaného reagoval stručnou replikou, ve které uvedl, že povolení vývozu není odstraněním zásadních omezení žalobce v dispozici s jeho restituovanými majetkem. Poukazuje na to, že postup žalovaného je v rozporu s Terezínskou deklarací, kterou žalovaný ve svém rozhodnutím cituje. Ze správního spisu byly zjištěny následující pro rozhodnutí soudu podstatné skutečnosti: Dne 30. 12. 2008 vydalo Ministerstvo kultury rozhodnutí č.j. 11254 - II/2007, kterým byly předmětné obrazy podle § 2 zákona o státní památkové péči prohlášeny za kulturní památku. Uvedené rozhodnutí bylo doručeno Národní galerii jako jedinému účastníku tohoto řízení, a to dne 7. 1. 2009. Rozklad proti tomuto rozhodnutí podán nebyl. Dne 15. 12. 2011 byla Ministerstvu kultury doručena žádost žalobce o zrušení prohlášení obrazů za kulturní památku. V žádosti žalobce uvedl, že obrazy byly v období nesvobody, konkrétně v dubnu 1939, odňaty jejich původnímu vlastníkovi, tedy o