8 As 37/2010 — Nejvyšší správní soud

10 A 47/2011- 49 - text 7 pokračování 10A 47/2011 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing Viery Horčicové a soudců Mgr. Jana Kašpara a Mgr. Kamila Tojnera v právní věci žalobce: Bc. R. S., nar. X., bytem Č. B., R. 2688/24a, zastoupeného Mgr. Janem Cimbůrkem, advokátem, se sídlem Kamenice nad Lipou, Bořetín 73, proti žalované: Univerzita Karlova v Praze, se sídlem Praha 1, Ovocný trh 3, o žalobě proti rozhodnutí rektora Univerzity Karlovy v Praze ze dne 15. 12. 2010, č. j. 10904/10/III/Sed, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí rektora Univerzity Karlovy v Praze ze dne 15. 12. 2010, č. j. 10904/10/III/Sed, kterým byla zamítnuta jeho žádost o přezkoumání a současně potvrzeno rozhodnutí děkana Katolické teologické fakulty ze dne 29. 10. 2010, č. j. 2604/2010, kterým mu bylo ukončeno studium z důvodů nesplnění požadavků vyplývajících ze studijního programu podle studijního a zkušebního řádu Univerzity Karlovy v Praze. Žalobce v žalobě uvedl, že byl studentem Univerzity Karlovy v Praze, Katolické teologické fakulty v magisterském studijním programu v délce 3 roky, v jehož rámci splnil všechny studijní povinnosti kromě obhajoby diplomové práce. Vyhotovenou diplomovou práci se všemi nezbytnými přílohami a přihláškou k obhajobě odevzdal žalobce na studijní oddělení Katolické teologické fakulty dne 11. 12. 2010. Žalobce opakovaně (e-mailem, telefonicky a osobně dne 11. 12. 2010) žádal o provedení registrace k obhajobě diplomové práce v otevřených termínech ve dnech 24. 1. 2011 – 4. 2. 2011. Žalobce do dne 20. 12. 2010 neobdržel žádné stanovisko, byl nucen odcestovat do zahraničí, kde se nacházel bez přechodné adresy. Žalobce tedy prostřednictvím svého právního zástupce znovu vyzval žalovanou k registraci k obhajobě diplomové práce ve výše uvedených termínech. Na tuto výzvu žalovaná reagovala až dne 18. 2. 2011. Dne 5. 11. 2010 bylo žalobci doručeno rozhodnutí děkana Katolické teologické fakulty ze dne 29. 10. 2010, č. j. 2604/2010, o ukončení studia pro překročení maximální doby studia v délce 5 let, kterou měl překročit dne 4. 10. 2010. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 11. 11. 2010 žádost o přezkoumání pod č. j. 2604/2010_RS/KTF, která byla napadeným rozhodnutím zamítnuta, a rozhodnutí děkana Katolické teologické fakulty bylo potvrzeno. Napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno až po možných termínech obhajoby diplomové práce, které byly vypsány koncem ledna. Následně bylo žalobci doručeno rozhodnutí rektora Univerzity Karlovy ze dne 25. 1. 2011, č. j. 20-1-56341-III-11, o vzniku povinnosti hradit poplatek za delší studium za dobu od 22. 2. 2011 do 21. 8. 2011. Žalobce namítá, že s ohledem na čl. 4 odst. 3 Studijního a zkušebního řádu Univerzity Karlovy v Praze (dále jen „Řád“) ze dne 22. 6. 2009, nebylo v napadeném rozhodnutí zdůvodněno, proč nebyla respektována skutečnost, že do právní moci rozhodnutí o ukončení studia je žalobce student se všemi právy i povinnostmi, tedy je i oprávněn obhájit diplomovou práci. Dále dle žalobce v napadeném rozhodnutí absentuje bližší zdůvodnění, proč se dvouletá lhůta pro vykonání státní závěrečné zkoušky započítává do maximální doby studia, když z Řádu tato skutečnost nijak výslovně neplyne. Dle žalobce napadené rozhodnutí taktéž neobsahuje zdůvodnění, proč se v případě maximální doby studia jedná o lhůtu prekluzivní, kterou nelze za žádných okolností nijak prodloužit. S ohledem na výše uvedené má žalobce za to, že v době, kdy byl ještě studentem se všemi právy a povinnostmi z toho plynoucími, mu mělo být umožněno obhájit diplomovou práci a splnit tak jeho závěrečnou studijní povinnost. V důsledku splnění této povinnosti by došlo i ke zhojení důvodu, pro který mu bylo studium ukončeno. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že se žalobce zapsal dne 4. 10. 2005 do studia navazujícího magisterského programu teologie, studijního oboru teologické nauky akreditovaného se standardní dobou studia dva roky. V souladu s čl. 4 odst. 13 Řádu byla maximální doba studia v daném případě 5 let, která plynula od 4. 10. 2005 do 4. 10. 2010. Žalobce v této objektivní lhůtě studium řádně neukončil absolvováním, a došlo tak k naplnění podmínek pro ukončení studia stanovených v čl. 12 odst. 1 písm. b) Řádu. Žalobce splnil předpoklady pro konání části státní závěrečné zkoušky – obhajoby diplomové práce, a to vykonáním zápočtů z předmětů příprava diplomové práce a metodika diplomové práce dne 14. 9. 2010. Od 1. 10. 2010 začala žalobci běžet dvouletá lhůta k vykonání části státní závěrečné zkoušky – obhajoby diplomové práce. Skutečnost, že žalobce splnil předpoklady pro konání této části státní závěrečné zkoušky až 14. 9. 2010, nemá vliv na uplynutí maximální doby studia dne 4. 10. 2010 a jde zcela k tíži žalobce. Jelikož žalobce neukončil studium řádně absolvováním do 4. 10. 2010, nastala dle čl. 4 odst. 13 Řádu právní fikce, že žalobce nesplnil požadavky vyplývající ze studijního programu, a proto děkan Katolické teologické fakulty po právu rozhodl o ukončení studia žalobce. Žalovaná nesouhlasila s tvrzením žalobce, že se rektor v napadeném rozhodnutí s námitkami žalobce nevypořádal, neboť se rektor se v napadeném rozhodnutí podrobně zabýval námitkami žalobce, a to úpravou maximální doby studia v předpisech žalované, výkladem tohoto pojmu, započítáváním doby přerušení studia do maximální doby studia i možností vykonat státní závěrečnou zkoušku či její část pouze v rámci maximální doby studia. K pojmu maximální doby studia žalovaná poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2011, č. j. 8 As 37/2010-78. Pokud jde o námitky žalobce ohledně doručování napadeného rozhodnutí, neshledala tyto žalovaná důvodnými. Žalobce žalované neposkytl součinnost při doručování napadeného rozhodnutí, nesdělil žalované jinou adresu pro doručování, ačkoliv ho žalovaná na tuto možnost opakovaně upozorňovala. Žalobce jako adresu pro doručování uvedl adresu trvalého pobytu a na tuto mu bylo také napadené rozhodnutí doručováno. Kromě sdělení adresy pro doručování mohl žalobce také zplnomocnit jinou osobu k převzetí rozhodnutí. Žalovaná tak uzavřela, že v případě žalobce postupovala v souladu se svými vnitřními předpisy i zákonem. Žalobce v replice znovu zdůraznil, že v Řádu není blíže nijak zdůvodněno, proč se dvouletá lhůta pro vykonání státní závěrečné zkoušky započítává do maximální doby studia, a tato skutečnost není nijak zřejmá ani z výše uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, který řeší jinou věc, a sice vztah doby přerušení studia a skutečného studia a maximální doby studia. Pokud žalobce dne 14. 9. 2010 splnil předpoklady pro vykonání státní závěrečné zkoušky a dne 4. 10. 2010 mu končila maximální doba studia, pak je dle jeho názoru objektivně nemožné získat právě v této době termín na obhajobu diplomové práce a termín na vykonání státní závěrečné zkoušky a trvání na tom, že dvouletá lhůta pro výkon státní závěrečné zkoušky končí v případě žalobce nejpozději dnem 4. 10. 2010 je přepjatým a nepřípustným formalismem a nesprávným výkladem ustanovení Řádu, tím spíše, že žalobce jednal v dobré víře v jiný výklad tohoto ustanovení Řádu. Jelikož z čl. 12 odst. 1 písm. b) Řádu plyne, že dnem ukončení studia je den, kdy rozhodnutí o překročení maximální doby studia nabylo právní moci a do dne právní moci tohoto rozhodnutí je tato osoba student, tedy je i oprávněn obhájit diplomovou práci a minimálně do tohoto dne by žalobci měla běžet dvouletá lhůta k vykonání státní závěrečné zkoušky, avšak výzvy žalobce k registraci termínu obhajoby před nabytím právní moci napadeného rozhodnutí byly žalovanou opakovaně odmítnuty. Pokud žalovaná namítá účelovost zahraničního pobytu žalobce, pak žalobce upozornil na skutečnost, že právě žalovaná zcela účelově do dne doručení napadeného rozhodnutí odmítala zaregistrovat žalobce k obhajobě diplomové práce. V duplice žalovaná znovu zdůraznila, že závěr žalobce o nezapočítávání dvouleté lhůty do maximální doby studia je mylný. Dvouletou lhůtu pro absolvování státní zkoušky může student čerpat pouze v rámci maximální doby studia, což z vnitřních předpisů žalované jednoznačně vyplývá. Skutečnost, že se žalobce s vnitřními předpisy neseznámil, resp. se s nimi seznámil nedostatečně, jde výlučně k jeho tíži. V případě pochybnosti se žalobce mohl obrátit na studijní oddělení, což neučinil. Pokud jde o výklad vnitřních předpisů žalované, nejde zásadně o přepjatý a nepřípustný formalismus, ale o jednoznačný a logický výklad. Požadavek, aby student vykonal státní závěrečnou zkoušku v předem stanovené lhůtě a v rámci maximální doby studia, je zcela legitimní. Žalovaná souhlasila s tvrzením žalobce, že přestal být studentem až právní mocí rozhodnutí o ukončení studia, ovšem dle vnitřních předpisů žalované může student ukončit studium řádně absolvováním právě ve výše uvedené maximální d