7 As 81/2005 — Nejvyšší správní soud

10 A 54/2014- 43 - text 10 A 54/2014-43 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Jana Kašpara a JUDr. Hany Pipkové v právní věci žalobce: CET 21 spol. s r. o., se sídlem Kříženeckého nám. 1078/5, Praha 5, zast. JUDr. Vladimírem Kroupou, advokátem, se sídlem Zavadilova 1925/15, Praha 6, proti žalovanému: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 1. 2014, čj. LOJ/358/2014, sp. zn./Ident.: 2013/721/LOJ/CET takto: I. Rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 21. 1. 2014, čj. LOJ/358/2014, sp. zn./Ident.: 2013/721/LOJ/CET, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15.342 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám JUDr. Vladimíra Kroupy, advokáta. Odůvodnění Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen Rada) ze dne 21. 1. 2014, č. j. LOJ/38/2014, kterým byla žalobci podle § 60 odst. 1 písm. l) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o vysílání), uložena pokuta ve výši 50.000 Kč pro porušení ustanovení § 49 odst. 1 písm. a) zákona o vysílání, kterého se žalobce dopustil tím, že dne 19. 5. 2013 v 21:20:40 hodin na programu Nova odvysílal reklamu, která nebyla zřetelně zvukově, obrazově nebo zvukově-obrazově nebo prostorovými prostředky oddělena od ostatních částí vysílání, jak to v případě reklam zákon vyžaduje. Dále byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady správního řízení paušální částkou ve výši 1.000 Kč. Žalobce v první žalobní námitce namítá, že předmětný sponzorský vzkaz nenaplňuje definiční znaky reklamy. Žalobce je toho názoru, že nevybízí ke koupi služeb sponzora. Použité výrazové prostředky nejsou reklamní, směřují pouze k propagaci služeb, nikoliv k propagaci nákupu služeb, když běžnými prostředky sloužícími k propagaci služeb sponzora služby charakterizují. Sponzorský vzkaz tudíž jako celek s ohledem na jeho délku a použité výrazové prostředky nenavozuje dojem, že by jeho ústředním motivem bylo přesvědčit diváka ke koupi služeb sponzora zdůrazňováním jejich kvalit a není proto reklamou ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. n) zákona o vysílání, nýbrž sponzorským vzkazem ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. s) zákona o vysílání. Žalobce namítá, že slogan „cestujte s tím, kdo se vyzná“ je zapsanou ochrannou známkou sponzora. Heslo „My hlasujeme pro SuperStar a komu dáte svůj hlas vy? Prožijte s námi novou éru.“ je slogan navozující souvislost sponzorského vzkazu se sponzorovaným pořadem, tedy s pořadem „Super Star“, reprezentující nové talenty, i novou éru, nemá tedy spojení se sponzorem a jeho službami. Podle názoru žalobce zvukové složky označené žalovaným jako reklamní přímá výzva za takovou přímou výzvou ke koupi prezentované služby označit nelze. V celkovém kontextu sponzorského vzkazu působí jako přiměřená a neagresivní pobídka, která není natolik naléhavá či intenzivní, aby byla způsobilá vyvolat v divákovi spotřebitelské rozhodnutí služby zakoupit. Sponzorský vzkaz podle názoru žalobce s užitím akceptovatelných prostředků charakterizuje služby sponzora, neobsahuje nepřiměřené zdůrazňování kvality a předností služeb, srovnání s kvalitou či vlastnostmi jiných služeb ani nepřípustnou reklamní dynamiku. Žádný z prvků sponzorského vzkazu ani sponzorský vzkaz jako celek pak nemůže vyvolávat obavu a potřebu, které pobízejí ke koupi, což dle odůvodnění napadeného rozhodnutí má být hlavní argument pro reklamní vyznění sponzorského vzkazu. Sponzorský vzkaz obsahuje prvky sloužící k představení služeb sponzora, nikoliv srovnání s jinými obdobnými službami či jakékoliv sdělení, ze kterého by bylo možné dovodit závěry citované žalovaným v odůvodnění rozhodnutí. Pokud se týká sloganu „Egypt, kde to všechno začíná“, nejedná se o slogan reklamní. Tento slogan užívá sponzor pro veškerou svou marketingovou komunikaci již od roku 2010, je tedy s ním spojován a je pro něj příznačný jako součást jeho charakteristiky. Vizuální vyobrazení výjevů z Egypta pak podle názoru žalobce plní funkci nereklamní prezentace služeb sponzora a žalobce v něm neshledává nepřípustnou reklamní dynamiku. Žalobce je toho názoru, že žádný z prvků sponzorského vzkazu ani sponzorský vzkaz jako celek není propagací sponzora a jeho služeb, jejímž ústředním motivem je přesvědčení diváka ke koupi. Sponzorský vzkaz obsahuje údaj primárně informativního charakteru a nikoliv údaje propagační nebo nabídkové. Převážným účelem sponzorského vzkazu je informovat diváka o existenci sponzora a jeho službách. Ve druhé žalobní námitce žalobce namítá, že sankce mu byla uložena nezákonně, neboť žalovaná nesplnila povinnost upozornění podle ustanovení § 59 odst. 1 zákona o vysílání. Žalobce namítá, že upozornění zmíněná Radou v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí se vztahují ke spotům, které nesplňují definici reklamy. Protože samostatný soudní přezkum zákonnosti upozornění právní předpisy nepřipouštějí, žalobce v souladu s ustanovením § 75 odst. 2 s. ř. s. uplatňuje námitku nezákonnosti těchto upozornění v tomto soudním řízení. K odůvodnění této námitky žalobce odkazuje na důvody uvedené ve svých vyjádřeních v předmětných správních řízeních, která přikládá jako přílohu žaloby. Dále žalobce namítá s poukazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 6 As 26/2010-101, že upozornění se netýkala typově shodného jednání jako jednání, za nějž mu byla uložena pokuta žalobou napadeným rozhodnutím. Ve třetí žalobní námitce žalobce namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí v důsledku nesrozumitelnosti části odůvodnění obsahující hodnocení zákonných kritérií pro stanovení výše pokuty. Rada v odůvodnění rozhodnutí poukazuje na všechny programy a služby, které na mediálním trhu k datu vysílání sponzorského vzkazu provozoval žalobce. Na námitku žalobce, že v rámci hodnocení odpovědnosti provozovatele vůči divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a zábavy nelze zohlednit veškeré programy a služby, prostřednictvím kterých žalobce působí na mediálním trhu, neboť správní úvaha žalovaného má vycházet pouze z údajů, které jsou pro daný skutek relevantní, žalovaný uvádí, že v rámci posuzování uvedeného zákonného kritéria je nezbytné popsat postavení provozovatele co možná nejsrozumitelněji. Podle názoru žalobce však v rámci posuzování uvedených zákonných kritérií je třeba zohlednit zásah divácké veřejnosti konkrétním závadným obsahem a odpovědnost provozovatele odvozovat od skutečnosti, jaké s vysíláním závadného obsahu nesouvisející programy a služby provozuje. Tomu ostatně nasvědčuje i závěr žalovaného učiněný v rámci posuzování kritéria rozsah, typ a dosah závadného vysílání v tom, že žalovaný hodnotil i dopad na společnost, která má tento program možnost sledovat. Žalobce dále namítá, že žalovaný nesprávně konstatoval vědomé porušení povinností, aniž by pro tento závěr uvedl relevantní argumentaci, přestože toto kritérium označuje spolu s kritériem závažnosti věci za rozhodující pro výši sankce, když při stanovení výše sankce nezohlednil skutečnost, že ve správním řízení bylo prokázáno pouze jedno odvysílání sponzorského vzkazu, protože dle názoru žalobce mohlo dojít k porušení principu proporcionality, neboť za obdobné porušení zákona opakovaným odvysíláním závadných spotů Rada uděluje sankci ve shodné výši, jak je soudu známo z jeho úřední činnosti. Rada ve vyjádření k podané žalobě uvedla, že zapsaná ochranná známka sponzora by mohla působit v rámci kategorie označení sponzora jako tzv. vytváření goodwill, pokud by již nebyly dále přítomné další prvky, které již působí jako překročení hranice mezi označením sponzora a reklamy. Přímé výzvy jsou totiž samy o sobě pobídkou ke koupi. Ke druhé žalobní námitce Rada odkázala na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a ke třetí žalobní námitce Rada poukázala na to, že se vždy zabývá jedinečností posuzovaného možného správního deliktu, přičemž bere v úvahu veškerá zákonem vyjmenovaná kritéria při úvaze o výši sankce. Počet odvysílaných obchodních sdělení není jediným kritériem ovlivňujícím výši sankce, nýbrž pouhým zlomkem. Je tedy možné, že nastanou z logiky věci i situace, kde jsou uloženy sankce ve stejné či podobné výši za rozdílné skutky co do počtu odvysílání sdělení, neboť jednotlivá kritéria „sestaví“, ač každé jinak závažné, stejnou výši sankce. Z uvedených důvodů Rada navrhla, aby soud podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ze správního spisu vyplývají následující pro rozhodnutí soudu podstatné skutečnosti: Dne 20. 8. 2013 Rada zahájila s žalobcem řízení o správním deliktu a byla mu stanovena lhůta pro podání vyjádření ve věci. Žalobce se k zahájenému řízení vyjádřil podáním doručeným Radě dne 8. 10.