9 As 101/2011 — Nejvyšší správní soud

11 A 219/2010- 98 - text 15 pokračování 11A 219/2010 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr.Hany Veberové a soudců Mgr.Marka Bedřicha a JUDr.Jitky Hroudové v právní věci žalobce: euroAWK s.r.o. se sídlem Praha 10-Vršovice, Konopišťská 739/16, IČ 43965717 v řízení zastoupeného Janem Najmanem, advokátem se sídlem Praha 1, Jungmannova 745/24 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Praha 7-Holešovice, Nad Štolou 936/3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12.8.2010, čj: MV-62439-9/ODK-2010 t a k t o : I. Rozhodnutí ministerstva vnitra ze dne 12.8.2010 čj: MV 62439-9/ODK-2010 se z r u š u j e a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je p o v i n e n nahradit žalobci náklady řízení ve výši 25.150,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce Jana Najmana, advokáta. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhá přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12.8.2010, kterým zamítl jeho odvolání proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 14.7.2010, čj: OOA/EO/50/2010, o odmítnutí žádosti o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v platném znění. Žalobce je přesvědčen, že byl vydaným rozhodnutím zkrácen na svých právech a právem chráněných zájmech. Žalobce nejprve shrnul skutkový stav a uvedl, že na základě usnesení Rady hlavního města Prahy č. 436 zveřejnil Magistrát hlavního města Prahy, odbor obchodních aktivit záměr pronajmout soubor pozemků ve vlastnictví hlavního města Prahy za účelem umístění a provozování reklamních zařízení a vyzval případné zájemce k účasti ve výběrovém řízení. Podmínky výběrového řízení byly k vyzvednutí v prostorách Magistrátu hlavního města Prahy. Podmínky výběrového řízení stanovily vedle kvalifikačních předpokladů pro účast ve výběrovém řízení a postupu pro podávání a hodnocení nabídek zájemců rovněž požadovaný obsah nabídky. Poukázal na to, že ohledně výběrového řízení byla podána stížnost k Evropské komisi, přičemž Magistrát neuvedl žádné věcné argumenty k rozptýlení vytýkaných pochybení výběrového řízení. Žalobce měl vážné pochybnosti o tom, zda výběrové řízení proběhlo v souladu s platnými právními předpisy, proto podal dne 4.5.2010 žádost o informaci týkající se výběrového řízení, a to mimo jiné o poskytnutí všech předložených nabídek do výběrového řízení, včetně příloh. Magistrát hlavního města Prahy, odbor obchodních aktivit, žádosti nevyhověl a žalobci poskytl toliko informace, které neobsahovaly dostatečný podklad pro ověření splnění podmínek výběrového řízení jednotlivými účastníky. Proti zamítavému rozhodnutí Magistrátu podal žalobce dne 20.5.2010 odvolání, na jehož základě žalovaný svým rozhodnutím ze dne 2.7.2010, čj: MV-62439-4/ODK-2010, zrušil rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy pro nepřezkoumatelnost a věc vrátil k novému projednání. Magistrát vydal nové rozhodnutí dne 14.7.2010, čj: MHMP OOA/EO/50/2010, žádosti žalobce opět nevyhověl s odkazem na ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) informačního zákona. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný napadeným rozhodnutím potvrdil. Žalobce namítá, že Magistrát mu poskytl pouze informaci týkající se celkové výše nájemného za všechny pozemky dohromady v každé jednotlivé skupině pozemků a že z toho nelze vyčíst, zda nájemné nabídnuté jednotlivými uchazeči splnilo požadovanou minimální výši 2.000,-Kč za 1 m² reklamní plochy. Žalobce tedy nesměřoval výlučně k získání a potvrzení cenových nabídek, nýbrž i dalších informací za účelem ověření splnění ostatních podmínek výběrového řízení osobami, které se výběrového řízení účastnily. Žalobce poukázal na to, že z průběhu řízení vyplývá, že účastníci výběrového řízení souhlas Magistrátu k poskytnutí požadovaných informací nedali, a proto bylo zkoumáno splnění prvních dvou podmínek a žalobce je přesvědčen, že tyto podmínky splněny nebyly. Namítá nesprávný výklad § 11 odst. 2 písm. a) informačního zákona. K výkladu pojmu „informace vzniklé bez použití veřejných prostředků“ nesouhlasí s výkladem žalovaného, který jej pojímá velmi široce a povinnost poskytnout informace redukuje prakticky na situace, kdy jsou veřejné prostředky účelově vynaloženy na vznik dané informace. Tento výklad však rozšiřuje aplikaci výjimky na většinu případů, kdy je informace poskytnuta třetí osobou, což činí z výjimky pravidlo. Žalobce ale poukazuje na to, že v daném případě byl zveřejněn záměr, který byl podnětem pro podání nabídek do výběrového řízení. Není tedy možné tvrdit, že nabídky byly podány bez použití veřejných prostředků, když zvláštní případ použití veřejných prostředků, který nastal zveřejněním záměru a podmínek výběrového řízení, byl bezprostředním podnětem pro jejich vydání. Navíc některé informace v nabídkách pocházejí přímo od Magistrátu hlavního města Prahy, tudíž Magistrát na jejich poskytnutí musel nutně vynaložit veřejné prostředky. K podmínce, aby „informace byla předána osobou, jíž takovou povinnost zákon neukládá“ uvedl žalovaný, že povinnost předat určitou informaci povinnému subjektu uložená třetí osobě musí být jednoznačně vymezená a především nezávislá na vůli této třetí osoby (jinak by se ani nemohlo jednat o povinnost), což v daném případě dle žalobce splněno není. Hlavní město Praha je povinno nakládat se svým majetkem hospodárně. Předložení nabídek na základě podmínek výběrového řízení, jež bylo uskutečněno za účelem naplnění zákonné povinnosti nakládat s majetkem hlavního města Prahy hospodárně, představovalo splnění povinnosti uložené předkladatelům nabídek de facto na základě zákona (tedy prakticky splnění zákonné povinnosti). Pokud se chtěl subjekt účastnit výběrového řízení, musel splnit jeho podmínky, jinak by byl z výběrového řízení vyloučen. Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.4.2007, čj: 6 As 15/2006-113, ve kterém uzavřel, že je nutné rozlišit různé skupiny informací obsažených v projektech a zvážit u každé ze skupin možnosti jejího poskytnutí dle vzájemného vztahu mezi informačním zákonem a speciálním zákonem. Z tohoto hlediska ale žalovaný nijak žádost žalobce neposuzoval. Žalobce v průběhu správního řízení několikrát namítal, že je nutno při rozhodování o poskytnutí či neposkytnutí informace postupovat v souladu s ustanovením § 12 zákona o informacích. Žalovaný ale požadavku žalobce, aby bylo při vyřizování žádosti postupováno s principem selekce, nevyhověl s tím, že v daném případě „z povahy věci není možné diferencovat mezi jednotlivými informacemi obsaženými v podaných nabídkách“. Žalobce naopak poukazuje na to, že povinnou náležitostí nabídek byl seznam konkrétních pozemků a cenových nabídek na jednotlivé pozemky, a to s ohledem na využitou reklamní plochu na konkrétním pozemku. Jednalo se o informace vyžadované podmínkami výběrového řízení, tudíž de facto o informace vzniklé s použitím veřejných prostředků, a tedy nesplňující přinejmenším první podmínku aplikované výjimky. Žalobce dále vytýká rozhodnutí žalovaného nedostatek či absenci eurokonformního výkladu ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) zákona o informacích. Současná podoba tohoto ustanovení je výsledkem implementace Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/98/ES ze dne 17.11.2003 o opakovaném použití informací veřejného sektoru prostřednictvím zákona č. 61/2006 Sb., o změně zákona o svobodném přístupu k informacím a dalších zákonů. Touto novelou bylo do předmětného ustanovení vloženo sousloví „jde o informaci vzniklou bez použití veřejných prostředků“, které možný okruh případů aplikace výjimky v uvedeném ustanovení omezuje. Výklad ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) zákona o informacích prováděný žalovaným nelze dle žalobce subsumovat pod žádný z případů průlomu do principu transparentnosti aprobovaný ve Směrnici, za které se považují případy ochrany autorských práv, práva duševního nebo průmyslového vlastnictví, obchodního tajemství, státního tajemství apod. Ve smyslu uvedeného článku dle názoru žalobce vyplývá, že by informace měla být poskytnuta v souladu s pravidly uveřejněnými ve směrnici za předpokladu, že informace nesplňuje ani jednu z podmínek uvedených v článku 1 směrnice. Vzhledem k tomu, že daný případ nelze pod žádný z případů článku 1 směrnice subsumovat, měla by se směrnice na daný případ aplikovat a informace by měla být poskytnuta za podmínek uvedených ve směrnici. Žalobce je tak povinen i s ohledem na rozhodnutí Evropského soudního dvora o tom, že povinnost poskytnout nabídky vyplývá též z primárního práva ES, vykládat i zákon o informacích eurokonformně a v souladu s uvedenými principy. Žalobce dále namítá, že výklad ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) zákona o informacích zastávaný žalovaným není v souladu s ustanovením článku 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud se k podmínkám omezení práva na informaci vyjádřil v nálezu ze dne 30.3.2010, sp.zn. Pl.ÚS 2/10,