— Nejvyšší správní soud

11 A 368/2011- 56 - text 6 pokračování 11A 368/2011 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Hany Veberové a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Bedřicha v právní věci žalobkyně: A. P., bytem P. 5, U N., v řízení zastoupena JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem Praha, Revoluční 23, proti žalovanému: Ministerstvo kultury ČR se sídlem Praha 1, Maltézské náměstí 471/1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17.10.2011, čj: MK 51640/2011 OPP, sp.zn.: MK-S 13067/2011 OPP t a k t o : I. Rozhodnutí Ministerstva kultury ČR ze dne 17.10.2011 čj: MK 51640/2011 OPP sp.zn. MK-S13067/2011-OOP se zrušuje, věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 12.922 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně JUDr.Petra Meduny, advokáta. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhá přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 17.10.2011, kterým zamítl její odvolání a potvrdil rozhodnutí Národního památkového ústavu ze dne 5.9.2011, čj: NPÚ-302/6455/2011, o odmítnutí žádosti žalobkyně o poskytnutí informace ve smyslu zákona č. 106/1990 Sb., ohledně informací spočívající ve zpřístupnění veškerých dokumentů, které se týkají osoby a majetku JUDr. A. S.. Žalobkyně uvedla, že podala žádost, aby jí Národní památkový ústav poskytl informace spočívající ve zpřístupnění veškerých dokumentů, včetně archiválií, ke kterým má povinný subjekt přístup a které se týkají 1) osoby JUDr. A. S. 2) movitého a nemovitého majetku, který měl během svého života JUDr. A. S. ve vlastnictví, který se v současnosti nalézá na území ČR. Národní památkový ústav žádost odmítl údajně z faktických důvodů s tím, že sice existují soupisy majetku, které žalobkyně požadovala, ale povinný subjekt je nemá k dispozici. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaný zamítl. Tvrzení o tom, že sice existují soupisy majetku, ale že je prvostupňový správní orgán nemá k dispozici, považuje za nepravdivé a nezákonné tvrzení. Z rozsáhlé publikační činnosti NPÚ lze prokázat, že sám povinný subjekt se existencí takového majetku sám opakovaně prezentuje. Národní památkový ústav uvedl, že by jím poskytnuté informace byly neúplné, neověřené a nepřesné, což by bylo v rozporu se zákonem. Z tohoto ale jednoznačně vyplývá, že informaci k dispozici má, ale pouze z důvodu, že existuje teoretická možnost, že snad nejsou kompletní, je raději neposkytne vůbec. Např. ve výroční zprávě z roku 2010, kterou žalobkyně citovala i v odvolání, Národní památkový ústav, pracoviště České Budějovice uvádí, že „Českobudějovické územní odborné pracoviště Národního památkového ústavu je vědeckovýzkumnou institucí, která se zabývá ochranou, poznáváním, dokumentací a prezentací památkového fondu na území jihočeského kraje. K 31.12.2010 se na území působnosti ÚOP nacházelo 5.506 nemovitých památek, 196.368 movitých památek a inventárních položek mobiliárních fondů státních památkových objektů, 33 národních kulturních památek, 7 městských památkových rezervací, 16 vesnických památkových rezervací, 25 městských památkových zón, 55 vesnických památkových zón a 5 krajinných památkových zón.“ JUDr. A. S. byl prokazatelně vlastníkem rozsáhlého majetku v oblasti, kterou citovaná výroční zpráva zahrnuje. Toho si jsou správní orgány vědomy, stejně tak jako toho, že JUDr. A. S. byl vlastníkem celého rozsáhlého majetku tzv. hlubocké primogenitury rodu Schwarzenbergů. Národní památkový ústav tedy má informace požadované žalobkyní a nepravdivě tvrdí, že je nemá. Žalobkyně nesouhlasí se závěry žalovaného a uvádí, že zákon o svobodném přístupu k informacím vůbec nepředpokládá, že by žadatel měl k získání požadovaných informací cokoli prokazovat. V daném případě ani není a nebylo kdy. Žalovaný rozhodl bez jakékoli předchozí výzvy a nebyl tak dán prostor k dokazování. Důkazním materiálem je samotná publikační činnost žalovaného. Uvedené důkazy mají správní orgány k dispozici. Žalobkyně věří, že žádný ze správních orgánů nebude tvrdit, že nevědí, že např. schwarzenberská sbírka kostýmních miniatur na zámku Český Krumlov, je majetkem, který měl během svého života JUDr. A. S. ve vlastnictví, který se v současnosti nalézá na území ČR, v takovém případě by totiž projevili svou naprostou nekompetenci k zákonem svěřeným úkolům. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že požadovanými informacemi nedisponuje a nemá ani povinnost jimi disponovat. V době převodu schwarzenberského majetku na stát nebyla provedena žádná inventura mobiliáře. Dále poukázal na to, že případné existující soupisy nejsou sestaveny tak, aby mohlo být vyhověno předmětné žádosti a vznikly až několik let po převodu schwarzenberského majetku na stát. Zcela jistě neodpovídají skutečnosti v roce 1947 a nejsou garancí přesných informací z doby předávání schwarzenberského majetku. Není tedy pravdou, že žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že předmětnými informacemi disponuje, ale nechce je pro jejich nepřesnost, neověřenost či neúplnost poskytnout, jak namítá žalobkyně. Předmětných informací se tak nelze domáhat ani ve smyslu § 2 odst. 3 zákona o informacích, neboť zákon o archivnictví a spisové služby představuje zvláštní úpravu, která v ustanoveních § 34 - § 41 stanoví specifická pravidla pro přístup k archiváliím, resp. pro nahlížení do archiválií či pořizování výpisu a jejich kopií či opisů. Na to byla žalobkyně upozorněna a věděla tak, na základě jakého právního předpisu by se měla pro příště orientovat a jaký subjekt se obrátit. Navíc v žádosti o informaci nebyl přesně vymezen předmět informace či označen dokument, jehož poskytnutí je požadováno. Žádost tak nesměřovala k poskytnutí konkrétní a u povinného subjektu dostupné a zaznamenané informace. Povinný subjekt je sice povinen poskytovat informace vztahující se k jeho působnosti, ale v kontextu s článkem 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod je žadatelům garantováno, že budou informace poskytovat způsobem přiměřeným. Je pravdou, že žalobkyně není povinna označovat konkrétní důkazní prostředky, má ale za to, že pokud žalobkyně zpochybňovala postup žalovaného, bylo v jejím zájmu, aby svá konkrétní tvrzení podpořila současným předložením důkazů, nebylo-li zřejmé, že tyto důkazy má povinný subjekt k dispozici. Pokud by bylo zjevné, že žalovaný důkazy disponuje, je nutné takové důkazy alespoň konkrétně označit. U jednání soudu setrvali účastníci na svých dosavadních stanoviscích. Zástupce žalobkyně předložil soudu listiny, kterými navrhl provést důkaz k tomu, že seznamy majetku ve vlastnictví JUDr. A. S. existují a že jsou ve správě kastelánů. Dodal, že je z nich patrné, že NPÚ spravuje zámecké objekty vybavené původním mobiliářem z doby, kdy náležely JUDr. A. S. Zdůraznil, že je to právě NPÚ, kdo provádí rekonstrukce těchto interiérů a že NPÚ má majetek JUDr. A. S. zdokumentovaný, spravuje jej a odmítá jej zpřístupnit, ačkoli se v něm nachází i majetek osobní povahy, jako např. dobové rodinné fotografie či kniha svatebních hostů. Ze správního spisu předloženého žalovaným správním orgánem zjistil soud následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti: Žalobkyně podala dne 24.8.2011 k Národnímu památkovému ústavu žádost o poskytnutí informace spočívající ve zpřístupnění veškerých dokumentů, včetně archiválií, ke kterým má povinný subjekt přístup a které se týkají osoby JUDr. A. S. a movitého a nemovitého majetku, který měl během svého života JUDr. A. S. ve vlastnictví, který se v současnosti nalézá na území ČR. O žádosti rozhodl Národní památkový ústav rozhodnutím ze dne 5.9.2011, čj: NPÚ-302/6455/2011 tak, že žádost odmítl a poukázal na to, že žádost směřuje k poskytnutí souboru informací, které nejsou konečným autoritativním výstupem činnosti a působnosti NPÚ a v požadované podobě v Národním památkovém ústavu neexistují, ani o takovém souboru informací nemá Národní památkový ústav informace. Podle sdělení NPÚ v době převodu schwanzenberského majetku na stát nebyla provedena žádná inventura mobiliáře, navíc požadovanou informací ani nemá povinnost disponovat. NPÚ tak odmítl podanou žádost z faktických důvodů, které nejsou stanoveny v § 7-11 zákona o informacích. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, o kterém rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím, kterým odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Poukázal na to, že žádost nebyla doložena informacemi obsahujícími materiály, např. dokumenty, listiny, záznamy, i když žalobkyně tvrdí, že poskytla důkazy. Žádný důkaz nelze dovodit ani z citace výroční zprávy, která je obecná. Jednotlivé inventární složky v NPÚ nejsou sledovány a vedeny z hlediska jejich původu. NPÚ získal majetek z příslušnosti s ním hospodařit nejspíše na základě archivního záznamu z doby činnosti Národní kulturní komise. Tyto archivní záznamy by měly být uloženy ve Státním ústředním archivu v Praze. Po