2 Afs 15/2010 — Nejvyšší správní soud

8 Af 52/2011- 111 - text 8 pokračování 8Af 52/2011 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců JUDr. Marcely Rouskové a JUDr. Hany Pipkové v právní věci žalobce: JUDr. Miroslav Vojtěch, Praha 4, Závišova 13, insolvenční správce dlužníka ZELINGER s.r.o. „v likvidaci“, se sídlem Praha 8, Vosmíkových 1002/32, IČ: 271 10 672, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 31, o žalobě proti rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 9.7.2007, č.j.: 11463/07-1300-101206 a ze dne 10.7.2007, č.j.: 11462/07-1300-101206 t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, jimiž byla zamítnuta jeho odvolání proti rozhodnutím Finančního úřadu pro Prahu 8 ze dne 18.10.2006 č.j. 234135/06/008513/8779 a č.j. 234158/06/008513/8779 ve věci odvolání proti platebním výměrům na daň z přidané hodnoty za zdaňovací 1. a 3. čtvrtletí 2004 ze dne 31.8.2005 č.j. 207753/05/008513/5076 a č.j. 208154/05/008513/5076, kterými byl jako daňová povinnost za uvedená období stanoven nadměrný odpočet v částkách 27.164,- Kč a 64.510,- Kč oproti nadměrnému odpočtu v částkách 6.600,- Kč a 850,- Kč vyměřenému uvedenými platebními výměry. V odůvodnění žalobou napadených rozhodnutí odvolací orgán mimo jiné uvedl, že daňová povinnost byla správcem daně stanovena v důsledku neuznání nároku na odpočet daně v celkové výši 128.744,- Kč a 351.120,- Kč, který žalobce uplatnil na základě faktur vystavených dodavatelem WIS VHP a.s. za nájem výherních hracích přístrojů (dále jen „VHP“) za měsíce březen, červenec, srpen a září 2004 dle smlouvy o nájmu movitých věcí uzavřené dne 30.12.2003, za nájemné za napojení VHP a za nájemné za židle k VHP. Odvolací orgán ve svých rozhodnutích zrekapituloval průběh daňového řízení a konstatoval, že se seznámil se všemi okolnostmi předmětného případu, které vyšly najevo a ztotožňuje se se závěrem správce daně vyjádřeným a odůvodněným v napadeném rozhodnutí a to jak ohledně akceptování žalobcem uplatněného nároku na odpočet daně, tak i ohledně stanovení daně na výstupu. V napadených rozhodnutích o odvolání proti rozhodnutím o vyměření daně z přidané hodnoty, byla daň na vstupu stanovena ve shodě se žalobcem předloženým daňovým přiznáním a podané odvolání je proto namířeno pouze proti stanovení daně na výstupu. Dle odvolacího orgánu je třeba v daných případech vycházet z toho, že v předmětných zdaňovacích obdobích poskytoval žalobce jako plátce DPH, kterým se stal s účinností od 1.3.2004, svým odběratelům, s nimiž uzavřel smlouvy o nájmu movitých věcí, služby ve smyslu poskytnutí práva využití těchto pronajímaných věcí. Sám žalobce právo k užívání a současně i k dalšímu pronájmu předmětných movitých věcí získal od svého dodavatele WIS VHP rovněž na základě smlouvy o jejich nájmu. Podle odvolacího orgánu tedy převod nebo využití práv se pro účely DPH považuje za služby a poskytování služeb je zdanitelným plněním, které je předmětem daně. Odvolací orgán také ve svých rozhodnutích uvedl, že žalobce tedy průběžným poskytováním práva užívání pronajatých věcí uskutečňoval jako plátce daně ve prospěch svých odběratelů zdanitelná plnění a měl povinnost uplatnit daň na výstupu. Protože tuto povinnost nesplnil, byla mu stanovena na základě posouzení finančních orgánů napadenými rozhodnutími. V závěru o uskutečnění zdanitelných plnění žalobcem vůči firmám MABAC CZ a.s., MANAMA CZ a.s., MILIARDA CZ a.s., MARKAZIT CZ a.s. a MAKADAM CZ a.s. vycházeli správce daně i Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu z důkazních prostředků předložených žalobcem. Odvolací orgán zdůraznil, že v předmětných případech mělo plnění žalobcem přijaté věcně stejnou podstatu s plněním jím uskutečněným, neboť se jednalo o přijatý a poskytnutý pronájem stejných movitých věcí ve stejném čase. Rozdílná však byla formální stránka, kdy při poskytování nájmu movitých věcí dodavatelem WIS VHP odvolateli (žalobci) jako nájemci byla výslovně sjednána dílčí plnění, zatímco smluvní ujednání, v nichž je žalobce v pozici pronajímatele, takto dílčí plnění upravena nejsou, byť předmět a rozsah nájmu je vztahován ke kalendářním měsícům jednotlivých let platnosti smluv. Podle odvolacího orgánu je však zřejmé, že z podstaty nájemních smluv, kdy se jedná o právo užití věci, nemůže žalobce získat ani poskytnout toto právo jednorázově jako celkové plnění, ale že jde o spojité průběžné nabývání a na to navazující poskytování tohoto práva. Dle odvolacího orgánu je tedy nezbytné posuzovat obě strany žalobcova podnikání, tj. z hlediska zákona o DPH daň na vstupu i daň na výstupu stejným způsobem. Odvolací orgán se pak ve svých rozhodnutích také vyjádřil k námitkám žalobce a v závěru shrnul, že v konečném výsledku akceptovaný nárok na odpočet na základě dokladu o žalobcem přijatém právu využití movitých věcí a stanovení daně na výstupu u zdanitelných plnění žalobcem poskytnutých v podobě přenechání tohoto práva dalším osobám, považuje s ohledem na zásahu materiální pravdy v daňovém řízení za relevantní uplatnění zákona o DPH. Žalobce v žalobě namítal nezákonnost napadených rozhodnutí. Uvedl, že předmětem tohoto řízení je pouze žalobní bod, který namítá nezákonnost napadených rozhodnutí, jež vycházejí z názoru, že (pod)nájemní smlouva na dobu určitou s pevně definovaným plněním uzavřená, zaplacená a zaúčtovaná v době, kdy pronajímatel není plátcem daně z přidané hodnoty, zakládá povinnost odvádět daň z přidané hodnoty za období, kdy jsou užívány věci poskytnuté na základě nájemního vztahu, pokud se pronajímatel stane plátcem daně z přidané hodnoty. Za bezpředmětné a s podstatou problému právně nesouvisející považuje právní hodnocení odpočtu daně na vstupu z důvodu nájmu věcí od vlastníka. Žalobce uzavřel nájemní smlouvu na dobu určitou a v této nájemní smlouvě jasně vymezil předmět plnění, který má hospodářský význam a je obchodovatelnou nedílnou komoditou. Okamžikem, kdy uzavřel smlouvu a okamžikem, kdy přijal protiplnění, postoupil množství práv a právních statků, se kterými nadále nemohl nakládat a se kterými mohl nadále nakládat pouze subjekt, jemuž je žalobce pronajal. Podle žalobce pronájem VHP, které jsou zdanitelné a dále pronajímatelné, představuje v tomto případě obchodovatelnou ocenitelnou hodnotu blížící se věcnému právu, kterou smluvní partner nabyl, a je jeho věc jak s ní naloží. K postoupení práva jako celku podle žalobce došlo naráz a to v době, kdy žalobce nebyl plátcem daně z přidané hodnoty. Úvaha odvolacího orgánu, že je třeba plnění rozdělit do časových úseků, podle žalobce zcela popírá hospodářský a ekonomický význam postoupeného souhrnu práv, který má své hospodářské opodstatnění pouze jako celek. Žalobce rovněž uvedl, že argumentace odvolacího orgánu, že v době, kdy nebyl plátcem, nemohl poskytovat zdanitelné plnění, poněvadž nebyl registrován, je neúplná a nedovedená do důsledků. Sám odvolací orgán uvedl, že tehdy mohlo být poskytnuto pouze plnění jako takové, což se také stalo. Žalobce, který považuje obě skutečnosti, tedy i plnění i zaplacení, za právně dokonané před okamžikem registrace k dani z přidané hodnoty, má za to, že pokud by tomu tak nebylo, tak je třeba považovat skutečnost, že k jedné z nich došlo před okamžikem registrace, za skutečnost, která nezakládá povinnost k zaplacení daně, protože pokud sám odvolací orgán tvrdí, že před registrací nelze poskytnout zdanitelné plnění, tak tento právní názor obsahuje i implikaci, že pokud jedna ze skutečností nastane dříve než registrace samotná, nevztahuje se ke zdanitelnému plnění, ale pouze k poskytnutému plnění, které ovšem není zdanitelné. Žalobce rovněž uvedl, že podle ústavního pořádku je zdanění možné pouze na základě zákona. Připouští, že zákon je možné vykládat extenzivně, nicméně nelze překročit určitou hranici, kterou sám definuje a jejíž podstatou je zdanění pouze subjektů, které jsou registrovány k dani z přidané hodnoty. Ve vyjádření k žalobě Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu zrekapitulovalo průběh daňového řízení, provedlo úvod do problematiky a také se vyjádřilo k jednotlivým bodům žaloby. Navrhlo pak žalobu zamítnout. V podání nazvaném duplika žalobce setrval na svých tvrzeních uvedených v žalobě. Ve správním spise se pak nachází výše uvedené smlouvy o nájmu movitých věcí ze dne 30.12.2003 i předmětné faktury, výzvy podle § 43 zákona č. 337/1992 Sb. ze dne 15.11.2004, č.j. 249962/04/008513/5076 a ze dne 10.5.2004, č.j. 139155/04/008513/5076 k odstranění pochybností o údajích v přiznání k dani z přidané hodnoty. Ve správním spise se rovněž nalézají rozhodnutí ve věci odvolání proti platebnímu výměru vydaná Finančním úřadem pro Prahu 8 dne 18.10.2006, č.j. 234135/06/008513/8779 a č.j. 234158/06/008513/8779, platební výměry na daň z přidané hodnoty za zdaňovací