— Nejvyšší správní soud

10 Ad 19/2012- 29 - text 13 pokračování 10Ad 19/2012 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Jiřího Lifky a Mgr. Kamila Tojnera v právní věci žalobce: Ing. M. L., bytem V., proti žalovanému: náčelník Generálního štábu Armády České republiky, se sídlem Vítězné náměstí 5, 160 00 Praha 6, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 8. 2012, č. j. 258-2/2012-1416, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí náčelníka Generálního štábu Armády České republiky ze dne 29. 8. 2012, č. j. 258-2/2012-1416, kterým bylo rozhodnuto o odvolání žalobce proti rozhodnutí zástupce náčelního Generálního štábu Armády České republiky – ředitele Společného operačního centra ministerstva obrany ze dne 19. 3. 2010, č. j. 5-8/2010-1160 (dále „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“), jímž byla přiznána žalobci náhrada za ztížení společenského uplatnění ve výši 243 000 Kč. Napadeným rozhodnutím žalovaný odvolání částečně vyhověl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně změnil tak, že žalobci na náhradě za ztížení společenského uplatnění přiznal jednak základní částku 243 000 Kč, jednak šestinásobek této základní náhrady ve výši 1 458 000 Kč, celkem tedy 1 701 000 Kč. Žalobce v žalobě zrekapituloval předchozí průběh řízení a poukázal zejména na to, že nyní napadené rozhodnutí bylo vydáno poté, kdy původní rozhodnutí žalovaného o odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 3. 2012, č. j. 9Ad 10/2010-48. Jako první žalobní bod žalobce namítl, že žalovaný při stanovení zvýšení základní částky náhrady za ztížení společenského uplatnění nepostupoval v souladu s platným právem a nezohlednil všechny okolnosti případu. Služební orgán podle žalobce vůbec nehodnotil, jak se mu konkrétně změnil život. Napadené rozhodnutí je podle žalobce postaveno na porovnání judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k případům přiznání ztížení společenského uplatnění, v nichž se odpovídá za škodu na zdraví podle občanského zákoníku nebo zákoníku práce, a na porovnání dosavadní rozhodovací praxe služebního orgánu ohledně náhrady za škodu na zdraví, o níž rozhodoval v případě vojáků z povolání. Žalobce přitom v celém řízení podrobně uváděl, jakým způsobem se mu změnil život. V této části odkázal zejména na své odvolání ze dne 7. 4. 2010 a správní žalobu ze dne 31. 5. 2010. Žalobce přišel o práci - byl ukončen jeho služební poměr a ze zdravotních důvodů nemůže ani učit na Jihočeské univerzitě. Rozpadla se mu rodina a nemůže dělat prakticky nic z toho, co vykonával před úrazem. Před amputací dolní končetiny vedl bohatý sportovní, společenský, zájmový a profesní život, který je mu nyní v podstatě odepřen. Napadené rozhodnutí služebního orgánu tyto skutečnosti podle žalobce dostatečně nezohlednilo. Rozhodnutí vychází z pouhého porovnání obdobných poškození zdraví s poškozením zdraví žalobce. Na základě tohoto porovnávání žalovaný stanovil výši zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění na šestinásobek. Tento postup není podle žalobce zcela správný, protože je neúplný. Jako další žalobní bod žalobce namítl, že nelze bez dalšího vycházet z občanskoprávní judikatury Nejvyššího soudu, neboť odpovědnost za škodu na zdraví podle zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o vojácích z povolání“) má s ohledem na specifika služebního poměru jiný charakter. Podle žalobce proto není možné vycházet pouze z vyhlášky č. 440/2001 Sb., na kterou (resp. na již zrušenou vyhlášku č. 32/1965 Sb.) odkazuje v poznámce pod čarou § 119 odst. 1 zákona o vojácích z povolání, ale při stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění je nutné zohlednit i okolnosti celého případu, a pokud nebyl vydán zvláštní právní předpis, podle kterého by měl služební orgán rozhodovat, je třeba stanovit náhradu škody mnohem vyšší, než tak učinil služební orgán, a to s ohledem na zásadní změny v žalobcově životě i ve vazbě na jeho zdravotní stav. Vyhláška č. 440/2001 Sb. upravuje výši náhrady škody v případě odpovědnosti za škodu na zdraví (bolestné a ztížení společenského uplatnění) pro účely občanskoprávních vztahů a vztahů dle zákoníku práce. Služební orgán však musí rozhodovat podle § 119 odst. 1 zákona o vojácích z povolání, který odkazuje na zvláštní právní předpis. Tento zvláštní právní předpis však nebyl k datu vydání napadeného rozhodnutí vydán. Vyhláška č. 440/2001 Sb., na niž je učiněn pouze nenormativní odkaz v poznámce pod čarou, podle žalobce nezohledňuje specifické postavení (práva a povinnosti), jaké mají ze zákona o vojácích z povolání vojáci ve služebním poměru při plnění služebních úkolů. To samé platí i o judikatuře Nejvyššího soudu ve věcech civilních. Konečně žalobce namítl, že i pokud připustil možnost rozhodování služebního orgánu analogicky podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., není relevantní odkaz žalovaného na přiznané náhrady jiným vojákům z povolání, kteří při výkonu služby utrpěli škodu na zdraví. Žalobce se totiž domnívá, že ostatní vojáci se dostatečným způsobem nebránili proti přiznané výši náhrady škody. Kdyby tak učinili, byla by jim přiznána náhrada mnohonásobně vyšší vzhledem k poškození jejich zdraví. S ohledem na to žalobce dospěl k přesvědčení, že jeho požadavek na přiznání náhrady za ztížení společenského uplatnění v celkové výši 4 860 000 Kč byl opodstatněný. Žalovaný ve vyjádření k žalobě předně uvedl, že vyhláška č. 440/2001 Sb. je v důsledku odkazu v ust. § 119 odst. 1 zákona o vojácích z povolání aplikovatelná i na případy služebních úrazů a nemocí z povolání vojáků. Opačný výklad by zakládal nerovné postavení osob odškodňovaných dle ustanovení zákoníku práce a občanského zákoníku ve srovnání s vojáky z povolání, o jejichž nárocích ze škod na zdraví je rozhodováno v režimu zákona o vojácích z povolání, a byl by rovněž narušen princip právní jistoty, kdy by vojáci odškodňovaní v režimu zákona o vojácích z povolání neměli zaručenu minimální výši odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění ze služebních úrazů a nemocí z povolání. V této souvislosti žalovaný uvedl, že ani sám žalobce v průběhu řízení o odškodnění ztížení jeho společenského uplatnění nenamítal neoprávněnost aplikace vyhlášky. Pokud jde o ostatní námitky žalobce, žalovaný konstatoval, že si je plně vědom mimořádně negativních dopadů následků služebního úrazu žalobce na jeho další profesní, společenské, kulturní a sportovní uplatnění. Současně je však povinen při odškodňování trvalých následků ze služebních úrazů vojáků z povolání přihlédnout nejen k okolnostem konkrétního případu, ale také, jak judikovalo i občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu ČR ve stanovisku sp. zn. Cpjn 203/2010 ze dne 12. 1. 2011, posuzovat jednotlivé nároky poškozených na odškodnění ve vzájemné souvislosti s určitou mírou proporcionality s ohledem na závažnost následků daného služebního úrazu a jejich vlivu na možnosti dalšího uplatnění poškozených v profesním, společenském, kulturním, politickém či sportovním životě a na schopnost uspokojování svých osobních potřeb. Žalovaný považuje za nesporné, že možnosti dalšího profesního a osobního uplatnění žalobce s ohledem zejména na jeho dosavadní profesní kariéru a sportovní aktivity jsou významně omezeny. Je však třeba zohlednit skutečnost, že žalobci byl přiznán Vojenským úřadem sociálního zabezpečení v Praze po posouzení jeho zdravotního stavu invalidní důchod pro invaliditu II. stupně, z jehož podstaty vyplývá, že v rozsahu zachované míry schopnosti soustavné výdělečné činnosti je žalobce schopen obstarávat si prostředky na svou obživu prací s využitím dosavadních zkušeností a s jistými omezeními je schopen zabezpečovat své potřeby osobně bez pomoci třetích osob. Jak vyplývá z příslušné judikatury soudů, ke které bylo žalovaným před vydáním napadeného rozhodnutí přihlédnuto, mimořádné zvýšení ztížení společenského uplatnění přichází v úvahu jen ve skutečně výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy ani zvýšení bodového ohodnocení dle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. dostatečně nevyjadřuje následky poškození zdraví, které do budoucna trvale omezují nebo vylučují možnosti uplatnění poškozeného ve srovnání s vysokou a mimořádnou úrovní jeho profesních, kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2850/2006 ze dne 13. 12. 2007). Přitom však při posuzování otázky mimořádného zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění nelze činit rozdíl, zda se v případě poškozeného jedná o zaměstnance či vojáka z povolání, ale je třeba posuzovat výlučně vliv následků úrazu na výkon dosavadních aktivit poškozeného. Dále je podle žalovaného nezbytné věc posuzovat s ohledem na dlouhodobou a zavedenou soudní praxi, kdy se např. osobá