— Nejvyšší správní soud

7 A 74/2011- 52 - text 8 pokračování 7A 74/2011 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a v právní věci žalobkyně: BREDLEY AND SMITH s.r.o., se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 819, IČ 26731908, proti žalované: Česká obchodní inspekce, se sídlem Praha 2, Štěpánská 15, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Ústředního inspektorátu České obchodní inspekce ze dne 7.2.2011, č.j. ČOI 105480/10O100/1000/10/11/Be/Št, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo změněno rozhodnutí ředitele inspektorátu ČOI Středočeského a Hl. m. Prahy ze dne 8.11.2010, č.j. 10/1346/10/34, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 80.000,- Kč pro porušení § 4 odst. 3 v návaznosti na § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a povinnost uhradit paušální částku nákladů řízení ve výši 1.000,- Kč, a to tak, že výše uvedená pokuta byla snížena na částku 75.000,- Kč a ve zbytku bylo napadené rozhodnutí potvrzeno. Ke dni 11.9.2013 byl změněn původní název obchodní firmy žalobce PROLUX Consulting Int. s.r.o., na současný název obchodní firmy BREDLEY AND SMITH s.r.o. Žalobce porušil ust. § 4 odst. 3 v návaznosti na ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně spotřebitele a naplnil tak skutkovou podstatu ust. § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele, a to tím, že v postavení prodávajícího porušil zákaz používání nekalých obchodních praktik, a to jednáním, které bylo v rozporu s požadavky odborné péče a bylo způsobilé podstatně ovlivnit rozhodování spotřebitele tak, že učinil obchodní rozhodnutí, které by jinak neučinil, kdy ve smlouvě č. 013247 (Smlouva o podpoře prodeje nemovitostí ze dne 15.1.2010) opomenul uvést důležitý údaj, který po žalobci bylo možno s přihlédnutím ke všem okolnostem spravedlivě požadovat, resp. uvedl důležitý údaj nejednoznačným způsobem, a to tak, že ve Smluvních ujednáních výše uvedené smlouvy v čl. VI. Závěrečná ustanovení v bodě 3. uvedl následující informace: „Klient prohlašuje, že k uzavírání a podpisu této smlouvy došlo v místě a za podmínek, které klient předem sjednal se zástupcem poskytovatele ve smyslu § 57 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Pokud je klient ve smyslu § 52 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku spotřebitelem, má za podmínek § 57 citovaného zákona právo od uzavřené smlouvy odstoupit.“, přičemž tento pouhý odkaz na zákonné ustanovení není jednoznačnou informací o právu písemně odstoupit od smlouvy do 14 dnů od jejího uzavření s výjimkou smluv, kdy si spotřebitel výslovně sjednal návštěvu dodavatele za účelem objednávky, a o obzvlášť v okamžiku, kdy je pro spotřebitele striktně dána možnost/nemožnost odstoupit od smlouvy. Tato informace byla obsažena v celkem 21 smlouvách (včetně výše uvedené), které byly uzavřeny v období od 1.1.2010 do 7.5.2010. Výše uvedené bylo zjištěno při kontrole dne 7.5.2010 v sídle žalobce. Žalobce namítá, že nebyla naplněna skutková podstata tvrzeného správního deliktu porušení zákazu používání nekalých obchodních praktik, neboť údajně nejednoznačná informace o možnosti odstoupit od smlouvy nebyla způsobilá podstatně ovlivnit rozhodování spotřebitele při uzavírání smlouvy. Opačný závěr uvedený v napadeném rozhodnutí nebyl ve správním řízení prokázán, ani dostatečně odůvodněn. Dále žalobce uvádí, že v odkazu na text zákonného ustanovení nelze spatřovat klamavou ani nekalou obchodní praktiku a povinnost informovat spotřebitele o nemožnosti odstoupit od smlouvy dodavatel služby podle zákona výslovně uloženu nemá. Pokud je žalobci vytýkána nejednoznačnost podané informace o právu na odstoupení od smlouvy, je nutné taktéž zohlednit skutečnost, že předmětná právní úprava informační povinnosti ohledně práva na odstoupení smlouvy je nejednoznačná, když na jedné straně výslovně dodavateli ukládá povinnost informovat o právu na odstoupení od smlouvy (ale nikoliv už o případné nemožnosti odstoupení od smlouvy) a na druhé straně ho výslovně nezbavuje této povinnosti ani tehdy, pokud si spotřebitel výslovně sjedná návštěvu dodavatele za účelem objednávky. V rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se žalobci vytýká, že možnost odstoupení od smlouvy není ve smlouvě řádně specifikována, ale na druhou stranu se žalobci současně vytýká, že uvedl ve smlouvě v rozporu s běžnou logikou věci informaci, že od smlouvy při splnění zákonných podmínek odstoupit lze, když je rozporována logika uvedení informace o právu na odstoupení, pokud takové právo není. Žalobce se domnívá, že odvolací orgán nerespektoval vyměření předmětu řízení, které vychází z oznámení o zahájení správního řízení a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a že v odvolacím řízení bylo účelově měněno vymezení sankcionovaného jednání. Žalobce rovněž poukázal na skutečnost, že poskytnutím informace o právu na odstoupení od smlouvy není text smlouvy týkající se prohlášení klienta o sjednání schůzky, ale pouze text smlouvy: „Pokud je klient ve smyslu § 52 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku spotřebitelem, má za podmínek § 57 citovaného zákona právo od uzavřené smlouvy odstoupit“. Uvedenou námitkou se v napadeném rozhodnutí odvolací orgán nezabýval. Konečně žalobce poukazuje na skutečnost, že provedenými důkazy v rámci předmětného správního řízení nebyla zjištěna žádná stížnost konkrétního spotřebitele na postup společnosti při informování o právu odstoupit od smlouvy. Současně žalobce opakovaně poukazuje na skutečnost, že výrok napadeného rozhodnutí neobsahuje ustanovení zákona, na základě kterého by bylo možno uložit peněžitou sankci uvedenou v napadeném rozhodnutí. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že dozorový orgán při hodnocení, zda dochází ke klamavé obchodní praktice, nemusí disponovat důkazy, že reálně došlo k negativnímu ovlivnění obchodního rozhodnutí konkrétního spotřebitele. Nekalost dané praktiky je dána již tím, že je způsobilá k podstatnému ovlivnění spotřebitele a je na úsudku správního orgánu aplikujícího danou právní úpravu posoudit, zda tomu tak je. Pokud žalobce ve svých smluvních ujednáních klientovi sděluje, že pokud je spotřebitelem, má právo za podmínek ust. § 57 občanského zákoníku od smlouvy odstoupit, avšak toto právo klienta v praxi neuznává, neboť smlouvy uzavírá tak, aby byla naplněna výjimka z režimu uvedeného ustanovení, je takové jednání způsobilé u klienta v postavení spotřebitele vyvolat klamný pocit, že podpis smlouvy lze u žalobce vzít zpět, tj. jednostranným úkonem bez udání důvodu a bez jakékoliv sankce, a tudíž způsobilá spotřebitele při uzavírání smlouvy podstatně ovlivnit. Veškeré podklady pro výše uvedené posouzení jsou dostatečně zdokumentovány ve spise a samotná úvaha správního orgánu byla v napadeném rozhodnutí vyjádřena dostatečně obsažným a srozumitelným způsobem. Řízení o uložení sankce nebylo vedeno z toho důvodu, že by žalobce informace o právu na odstoupení vůbec nepodával. V daném případě byl naopak problém v tom, že určitá informace o právu na odstoupení žalobcem podána byla, avšak v daném kontextu nebyla jednoznačná (neboť z ní jasně nevyplývalo, že jde o smlouvy uzavírané tak, že se toto zákonné právo ve skutečnosti neuplatní) a že byla takováto nejednoznačná informace způsobilá podstatně ovlivnit rozhodování spotřebitele při uzavírání smlouvy právě v důsledku spoléhání se na možnost odstoupení v režimu § 57 občanského zákoníku. Protiprávní jednání žalobce je spatřováno v onom falešném signálu, který je vysílán ke spotřebitelům, že oni coby spotřebitelé mají právo na odstoupení ve smyslu § 57 občanského zákoníku, ačkoli žalobcova obchodní praxe vede právě k tomu, aby spotřebitel toto právo uplatnit nemohl. K posunu ve vymezení předmětu řízení na druhém stupni nedošlo, když projednávaný skutek byl vymezen v oznámení o zahájení správního řízení a ve výroku prvoinstančního rozhodnutí, a bylo na prvním stupni řízení vyhodnoceno jako nejednoznačná informace o právu písemně odstoupit od smlouvy a kvalifikováno jako klamavá obchodní praktika ve smyslu § 4 odst. 3 v návaznosti na § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 634/1992 Sb. Na tomto vymezení deliktního jednání a jeho právním posouzení se při rozhodování na druhém stupni nic nezměnilo, když odvolací orgán pouze změnil výši ukládané pokuty. Není porušením zásady totožnosti skutku, pokud odvolací orgán v rámci vypořádání se s argumentací odvolatele v odůvodnění svého rozhodnutí uvede též na pravou míru určitou pasáž odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí, která navíc z hlediska výsledného právního posouzení nebyla nijak klíčová, neboť závěr prvoinstančního orgánu o nejednoznačnosti výše citovaného textu smlouvy a jeho způsobilosti podstatně ovlivnit obchodní rozhodnutí spotřebitele byl i tak zcela na místě. Odvolací orgán zkorigoval text odůvodnění s odkazem na znění transponované evro