7 As 243/2014 — Nejvyšší správní soud

8 A 111/2011- 66 - text 11 pokračování 8A 111/2011 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobce: ALEXANDRIA, spol. s r. o., IČ: 256 61 507, se sídlem v Praze 7, Dělnická 1481/71, zastoupen JUDr. Ing. Petrem Machálkem, advokátem ve Vyškově, Pivovarská 58/8, proti žalované: Česká obchodní inspekce, se sídlem v Praze 2, Štěpánská 15, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ústředního inspektorátu žalované ze dne 3. 3. 2011, č. j. ČOI 4090/11/O100/1000/10/11/Tu/Št, t a k t o: I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobce se včas podanou žalobou dne 9. 5. 2011 domáhal u Městského soudu v Praze zrušení rozhodnutí ústředního inspektorátu České obchodní inspekce, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí inspektorátu České obchodní inspekce Středočeského a hl. m. Prahy (dále jen „správní orgán prvého stupně“) č. j. 10/1141/10/34/I ze dne 20. 12. 2010. Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobci uložena pokuta ve výši 20.000 Kč za správní delikt podle § 24 odst. 7 písm. h) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění účinném do 31. 12. 2013, spočívající v porušení ustanovení § 12 odst. 1 téhož zákona, kterého se žalobce v postavení prodávajícího dopustil tím, že na svých internetových stránkách neinformoval v souladu s cenovými předpisy spotřebitele o konečné ceně zájezdu, neboť na úvodní stránce v rubrice „Last Minute“ uváděl ceny zájezdů bez povinných poplatků (palivové a letištní taxy), ačkoli konečná cena nabízených zájezdů mu v té době byla již známa. Žalovaný správní orgán zamítnul odvolání účastníka řízení a potvrdil rozhodnutí správního orgán prvního stupně ze dne 20. 12. 2010 o uložení pokuty ve výši 20.000 Kč za správní delikt podle § 24 odst. 7 písm. h) zákona o ochraně spotřebitele, spočívající v porušení § 12 odst. 1 citovaného zákona, kterého se účastník řízení dopustil tím, že na svých webových stránkách www.alexandria.cz neinformoval v souladu s cenovými předpisy spotřebitele o konečné ceně zájezdu, když na úvodní stránce v části „Last minute“ uváděl ceny zájezdů bez povinných poplatků (palivové a letištní taxy), ačkoliv konečná cena nabízených zájezdů v okamžiku nabídky byla již známá. Kontrolou provedenou dne 27. 4. 2010 v provozovně účastníka řízení bylo zjištěno, že cena zájezdu „Egypt 8 dní, termín 10. 5. 2010, cena 10.200 Kč “ deklarovaná v nabídce na úvodní stránce, je nižší než cena zobrazená následně po kliknutí na příslušný hypertextový odkaz (13.880 Kč). Žalobce nerozporoval skutečnost, že na úvodní straně jeho internetových stránek v sekci „Last Minute“ uváděl ceny bez některých povinných příplatků, avšak toto jednání nepovažoval vzhledem k okolnostem případu za protiprávní. Podle jeho názoru se povinnost uvádět konečnou cenu vztahuje toliko na případy nabídky zájezdu, přičemž pojem nabídka zájezdu je třeba vykládat jako nabídku smlouvy, jež musí splňovat veškeré náležitosti stanovené v § 43a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2014 (dále jen „občanský zákoník“), mezi něž patří také dostatečná určitost. Informace „Egypt, 8 dní, termín 10. 5. 2010, cena 10.200 Kč“ však tuto určitost postrádá, a nemůže se tedy vůbec jednat o právní úkon ve smyslu § 34 občanského zákoníku, tím spíše ne o nabídku zájezdu. Předmětný text rovněž nesplňuje náležitosti zájezdu podle § 1 odst. 1 zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, jímž je předem sestavená kombinace alespoň dvou služeb cestovního ruchu. Ustanovení § 10 odst. 1 tohoto zákona vyjmenovává skutečnosti, jež mohou mít vliv na rozhodnutí zájemce o koupi zájezdu, a kromě termínu zahájení a ukončení zájezdu či jeho ceny mezi ně patří rovněž místo určení cesty či pobytu, druh dopravního prostředku, ubytování a stravování. Z uvedeného textu nelze zjistit typ ubytování ani způsob dopravy, jak nesprávně uvedl žalovaný správní orgán, a nakonec ani místo pobytu, které je pro běžného spotřebitele významné; nedá se podle něj absolvovat žádný konkrétní zájezd, a nelze se tudíž na jeho základě jakkoli rozhodovat. Spotřebitel musí vstoupit do části stránek s konkrétními zájezdy a některý z nich si objednat, přičemž tam se mu spolu s konkrétními nabídkami zobrazí rovněž konečná cena jednotlivých zájezdů. Žalobce v této souvislosti odkázal též na ustanovení občanského zákoníku o cestovní smlouvě, jež obsahují náležitosti této smlouvy i návrhu na její uzavření, přičemž § 852b odst. 3 výslovně umožňuje existenci plateb nezahrnutých v ceně a předpokládá, že údaje o počtu a výši těchto plateb bude smlouva obsahovat. Tvrzení, že konečná cena vyšší než cena deklarovaná odradí spotřebitele od koupě zájezdu, žalovaný nijak neprokázal, žalobce ze svých zkušeností naopak ví, že zákazníci podobné služby využívají. Pokud jde o to, že správní orgán nenalezl legitimní důvod pro uvedení ceny 10.200 Kč, žalobce podotkl, že vzhled webových stránek je jen na jeho uvážení. Nepřípadnou je rovněž argumentace ohledně smyslu zákona a představy zákonodárce: ty mohou mít jistý význam při výkladu normy, nelze však konstatovat, že jednání žalobce je s nimi v rozporu. Žalobce proto navrhl, aby soud zrušil napadené rozhodnutí, jakož i jemu předcházející prvostupňové rozhodnutí, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření ze dne 4. 8. 2011 označil veškeré žalobní námitky za nedůvodné a setrval na právním názoru vyjádřeném v napadeném rozhodnutí. Nad rámec tam uvedeného podotkl, že argumentace ustanovením § 43a občanského zákoníku je zcestná, neboť návrh smlouvy podle tohoto ustanovení musí být adresován určitým osobám, což u nabídky zájezdů na internetových stránkách cestovní kanceláře nepřipadá v úvahu. Pro kvalifikaci nabízených služeb jako zájezdu je významné toliko naplnění znaků zájezdu, vymezených v § 1 odst. 1 zákona o cestovním ruchu. Zopakoval, že předmětná nabídka obsahovala rovněž informace o ubytování v hotelu a leteckém způsobu dopravy, přičemž průměrný spotřebitel tuto nabídku nepochybně chápal jako nabídku zájezdu. Ve zbytku odkázal na svou argumentaci obsaženou v napadeném rozhodnutí a navrhnul, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Městský soud v Praze nařídil ve věci jednání, které se konalo dne 22. 9. 2015, při němž účastníci řízení setrvali na svých dříve písemně vyjádřených stanoviscích. Městský soud v Praze posoudil věc takto: Městský soud v Praze posoudil napadené rozhodnutí podle § 75 soudního řádu správního a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, jakož i řízení, které mu předcházelo, přičemž vycházel ze skutkového právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a proto rozsudkem ze dne 30. října 2014, č. j. 8 A 111/2011 - 38, zrušil žalobou napadené rozhodnutí. Nicméně Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 2. dubna 2015, č. j. 7 As 243/2014 – 22, vyhověl kasační stížnosti žalovaného a zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2014, č. j. 8 A 111/2011 - 38, a věc se vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 30. října 2014 především neshledal důvodnou argumentaci žalobce, že povinnost uvádět konečnou cenu se vztahuje toliko na nabídku zájezdu mající náležitosti návrhu na uzavření smlouvy, stanovené v § 43a odst. 1 občanského zákoníku, a rozhodné v tomto ohledu není ani to, zda nabídka obsahuje náležitosti cestovní smlouvy podle § 852a násl. téhož zákona. Obdobnou námitkou žalobce se v minulosti již několikrát zabýval Nejvyšší správní soud, jenž k argumentu, že informační leták nelze chápat jako nabídku ve smyslu občanského zákoníku, konstatoval, že „jakkoliv je třeba stěžovateli v obecné rovině přisvědčit v tom, že soukromé a veřejné právo nepředstavují dva od sebe oddělené a neproniknutelné světy, současně platí, že ustanovení občanského zákoníku, jichž se stěžovatel dovolává, nejsou obsahově rozporná. Jestliže totiž ustanovení § 852a a násl. občanského zákoníku obsahují náležitosti cestovní smlouvy a další pravidla pro postup podle ní, zakotvuje ustanovení § 12 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele náležitosti informace o ceně služby (zde: zájezdu), a to tak, že tato informace musí být úplná a zejména nesmí vzbuzovat zdání, že cena je nižší, než jaká je ve skutečnosti. Jestliže tedy citovaná ustanovení občanského zákoníku upravují náležitosti cestovní smlouvy, vztahuje se zákon na ochranu spotřebitele i na fázi před jejím uzavíráním, tzn., stanoví informační povinnosti pro poskytovatele příslušné služby“ (viz rozsudek č. j. 9 As 97/2012 - 33 ze dne 12. září 201