7 As 80/2010 — Nejvyšší správní soud

9 A 30/2012- 34 - text 9 pokračování 9A 30/2012 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: OZK Brandýs na Labem, s.r.o., IČ: 27573303, se sídlem Brandýs nad Labem, Zápská 1862, zast. JUDr. Ing. Zdeňkem Hrabou, advokátem se sídlem Říčany, Kamlerova 795, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem: Praha 1, Těšnov 17, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9.2.2012, sp.zn. 8RV47290/2011-14132, č.j. 10977/2012-MZE-14132, t a k t o: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í I. Předmět řízení a napadené rozhodnutí Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání zákonnosti rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu (dále jen „orgán I. stupně“) ze dne 22.8.2011, č.j. SFIF/2011/0307185, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o poskytnutí dotace v rámci programu Zakládání skupin výrobců pro rok 2010 podle nařízení vlády č. 655/2004 Sb., o stanovení podmínek pro zařazení skupin výrobců, zajišťujících společný odbyt vybraných zemědělských komodit, do programu zakládání skupin výrobců a o stanovení podmínek pro poskytnutí dotace k podpoře jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení vlády č. 655/2004 Sb.“). Správní orgán 1. Stupně ve svém rozhodnutí učinil závěr, že nebyly splněny podmínky stanovené v § 5 odst. 1 písm. a) a c) nařízení vlády č. 655/2004 Sb. a čl. 33d nařízení Rady (ES) č. 1257/1999, o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského orientačního a záručního fondu a o změně některých nařízení (dále jen „nařízení Rady (ES) č. 1257/1999“), které je přímo aplikovatelným předpisem Evropských společenství. Při posuzování žádosti žalobce vycházel správní orgán 1. stupně zejména ze skutečnosti, že žalovaný rozhodnutím č.j. 21060/2007-14130, které nabylo právní moci dne 16.10.2007, změnil rozhodnutí správního orgánu 1. stupně o zařazení žalobce do programu „Zakládání skupin výrobců“ tak, že byla žádost žalobce se zpětnou účinností zamítnuta, a žalobce tak nebyl do programu Zakládání skupin výrobců nikdy zařazen. Žalovaný napadené rozhodnutí odůvodnil tím, že nařízení vlády č. 655/2004 Sb. bylo vydáno s cílem upravit podmínky pro zařazení skupin výrobců, zajišťujících společný odbyt vybraných zemědělských komodit, do programu zakládání skupin výrobců a podmínky pro poskytnutí dotace k podpoře jejich činnosti. Toto nařízení je třeba interpretovat ve smyslu § 33d nařízení Rady (ES) č. 1257/1999, podle kterého je podpora poskytována pouze seskupením producentů uznanými příslušnými orgány nových členských států mezi dnem přistoupení a koncem programového období na základě vnitrostátního práva nebo práva Společenství zejména s cílem společně uvádět zboží na trh, včetně přípravy k prodeji, centralizaci prodeje a dodávky velkoodběratelům. Termín „skupina výrobců“ a korespondující „seskupení producentů“ je vymezen v § 1 nařízení vlády č. 655/2004 Sb. jako skupina výrobců zajišťující společný odbyt zemědělské komodity a v § 2 písm. c) nařízení vlády č. 655/2004 Sb. je pak určena pouze právní forma, kterou skupina výrobců může mít. Proto obchodní společnost s jediným společníkem není skupinou výrobců ve smyslu nařízení vlády č. 655/2004 Sb., neboť nemůže naplnit definiční vymezení skupiny výrobců, jak je obsaženo v § 1 tohoto nařízení. Z tohoto důvodu žalobce nemohl splnit podmínku pro přiznání dotace stanovené v § 5 odst. 1 písm. a) a c) nařízení vlády č. 655/2004 Sb., neboť jediný společník právnické osoby nemůže zajistit společný odbyt zemědělské komodity, což je definičním kritériem skupiny výrobců. Nadto by skupina tvořená jediným členem nemohla naplnit účel těchto přepisů, a tedy vytvořit reálné obchodní vztahy větších obchodních celků, které zvýší míru konkurenceschopnosti těchto celků a zajistí společný odbyt vybraných zemědělských komodit. Žalovaný na závěr uvedl, že vyjádřený názor odpovídá rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7.4.2010, č.j. 5 Ca 379/2007 - 48 , jímž byla zamítnuta žaloba žalobce proti rozhodnutí o vyřazení žalobce z programu Zakládání skupin výrobců, i dalším rozsudkům Městského soudu v Praze (č.j. 9 Ca 395/2007 – 46, 9 Ca 390/2007 – 33, 9 Ca 389/2007 – 33 a další) i rozsudkům Nejvyššího správního soudu (č.j. 1 As 87/2009 – 72, 9 As 67/2009 a 1 As 68/2010). Na základě toho žalovaný neshledal důvod ke změně či zrušení rozhodnutí orgánu I. stupně. II. Žaloba Žalobce v podané žalobě namítá, že názor žalovaného, že termín „skupina výrobců“ odpovídá termínu „seskupení producentů“ a je vymezen v § 1 nařízení vlády č. 655/2004 Sb. jako skupina výrobců zajišťující společný odbyt zemědělské komodity a v § 2 písm. c) nařízení vlády č. 655/2004 Sb. je pak určena pouze právní forma, kterou skupina výrobců může mít, nemá oporu v platné právní úpravě. Podle žalobce v § 1 nařízení vlády č. 655/2004 Sb. žádné definiční vymezení skupiny výrobců obsaženo není, ale toto ustanovení pouze upravuje předmět úpravy tohoto nařízení. Vymezení pojmu skupina výrobců, jakož i dalších pojmů, je vymezeno v § 2 nařízení vlády č. 655/2004 Sb. Žalobce namítá, že nařízení vlády č. 655/2004 Sb. je třeba vykládat z hlediska Nařízení Rady (ES) č. 1257/1999, které stanovuje základní zásady a principy, kterými se má řídit národní zákonodárce. Je však právě na národním zákonodárci, jaká přesná kritéria nastaví k provedení evropského předpisu. Vláda České republiky v § 2 písm. c) nařízení vlády č. 655/2004 Sb. vymezila seskupení producentů jako skupinu výrobců, za kterou se považuje obchodní společnost nebo družstvo, jejichž předmětem činnosti je zajištění společného odbytu zemědělské komodity. Uvedené ustanovení nařízení odkazuje na § 56 a § 221 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, který umožňuje a předpokládá založení obchodní společnosti jedním společníkem, díky čemuž je bez jakýchkoli pochybností obchodní společnost ve smyslu nařízení neomezena, co do počtu společníků. Žalobce též poukázal na Horizontální plán rozvoje venkova pro období 2004-2006, který byl schválen jak Vládou České republiky, tak Evropskou komisí, dle kterého je skupinou výrobců obchodní společnost založená za účelem zajištění společného odbytu zemědělských komodit, která byla zapsána do obchodního rejstříku od 1.5.2004 do 31.12.2006, má roční obrat 100.000,- EUR, nebo má pět členů. Takto alternativně stanovená podmínka byla přejata i do § 3 nařízení vlády č. 655/2004 Sb. Dle žalobce je tedy zřejmé, že musí být akceptována společnost s jedním až čtyřmi členy, která splňuje podmínku minimálního ročního obratu, a společnost s pěti a více členy bez ohledu na roční obrat. Tento argument dle jeho názoru podporuje skutečnost, že Horizontální plán rozvoje venkova pro období 2004-2006 nespecifikuje formu stanov či statutu skupiny výrobců, jež je nutné předložit, pročež zakladatelská listina splňující podmínky stanovené obchodním zákoníkem, splňuje též podmínky Horizontálního plánu rozvoje venkova pro období 2004-2006. Podle žalobce je proto nutné vycházet z dikce platné právní úpravy vycházející z alternativní podmínky počtu členů, nebo minimálního ročního obratu pro zařazení skupiny výrobců do programu zakládání skupin výrobců. Tuto podmínku podle žalobce nelze omezit striktním jazykovým nebo teleologickým výkladem pojmu „skupina“. Obdobně striktním jazykovým výkladem ustanovení § 461 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, by se dospělo k závěru, že dědicem ze závěti může být jen jedna osoba, protože se v souvislosti s dědicem ze závěti užívá pouze jednotné číslo, což je přirozeně ve svých důsledcích absurdní. Pokud by argumentace žalovaného ohledně výkladu pojmu „skupina výrobců“ byla v souladu s citovanou právní úpravou, nemohly by dle žalobce být žádné odbytové organizaci přiznány dotace podle nařízení vlády č. 655/2004 Sb., protože bez ohledu na skutečnost, zda tento subjekt založí jediný společník či více subjektů, jde stále o jediný subjekt. Dotace se totiž poskytuje společnosti jako takové, ne jednotlivým společníkům. Žalobce dále namítl, že žalovaný aplikoval komunitární právo tam, kde platí zásada subsidiarity a je nutné použít nařízení vlády č. 655/2004 Sb. a Horizontální plán rozvoje venkova pro období 2004-2006, neakceptoval požadavky Horizontálního plánu rozvoje venkova pro období 2004-2006 a svým výkladem tyto požadavky rozšířil. V této souvislosti žalobce poukázal na záměr usnesení Vlády ze dne 9.7.2003, č. 671, dle kterého „záměrem je vytvořit podmínky pro skupiny prvovýrobců, aby byli konkurenceschopní v podmínkách jednotného trhu po přistoupení do EU. O podporu mohou žádat skupiny výrobců, které se sdružují v obchodních společnost nebo družstvo za účelem společného odbytu zemědělských komodit, když hlavní činností skupiny je