7 As 150/2012 — Nejvyšší správní soud

3 A 87/2013- 55 - text [OBRÁZEK]Číslo jednací: 3A 87/2013 - 55 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců Mgr. Milana Taubera a JUDr. Evy Rybářové v právní věci žalobce: Česká republika – Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, se sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 18. 7. 2013, č. j. UOOU- 00671/13-61, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Předmět sporu Předseda Úřadu pro ochranu osobních údajů rozhodnutím ze dne 18. 7. 2013, č. j. UOOU-00671/13-61, zamítl rozklad žalobce a potvrdil rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 5. 2013, č. j. UOOU-00671/13-54. Žalovaný tímto rozhodnutím uložil žalobci dle § 45 odst. 3 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“), pokutu ve výši 30 000 Kč za spáchání správního deliktu dle § 45 odst. 1 písm. h) téhož zákona a dále povinnost nahradit náklady řízení. Žalobce se uvedeného správního deliktu dopustil porušením povinnosti v § 13 odst. 1 téhož zákona tím, že v souvislosti se zpracováním osobních údajů v Schengenském informačním systému (dále jen „SIS“) Policií České republiky (dále též „policie“) neevidoval při nahlížení do SIS konkrétní zákonný důvod lustrace osob prováděné v tomto systému v návaznosti na prokazování totožnosti dle § 63 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „policejní zákon“). pokračování 2 3A 87/2013 Předseda k rozkladu předně uvedl, že vzhledem k absenci právní subjektivity Policie České republiky bylo nutné za subjekt správního deliktu považovat Českou republiku zastoupenou Ministerstvem vnitra (§ 45 zákona o ochraně osobních údajů ve spojení s § 1 a 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích). Uvedený závěr přitom doložil odkazem na soudní judikaturu. Předseda dále ve věci předestřel, že smyslem § 13 zákona o ochraně osobních údajů je zajištění takové úrovně aplikace opatření v rámci příslušného zpracování osobních údajů, aby zejména nemohlo dojít k neoprávněnému přístupu k osobním údajům, přičemž přirozenou součástí jsou i povinnosti dle § 13 odst. 3 písm. b) a § 13 odst. 4 písm. c) zákona o ochraně osobních údajů. Důvody zpřístupnění osobních údajů přitom musí korespondovat s právním titulem opravňujícím konkrétní osobu získat požadované informace a s ohledem na právní titul je nutno posuzovat i příslušná rizika. Pokud je tímto právním titulem § 63 policejního zákona, který taxativně uvádí více odlišných důvodů, je povinností při zabezpečení osobních údajů zjistit, jaký z těchto důvodu nastal a jeho aplikaci pro účely zpětné kontroly přiměřeně dokumentovat (citací konkrétního ustanovení nebo slovním popisem). Předseda rovněž odkázal na své rozhodnutí ze dne 26. 3. 2013, č. j. INSP1-7452/11-44, kterým potvrdil závěry kontrolního protokolu; tím bylo zjištěno, že nebyl při lustraci v SIS evidován konkrétní důvod dle § 63 policejního zákona, ačkoli policista má oprávnění k prokázání totožnosti jen na základě důvodů uvedených v tomto ustanovení. Předseda přitom shledal uvádění poznámky „kontrola osoby“ nebo „KO“ s ohledem na § 63 policejního zákona za velmi vágní a nedostačující, a proto z ní nebylo možné řádně prověřit míru oprávněnosti lustrací v SIS. Předseda rovněž konstatoval, že řízení o správním deliktu je třeba z procesního hlediska odlišovat od kontroly. Nicméně i kontrolní protokol obsahoval právní kvalifikaci. Ačkoli vlastní lustraci je možné formálně oddělit od procesu prokazování totožnosti lustrované osoby, fakticky jsou tyto procesy neoddělitelné. Není totiž dost dobře možné zjistit data o určité osobě v jakémkoli informačním systému, pokud není jasná její identita. Předseda sice připustil, že lustrace může být prováděna i v rámci jiných procesů či při plnění jiných úkolů, ale předmětné řízení se těchto forem lustrací nijak netýkalo. Řízení ani nezohledňovala situace, kdy je policií prověřována totožnost osoby, aniž by prověřování vyústilo do lustrace v SIS. Předseda se sice ztotožnil s žalobcem, že § 13 odst. 4 písm. c) zákona o ochraně osobních údajů neukládá správci výslovně povinnost zaznamenat konkrétní právní titul pro využití osobních údajů, ale ukládá mu zaznamenat důvod zpracování a tedy i využití osobních údajů. Důvod kontroly tedy může být vyjádřen buď odkazem na jedno z konkrétních ustanovení § 63 odst. 2 policejního zákona, případně je možné ho vyjádřit slovním popisem. Nehledě na zvolený způsob pak bude možné jednání příslušného policisty konkrétněji prověřit, což zejména zajistí i prevenci dodržování § 13 zákona o ochraně osobních údajů. Pokud žalobce uvedl, že lustrace nejsou ve smyslu § 109 policejního zákona zaznamenávány, o to více je zjevná hodnota uvedení konkrétního důvodu lustrace, což je jediný podklad k prověření jednání policisty. Závěrem předseda podotkl, že rozhodně nehodlá popírat význam SIS, ale provozování takového systému nepochybně vyžaduje i odpovídající stupeň zabezpečení proti neoprávněným přístupům, kterého ale nebylo dosaženo. Ztotožnil se s žalobcem, že systémové využívání SIS sice opravdu zaručuje naplnění jeho účelu, ale řízením bylo zjištěno systémové pochybení při zajištění bezpečnosti osobních údajů. Závěry schengenské evaluace shledal zcela irelevantní. Vzhledem k evidentnímu porušení zákonné povinnosti pak považuje za nedůvodné námitky žalobce proti úhradě nákladů správního řízení. pokračování 3 3A 87/2013 II. Obsah žaloby a související vyjádření Žalobou podanou dne 12. 8. 2013 napadl žalobce prvostupňové rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 5. 2013, č. j. UOOU-00671/13-54. Žalobce prohlašuje, že policie neporušila povinnost stanovenou v § 13 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů, a proto se nemohla dopustit správního deliktu dle § 45 odst. 1 písm. h) téhož zákona. Policie totiž uvedenou povinnost plnila přijetím a prováděním opatření pro zajištění bezpečnosti zpracování osobních údajů. Policie rovněž doložila důvod dotazu u všech požadovaných přístupů k osobním údajům, které požadoval žalovaný při kontrole. Žalobce přitom považuje za prokázané, že policie při své činnosti spočívající ve využívání osobních údajů v SIS evidovala při nahlížení do SIS konkrétní důvod lustrace osob v SIS. Žalobce poukazuje na to, že žalovaný zaměňuje prokazování totožnosti a provádění lustrace v informačních systémech, rovněž i důvod lustrace a důvod pro prokazování totožnosti, což vedlo k závěru o porušení povinnosti policií. Prokazování totožnosti a lustrace jsou dva relativně nezávislé procesy. Prokazování totožnosti je upraveno § 63 policejního zákona a jeho účelem je získání informace o identitě osoby. V rámci prokazování totožnosti může být prováděna i lustrace v informačních systémech (získávání dalších informací u prověřované osoby), ale lustrace může být prováděna i v rámci jiných procesů. Interní úprava lustrace v informačních systémech vychází z povinností policie daných zákonem o ochraně osobních údajů. Žalobce dále uvádí, že policie pořizuje elektronické záznamy, které umožní určit a ověřit, kdy, kým a z jakého důvodu byly osobní údaje zaznamenány nebo jinak zpracovány. Při lustraci za účelem prokazování totožnosti je policií jako důvod zpřístupnění údajů uváděno zpravidla KO nebo Kontrola osoby a vedle toho jsou zaznamenávány další požadované údaje (např. kdy, kým a pro koho byl přístup proveden). Jsou tak zaznamenány údaje, které umožňují ověřit, z jakého důvodu byly osobní údaje zpřístupněny, a zajišťují provedení další kontroly, zda prokazování totožnosti mohlo skutečně proběhnout. Toto ověření se provádí kontrolní činností na útvaru policie, na němž je zařazen lustrující. Žalobce konstatuje, že policie u všech kontrolovaných dotazů důvody provedení lustrace doložila a v žádném z kontrolovaných případů nebylo zjištěno, že by nebyl pro provedení lustrace dán důvod. Policie proto neporušila žádnou zákonnou povinnost. Zákon o ochraně osobních údajů přitom neukládá zaznamenávat konkrétní ustanovení zákona, které bylo titulem pro využití údajů, ale ukládá mu zaznamenávat důvod zpracování osobních údajů. Pokud by měla policie postupovat podle názoru žalovaného, splnila by svoji povinnost, pokud by uvedla do účelu dotazu § 60, příp. § 79 policejního zákona. Žalobce se ale domnívá, že pokud by zákonodárce chtěl, aby bylo uváděno zákonné ustanovení, které opravňuje k využití osobních údajů, zcela zřejmě by použil jinou formulaci. Uvedení zákonného ustanovení je sice předpokladem pro oprávněné zpracování osobních údajů, ale nemusí být v konkrétním případě tím nejlepším vyjádřením skutečného důvodu, pro který byly osobních údaje využity. Pokud je v účelu dotazu uváděna konkrétní činnost, umožňuje to cílené zaměření kontroly na využ