6 Ads 151/2011 — Nejvyšší správní soud

3 Ad 12/2013- 41 - text 8 pokračování 3Ad 12/2013 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců Mgr. Milana Taubera a JUDr. Evy Rybářové v právní věci žalobce: M. L., bytem K. 620/18, Ch., zastoupen JUDr. Martinem Čonkou, advokátem, se sídlem Komenského 2276/4, Cheb, proti žalovanému: Náměstek policejního prezidenta pro vnější službu, se sídlem Strojnická 27, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 8. 2013, č. j. PPR-17034-6/ČJ-2013-990131, t a k t o : I. Rozhodnutí náměstka policejního prezidenta pro vnější službu ze dne 19. 8. 2013, č. j. PPR-17034-6/ČJ-2013-990131, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 11 228 Kč, a to do rukou jeho zástupce JUDr. Martina Čonky, advokáta. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se u Městského soudu v Praze domáhal svou žalobou zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl žalobcovo odvolání proti rozhodnutí ředitele Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby ve věcech služebního poměru ze dne 10. 5. 2013, č. 480/2013. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobce o doplatek služebního příjmu za nařízenou službu přesčas za léta 2009-11. Žalobce považuje napadené rozhodnutí žalobce za věcně nesprávné a nezákonné. Taktéž je považuje za nepřezkoumatelné z důvodu, že se žalovaný nevypořádal se všemi rozhodnými skutečnostmi a námitkami žalobce. Dle žalobce nebylo nepochybným způsobem prokázáno, že v případech, kdy byla žalobci nařízena služba přesčas, byly splněny zákonem formulované podmínky, za nichž lze službu přesčas nařídit (§ 54 odst. 1 ve spojení s § 201 zákona č. 361/2003 Sb.), tedy 1) důležitý zájem služby, 2) z toho vyplývající předpoklad výjimečnosti služby přesčas, 3) odůvodnění přijetí tohoto opatření a 4) maximální rozsah 150 hodin v kalendářním roce. Služba přesčas nebyla dle žalobce jednotlivým příslušníkům útvaru jakkoli zdůvodňována a ani jednotliví příslušníci nepotvrzovali ústně či písemně, že jim byla nařízená služba přesčas oznámena a že by obdrželi nějaké zdůvodnění. Žalobce též poukazuje na to, že řádné odůvodnění nařízení služby přesčas bylo žalovanému stanoveno i závazným pokynem policejního prezidenta z roku 2007. Žalobce z listinného důkazu založeného na čísle listu 32-34 dovozuje, že přesčas nebyl nařízen z důvodu důležitého zájmu služby, ale z důvodu personální nedostatečnosti, která musela být aktuálně vykryta přítomností jiných policistů, mimo jiné též nařízením služby přesčas žalobci. Tvrzení žalobce, že služba přesčas byla nařizována z důvodu personální nedostatečnosti, nebyla ve správním řízení žádným způsobem vyvrácena. Žalobce má za to, že předpoklad výjimečnosti služby přesčas potvrzuje i stanovisko policejního prezidenta č. j. SP-350/PR-2007. Pouhé konstatování, že bývalý přímý nadřízený žalobce v rámci tohoto řízení tvrdí, že příslušníci byli seznamováni při nástupu služby s bezpečnostní situací, úkoly a případnou potřebou a důvody nařízení služby přesčas v důležitém zájmu služby, neznamená, že tomu tak skutečně bylo, když zde existuje vyjádření žalobce, že tomu tak nebylo. Je totiž nesprávná argumentace žalovaného, že pokud určité skutečnosti uvedl plk. Ing. H., jsou tyto skutečnosti bez dalšího správné. Služební funkcionáři se měli vypořádat s tím, proč považují za správná tvrzení plk. Ing. H., kterým uvěřili, a naopak neuvěřili tvrzením žalobce. Závěr žalovaného, že důležitý zájem služby vyplývá ze samotného faktu, že Česká republika je vázána Vídeňskou úmluvou a důležitý zájem služby je splněn v každém okamžiku, bez ohledu na konkrétní skutkovou situaci, považuje žalobce za nesprávný. Odkazuje k tomu na argumentaci Krajského soudu v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 10A 42/2011, a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2012, č. j. 6 Ads 151/2011-126, který řešil obdobný případ. Žalobce připomíná, že podle jeho názoru nelze odůvodnění nařízení služby přesčas dodatečně doplňovat, ale odůvodnění mělo být sděleno a zaznamenáno v době nařízení této služby přesčas. Pokud podle žalobce neexistuje alespoň rámcové vymezení důvodu a stručný písemný záznam např. v knize služeb, nelze mít za prokázané, že odůvodnění nařízení služby přesčas bylo žalobci alespoň sděleno. Žalovaný ovšem žádný důkaz k odůvodnění nařízení služby přesčas neprovedl. Zdůvodnění nařízení služby přesčas by mělo být zachyceno v takové formě, aby je bylo možné vždy zpětně vyhledat a přezkoumat; přitom je nutné vycházet z listin, které vznikly v relevantní době. Žalobce navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí. Žalovaný ve svém vyjádření k obsahu žaloby uvádí, že podle § 54 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. lze příslušníkovi v důležitém zájmu služby nařídit výkon služby nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce. Z odůvodnění rozhodnutí obou stupňů vyplývá, že v žalobcově případě byly dodrženy zákonné podmínky nařízení služby přesčas. V letech 2009-2011 nepřesáhla služba přesčas v důležitém zájmu služby 150 hodin v kalendářním roce. Důležitý zájem služby je v případě útvaru, ve kterém byl žalobce zařazen, spatřován ve skutečnosti, že útvar zajišťuje ochranu objektů vyplývajících z Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích. K zajištění ochrany uvedených objektů je nezbytný určitý počet příslušníků. Každá náhlá nepřítomnost příslušníka ve výkonu služby musí být nahrazena jiným příslušníkem v rámci nařízené přesčasové služby. Případná nedostatečná ochrana objektů by měla mezinárodní negativní dopad na ochranu obdobných objektů České republiky v zahraničí. Služba přesčas byla nařizována v případech, kdy nebylo možné splnění služebních úkolů zabezpečit příslušníky, které měl vedoucí příslušník v daném okamžiku k dispozici. Z vyjádření přímého nadřízeného žalobce vyplývá, že důvody nařizované služby přesčas byly příslušníkům sdělovány při rozdělení služby. Z tabulky, jež je součástí prvostupňového rozhodnutí, vyplývají důvody nařízené služby přesčas. Jedná se o výjimečně nastalé a nepředvídatelné překážky, pro které nemohli příslušníci nastoupit do výkonu služby. Konkrétně se jedná o onemocnění příslušníků, o ošetřování dítěte nebo člena domácnosti, dárcovství krve a nařízení mimořádné dovolené z důvodu závažné rodinné nebo osobní situace. Dalšími důvody nařízení služby přesčas byly mimořádně nařízené bezpečnostní akce v důsledku zhoršující se mezinárodní situace, popř. akce, jejichž průběh nebylo možné zajistit stávajícím počtem příslušníků. Je rovněž patrné, za kterého příslušníka byly konkrétní hodiny služby přesčas odslouženy. Nejednalo se o personální nedostatečnost. Prvostupňový služební funkcionář tudíž přezkoumatelně zdůvodnil nařízení služby přesčas. V případě žalobce se nejednalo o plánování služeb předem s předstihem jednoho nebo i více týdnů či měsíců, tato skutečnost je důvodem, proč je nepřípadné v žalobcově případě aplikovat stanovisko odboru personálního Ministerstva vnitra č. j. SP-350/PR-2007. Okolnosti nařizování služby přesčas byly v žalobcově útvaru odlišné od situace operačních středisek, kterou se zabývají žalobcem zmíněné rozsudky soudů. Informace uváděné plk. Ing. H. měli služební funkcionáři za prokázané a neměli důvod o nich pochybovat. Vymezení důvodů nařízení služby přesčas lze doložit i zpětně. Z konkrétních okolností nařizování služby přesčas bylo přezkoumatelně dovoženo, že žalobci byla služba přesčas nařízena v souladu se zákonem a žalobci za ni nenáleží služební příjem. Z těchto důvodů žalovaný navrhuje, aby soud žalobu zamítl v celém jejím rozsahu. V replice žalobce konstatuje, že žalovaný ve vyjádření k žalobě v podstatě jen opakuje, co již bylo řečeno v rozhodnutí obou stupňů. Žalovaný tedy nevyvrací žalobní důvody a žalobce trvá na podané žalobě. Byť žalovaný požadoval nařízení jednání, soud rozhodoval bez nařízení jednání, neboť shledal pro takový postup důvody dle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.), a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Městský soud v Praze posoudil věc takto: K otázce posuzování zákonnosti nařízení výkonu služby přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce ve smyslu § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru existuje konstantní judikatura správních soudů (např. rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 8. 2010, č. j. 10A 34/2010-28, ze dne 5. 10. 2011, č. j. 10A 42/2011-34, ze dne 29. 12. 2011, č.j. 10A 75/2011-23, ze dne 27. 11. 2012, č. j. 10A 48/2012-36, rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9.2012, č. j. 6 Ads 151/2011-126, ze dne 26. 9. 2012, č. j. 6 Ads 151/2011-126, ze dne 31. 10. 2012, č. j. 4 Ads 15/2012-34, ze dne 23. 5. 2013, č. j. 4 Ads 11/2013-41, ze dne 15. 10. 2015, č. j. 1