8 As 55/2012 — Nejvyšší správní soud

5 A 143/2012- 111 - text 6 pokračování 5A 143/2012 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Aleny Krýlové a JUDr. Dany Černé v právní věci žalobce: Ing. J. H., zast. Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Chýně 499, 253 01 Hostivice, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, 110 01 Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 6. 2012, čj. PR/OKC/3/75/2012, sp. zn. S-MHMP 775248/2012, t a k t o : I. Rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 21. 6. 2012, čj. PR/OKC/3/75/2012, sp. zn. S-MHMP 775248/2012, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 9 800,- Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně Mgr. Jany Gavlasové, advokátky. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí uvedeného v záhlaví tohoto rozsudku, jímž žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6 ze dne 16. 5. 2012, čj. MCP6 037935/2012, kterým byla odmítnuta část žádosti žalobce o poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Žalobce současně žádá soud, aby žalovanému uložil povinnost poskytnout žalobci informace dle bodu 3 jeho žádosti. Žalobce v žalobě uvádí, že v žádosti ze dne 3. 5. 2012 žádal mimo jiné o poskytnutí informací o konkrétní výši odsouhlasených odměn přiznaných jednotlivým vedoucím pracovníkům Úřadu městské části Praha 6; tyto informace mu nebyly správními orgány poskytnuty. Žalobce s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu uvádí, že zákon o svobodném přístupu k informacím výslovně stanoví, že výše poskytnutých veřejných prostředků ve spojení se jménem a příjmením dotčené osoby patří mezi ty údaje, které povinný subjekt žadateli poskytne. Dle žalobce se správní orgán I. stupně se s důvody částečného neposkytnutí informací dostatečně nevypořádal. Argumentace žalovaného, že zaměstnance veřejné správy nelze podřadit pod pojem příjemce veřejných prostředků, je nesprávná. Žalobce dále odkazuje na judikaturu Městského soudu v Praze, dle níž ve věci nemusel být prováděn test proporcionality. V souladu s § 8b odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím mají být informace o poskytnutých veřejných prostředcích poskytnuty, nejedná se proto o porušení zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, resp. o nepřiměřený zásah do soukromí osob. Žalobce dále poukázal na skutečnost, že žalovaný opakovaně postupuje v rozporu se zákonem o svobodném přístupu k informacím (např. odeslání napadeného rozhodnutí po lhůtě či postup žalovaného v případě kauzy přidělování registračních značek pro automobily). Vzhledem k tomu, že nebyly dány důvody k odmítnutí části žádosti o poskytnutí informací, považuje žalobce napadené rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu I. stupně za nezákonná. Žalovaný ve svém vyjádření namítá nedostatek aktivní legitimace žalobce k podání žaloby; ze žaloby není zřejmé, jakým způsobem se napadené rozhodnutí dotkne práv žalobce. Dále uvádí, že zákon o svobodném přístupu k informacím neobsahuje ustanovení, které by ukládalo povinnost poskytovat údaje o plněních poskytnutých zaměstnancům veřejné správy. K žalobcem namítanému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu žalovaný dodává, že není v dané věci závazné a v odůvodněných případech je možný odchylný výklad. Žalovaný dále upozorňuje, že základní práva (právo na soukromí) jsou nadřazena politickým právům (právo na informace) a v případě kolize tak mají prioritu. Dle žalovaného je právo na informace využíváno v rozporu s jeho deklarovaným účelem k nátlaku zaměřenému do osobní sféry zaměstnanců s jasným úmyslem působit a ovlivňovat jejich postup v rámci činnosti úřadu. Žalovaný dále upozorňuje na judikaturu Evropského soudního dvora, který akcentoval jako prioritní ochranu soukromí. Totožně jako v napadeném rozhodnutí žalovaný provedl test proporcionality a dospěl k závěru, že je nutné dát přednost ochraně soukromí. Jako irelevantní označuje žalovaný důkazy žalobce o tzv. mediálně známých kauzách. Navrhuje proto soudu, aby žalobu zamítl. V replice žalobce k tvrzenému nedostatku aktivní legitimace uvádí, že k neoprávněnému zásahu do jeho práv došlo již ve chvíli, kdy mu bylo odepřeno poskytnutí informace. Konstatuje, že v daném případě nepřevažuje ochrana osobnosti nad veřejným zájmem, neboť se jedná o informace, které jsou zásadní pro kontrolu hospodaření s veřejnými prostředky. Žalobce dále znovu opakuje argumenty uvedené již v žalobě. Podle § 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Městský soud v Praze nařídil ve věci k žádosti žalovaného ústní jednání konané dne 4. 5. 2016, při němž oba účastníci setrvali na svých již dříve písemně vyjádřených stanoviscích. Ze správního spisu soud zjistil následující podstatné skutečnosti: Podáním ze dne 3. 5. 2012 požádal žalobce na základě zákona o svobodném přístupu k informacím správní orgán I. stupně o informace; v bodě 3 žádosti se dotazoval na poskytnutí konkrétní výše odsouhlasených odměn přiznaných jednotlivým vedoucím pracovníkům Úřadu městské části Praha 6 (ve vztahu k usnesení rady městské části Praha 6 č. 1312/12 ze dne 28. 3. 2012). Rozhodnutím správního orgánu I. stupně byla žádost žalobce v části týkající se poskytnutí informací dle bodu 3 žádosti odmítnuta s tím, že právo na ochranu soukromí je posuzováno a hodnoceno výše, neboť se jedná o základní lidské právo, zatímco právo na informace je „pouhým“ právem politickým. Po provedení testu proporcionality dospěl správní orgán k závěru, že v konkrétním případě nepřevážil veřejný zájem (tj. kontrola vynakládání veřejných prostředků) právo na ochranu soukromí. Zveřejnění informace by znamenalo nepřiměřený zásah do soukromí dotčených osob. Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil s odůvodněním, že zaměstnance veřejné správy nelze zařadit pod pojem příjemce veřejných prostředků. Po posouzení všech skutečností a provedeném testu proporcionality dospěl žalovaný k závěru, že § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím se nevztahuje na informace o výši odměn zaměstnanců územního samosprávného celku; pokud by tyto informace byly poskytnuty bez souhlasu dotčených osob, došlo by k porušení zákona o ochraně osobních údajů i zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť právo na ochranu soukromí má v tomto případě přednost před právem na informace. Městský soud v Praze posoudil věc takto: Podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod má každý právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Podle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jsou svoboda projevu a právo na informace zaručeny. Podle § 8a zákona o svobodném přístupu k informacím poskytne povinný subjekt informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje jen v souladu s právními předpisy, upravujícími jejich ochranu. Podle § 8b odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím poskytne povinný subjekt základní osobní údaje o osobě, které poskytl veřejné prostředky. Podle § 8b odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím se ustanovení odstavce 1 nevztahuje na poskytování veřejných prostředků podle zákonů v oblasti sociální, poskytování zdravotních služeb, hmotného zabezpečení v nezaměstnanosti, státní podpory stavebního spoření a státní pomoci při obnově území. Jádrem sporu je posouzení důvodnosti omezení práva žalobce na svobodný přístup k informacím, a tedy zákonnosti postupu žalovaného, který s odkazem na právo na soukromí odmítl část žádosti žalobce o informace (tzn. neposkytl žalobci informace podle bodu 3 žádosti). Právo na informace je garantováno každému na základě čl. 17 Listiny základních práv a svobod; lze jej omezit pouze zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná mimo jiné pro ochranu práv a svobod druhých. Provádění tohoto základního práva zabezpečuje zákon o svobodném přístupu k informacím, jenž je vystavěn na principu obecné povinnosti poskytovat veškeré informace týkající se působnosti povinných subjektů s taxativně vymezenými výlukami z této povinnosti. Jednu z těchto výluk představuje i ochrana soukromí osoby, jíž se poskytovaná informace týká. Čl. 10 Listiny základních práv a svobod zaručuje každému právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života a neoprávněným zveřejňováním údajů o své osobě. Osobní údaje, mezi něž patří i výše odměny svého zaměstnance, tak povinný subjekt poskytne je