— Nejvyšší správní soud

8 Af 3/2012- 35 - text 9 pokračování 8Af 3/2012 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců JUDr. Marcely Rouskové a JUDr. Hany Pipkové v právní věci žalobce: Rock Oil plus, s.r.o., se sídlem Praha 10, Říčanská 1984/5, IČ 272 42 439, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Praha 1, Letenská 15, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28.11.2011, č.j.: 904/51 416/2011, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo rozhodnuto tak, že se žádost zamítá a daň se nepromíjí. V odůvodnění žalovaný uvedl, že žalobce uplatnil tři skutečnosti k prominutí daně, kdy podstatou věci samotné, dle daňového subjektu (žalobce), je rozpor mezi těmito skutečnostmi a základními zásadami daňového řízení. „První tvrzená skutečnost- V rámci celé ČR koordinovaný postup orgánů celní správy, kdy byly v průběhu dopravy zadrženy zásilky dopravované na základě povolení dle ustanovení § 22 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních v platném znění v rozhodné době (dále jen „zákon o spotřebních daních“), v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně. Důvodem, dle daňového subjektu záminkou, pro takový postup je ve všech případech tvrzení celních orgánů, podle kterého byly špatně vyplněny průvodní doklady dopravované zásilky vybraných výrobků. Druhá tvrzená skutečnost- Postup, kdy orgány veřejné moci odebraly daňovému subjektu oprávnění vydané dle ustanovení § 22 zákona o spotřebních daních. Důvodem, dle daňového subjektu záminkou, pro odebrání zmíněných povolení pak bylo tvrzení o nedostatečně zajištěné spotřební dani, což je dle daňového subjektu, s odkazem na ustanovení § 58 odst. 21 zákona o spotřebních daních při použití ustanovení § 22 odst. 17 zákona o spotřebních daních, nesmyslem při zákonném limitu zajištění ve výši 100.000.000,- Kč v situaci, kdy na účtu správce daně bylo složeno dobrovolně cca 170.000.000,- Kč. Třetí tvrzená skutečnost – Postup, kdy orgány Generálního ředitelství cel rozeslaly elektronickou cestou všem dotčeným subjektům v rámci ES informaci o tom, že daňový subjekt má problém s celní správou v tuzemsku a bude mu odebráno povolení k obchodní činnosti s vybranými výrobky v režimu osvobození od spotřební daně. Taková informace byla rozeslána preventivně v době, kdy rozhodnutí o odebrání dotčeného povolení ani nebylo daňovému subjektu doručeno.“ Žalovaný dále v odůvodnění uvedl, že soubor všech zmíněných skutečností vedl k okamžitému ukončení obchodní činnosti, v rámci celého ES nebyl dodavatel, který by po obdržení informace o problémech daňového subjektu prodal tomuto subjektu cokoliv v režimu „bez daně“, současně nebyl v České republice dopravce, který by si dovolil naložit jakoukoliv dodávku pro daňový subjekt, a to s vědomím toho, že veškeré dodávky na cestě zastavují orgány celní správy a zajišťují jak zboží, tak i dopravní techniku. Podle žalovaného z výše uvedeného daňový subjekt dovodil, že byť se jednotlivá opatření orgánů veřejné moci, v dané věci orgánů celní správy, jeví nebo můžou jevit jako zákonná a přiměřená, když takový stav může být vyvrácen v dalším řízení odvolacím nebo soudním orgánem, ve svém souhrnu se jednalo o opatření, které vybočilo z mezí základní zásady daňového řízení. Žalovaný poukázal na skutečnost, že k prominutí daně v souladu s ust. § 55a odst. 1 zákona o správě daní a poplatků chybí zákonný předpoklad, a to existence důvodů nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů. Podle žalovaného žalobce ani takové nesrovnalosti ve své žádosti neuplatňuje, poukazuje pouze na nesprávný postup orgánů celní správy a jeho rozpornost se základními zásadami daňového řízení. Na rozdíl od žalobce však žalovaný ani tento rozpor v provedeném řízení celními orgány nespatřuje. Žalovaný konstatoval, že základní zásady daňového řízení uvedené v ustanovení § 2 zákona o správě daní a poplatků stanoví primární povinnost správci daně jednat v řízení o daních v souladu se zákony a jinými obecně závaznými právními předpisy, chránit zájmy státu a dbát přitom na zachovávání práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a ostatních osob zúčastněných na daňovém řízení. Pokud podle žalovaného v předmětném daňovém řízení nebylo shledáno porušení zákonných norem, nelze provedení takového daňového řízení správcům daně vytýkat za situace, kdy k předmětnému řízení byli nejen oprávněni, ale ve vztahu k uplatňování právních norem České republiky a norem Evropské unie také povinni za situace, kdy hrozilo, že daň nebude vybrána. Žalovaný současně poukázal na to, že správce daně v souladu s daňovým subjektem namítanou základní zásadou daňového řízení, uvedenou v ustanovení § 2 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, volil takové postupy, které mu umožňovaly dosáhnout cíle řízení, kdy hrozilo, že budou zkráceny daňové příjmy. V oblasti daňovým subjektem tvrzených, tří podstatných skutečností, pak správci daně všech tří stupňů podle žalovaného svůj postup nejen podrobně vysvětlili, ale také jej zdůvodnili v souladu s povinnou aplikací právních norem. Žalovaný v závěru svého odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí zdůraznil, že prominutí daně dle ust. § 55a zákona o správě daní a poplatků je specifickým prostředkem liberační povahy, při jehož uplatnění nedochází k nápravě či odstranění vad rozhodnutí nebo nesprávného postupu správce daně při aplikaci daňového zákona. K nápravě či odstranění vad zákonnosti rozhodnutí o stanovení daně v daňovém řízení podle žalovaného slouží, resp. jsou určeny jiné opravné prostředky než je prominutí daně. Důvodem pro aplikaci institutu prominutí daně dle ustanovení § 55a zákona o správě daní a poplatků je v zásadě pouze existence nesrovnalostí při uplatňování daňových zákonů, přičemž nesrovnalost, jak uvedl žalovaný, není ani nezákonnost ani jiná nesprávnost aplikace platných daňově-právních norem. O nesrovnalost podle žalovaného půjde zejména v případech účinků zákonem nepředvídaných nebo nezamýšlených, např. kdy při striktním dodržení platné zákonné úpravy by došlo v některém případě k dvojímu zdanění u téhož daňového poplatníka, aniž by toto dvojí zdanění bylo zákonem výslovně zamýšleno. Žalovaný v této souvislosti poukázal na to, že aplikace důvodů nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů je vzhledem ke své povaze výjimečná, neboť jejím hlavním smyslem je pružně reagovat na možné protiklady v daňových zákonech. Žalobce v žalobě nesouhlasil s tím, že v dané věci nejsou splněny podmínky pro prominutí daně ve smyslu ust. § 55a zákona o správě daně a poplatků. Žalobce souhlasil s uvedeným vymezením důvodů žádosti pouze částečně, když žalovaný zcela pominul tři další, a dle žalobce rozhodné okolnosti, za které považuje žalobce fakt, kdy žalobce až do doby výše vymezeného „souboru opatření orgánů celní správy“ odváděl, resp. platil, veškeré daně, tedy jak daň spotřební, tak i daň z přidané hodnoty. Žalobce disponuje ke dni 31.3.2011 potvrzením o bezdlužnosti jak u orgánu celní správy, tak i u dalších územních finančních orgánů, což dokazuje že v období předcházejícímu výše zmíněnému „souboru opatření přijatému orgány celní správy“ žalobce přiznával a platil do státního rozpočtu veškeré daně, které byly s jeho činností spojené. Na nepřímých daních – tedy na dani spotřební to bylo v ročním období předcházejícímu událostem v dubnu 2010 částka cca 2 miliard korun českých, na dani z přidané hodnoty to byla cca další 1 miliarda korun českých, celkem tedy žalobce odvedl a fakticky zaplatil za jeden rok do státního rozpočtu cca. 3 miliardy korun českých s tím, že dle potvrzení vydaných orgány celní správy a finančními úřady nedlužil žalobce ke dni 31.3.2010 na dani ani korunu. Druhou skutečností je dle žalobce zkreslené tvrzení žalovaného, podle kterého žalobce údajně neuplatňuje v podané žádosti argumentaci směřující k nesrovnalostem spojenou s uplatněním daňových zákonů. K tomu uvedl, že nesrovnalost při uplatnění daňových zákonů spatřoval zejména v tom, že při respektování postupu vymezeného jako „správa daně“, ve smyslu ust. § 1 odst. 2 ZSDP, podle kterého se správou daně rozumí právo činit opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností, zejména právo vyhledávat daňové subjekty, daně vyměřit, vybrat, vyúčtovat, vymáhat nebo kontrolovat podle tohoto zákona jejich splnění ve stanovené výši a době, a dále při respektování základní zásady daňového řízení ve smyslu ust. § 2 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, které zavazuje správce daně postupovat v daňovém řízení v úzké součinnosti s daňovými subjekty a při vyžadování plnění jejich povinností v daňovém řízení volit jen takové prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují a umožňují přitom ještě dosáhnout cíle řízení, tj. stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy, je