6 As 102/2014 — Nejvyšší správní soud

5 Ad 23/2013- 35 - text 7 pokračování 5Ad 23/2013 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudců Mgr. Milana Taubera a Mgr. Gabriely Bašné v právní věci žalobce: J. S., bytem X, zastoupen Mgr. Markétou Švambergovou, advokátkou, se sídlem Prvního Pluku 320/17, Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 24. 9. 2013, č. j. KM-90-5/PK-2013, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Základ sporu Ministr vnitra rozhodnutím ze dne 24. 9. 2013, č. j. KM-90-5/PK-2013, zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 5. 2013, č. j. OSZ-147606/D-Br-2013, kterým žalovaný dle § 157 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „služební zákon“), nepřiznal žalobci výsluhový příspěvek. Žalovaný vycházel ze skutečnosti, že žalobce byl propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky dle § 42 odst. 1 písm. m) služebního zákona dne 25. 12. 2009. Jelikož v době skončení služebního poměru bylo proti žalobci vedeno trestní stíhání a trestní řízení bylo ukončeno pravomocným rozsudkem, kterým byl žalobce uznán vinným a odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu, nesplňoval žalobce podmínky pro přiznání výluhového příspěvku. Podmínky nároku na výsluhový příspěvek stanovené v § 157 písm. d) služebního zákona se posuzují ke dni skončení služebního poměru, popřípadě ke dni pravomocného skončení trestního řízení, což byl v případě žalobce nejdříve den 20. 6. 2012. Ačkoli žalobce doložil usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. 1. 2013, č. j. 4 T 25/2009-904, podle něhož byl účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, nemohla mít amnestie podle žalovaného retroaktivní účinek při posuzování nároku na výsluhový příspěvek. Ministr dodal, že přijatý výklad odpovídá i účelu právní úpravy, aby výhody spojené s ukončením služebního poměru nebyly přiznány osobám, které se v době trvání služebního poměru dopustily jednání, které se s řádným výkonem služby neslučuje a jež ohrožuje dobrou pověst bezpečnostního sboru. Závěrem podpůrně odkázal i na § 14 odst. 3 služebního zákona, podle něhož amnestie prezidenta republiky nemá vliv na posuzování bezúhonnosti. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného Žalobou podanou dne 28. 11. 2013 u zdejšího soudu napadl žalobce nadepsané rozhodnutí ministra. Žalobce nesouhlasí s názorem žalovaného, že podmínky nároku na výsluhový příspěvek dle § 157 písm. d) služebního zákona se posuzují ke dni propuštění ze služebního poměru, popřípadě ke dni, kdy bylo pravomocně ukončeno trestní řízení. Žalobce se domnívá, že na jeho případ lze aplikovat amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, neboť jí byl žalobci prominut trest odnětí svobody uložený rozsudkem Okresního soudu Příbram ze dne 20. 3. 2012, č. j. 4 T 25/2009-796, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2012, č. j. 12 To 244/2012-843. Napadené odůvodnění není dostatečně konkrétní a není v něm uvedeno, na základě jakých skutečností dospěl ministr k závěru, že rozhodnutí o amnestii nelze aplikovat. Žalobce dále uvádí, že žádost o výsluhový příspěvek podal ke dni 21. 3. 2013, kdy mu byl trest již prominut amnestií a na žalobce musí být nahlíženo jako na osobu netrestanou. Ani z § 157 ani z § 42 služebního zákona nevyplývá, že by se nemělo přihlížet k zahlazení odsouzení podle zvláštního právního předpisu, jak to například uvádí § 14 odst. 3 služebního zákona. Žalobce proto navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Ve vyjádření ze dne 20. 1. 2014, č. j. MV-160945-7/P-2013, žalovaný uvádí, že v době skončení služebního poměru ke dni 25. 12. 2009 bylo proti žalobci vedeno trestní řízení pro úmyslný trestný čin, které bylo skončeno rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2012, č. j. 12 To 244/2012-843, jenž nabyl právní moci dne 20. 6. 2012. Podmínky nároku na výsluhový příspěvek stanovené v § 157 písm. d) služebního zákona se posuzují ke dni propuštění ze služebního poměru, popřípadě ke dni pravomocného ukončení trestního řízení, což je v případě žalobce 20. 6. 2012. Podle názoru žalovaného nemá rozhodnutí o amnestii ze dne 1. 1. 2013 retroaktivní účinky, neboť nezpůsobilost žalobce k přiznání výsluhového příspěvku nastala právní mocí odsuzujícího rozsudku dne 20. 6. 2012 a trvá i nadále. Přiznání příspěvku v takových případech, kdy příslušník skončí služební poměr na vlastní žádost, by odporovalo účelu zákona. Žalovaný odkazuje podpůrně na § 14 odst. 3 služebního zákona a na skutečnost, že pokud by žalobce sám nepožádal o propuštění ze služebního poměru, byl by propuštěn dle § 42 odst. 1 písm. d) služebního zákona, čímž by rovněž byla dána výluka z přiznání výsluhového příspěvku dle § 157 písm. c) téhož zákona. Žalovaný srovnává analogicky případ žalobce s principem, že kdo se dopustí úmyslného trestného činu proti zůstaviteli a jeho rodině, je vyloučen z dědictví, v čemž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2537/2010. Žalovaný proto navrhuje, aby soud žalobu zamítl. Ve sdělení ze dne 6. 9. 2017, č. j. MV-160945-11/P-2013, žalovaný poukázal na existenci judikatury správních soudů, zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2016, č. j. 10 As 237/2015-37, kterou je možné vztáhnout i k nyní posuzovanému případu. III. Posouzení žaloby Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)], a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Dne 13. 10. 2017 proběhlo u zdejšího soudu jednání, při němž obě strany setrvaly na svých dosavadních návrzích i argumentech. Žaloba není důvodná. Ze správních spisů zjistil soud tyto podstatné skutečnosti: Usnesením ze dne 8. 9. 2008, č. j. SV 16/2008, zahájilo Okresní státní zastupitelství Praha-východ trestní stíhání žalobce pro trestné činy vydírání, omezování osobní svobody a ublížení na zdraví. Rozhodnutím ředitele Policie České republiky útvaru pro ochranu prezidenta ČR ochranné služby ze dne 11. 11. 2009, č. 389/2009, byl žalobce propuštěn na základě své žádosti ze dne 26. 10. 2009 dle § 42 odst. 1 písm. m) služebního zákona ze služebního poměru dle § 42 odst. 5 písm. c) téhož zákona ke dni 25. 12. 2009. Podle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2012, č. j. 12To 244/2012-843, který nabyl právní moci dne 20. 6. 2012, se odvolací soud ztotožnil se závěry rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 3. 2012, č. j. 4T 25/2009-796, že se žalobce dopustil mezi dny 13. 2. 2008 a 14. 2. 2008 úmyslně trestných činů vydírání a ublížení na zdraví, pročež byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce dvou let, jehož výkon se odložil na zkušební dobu tří let. Usnesením ze dne 15. 1. 2013, č. j. 4T 25/2009-904, rozhodl Okresní soud v Příbrami, že žalobce je podle rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 o amnestii účasten této amnestie. Proto mu byl prominut trest a jeho odsouzení bylo zahlazeno. Žádostí podanou dne 23. 4. 2013 požádal žalobce o výsluhový příspěvek a v doplnění žádosti podaném dne 19. 4. 2013 požádal žalobce o přiznání výluhového příspěvku zpětně od 26. 12. 2009, tedy ode dne následujícího po dni skončení služebního poměru. Předmětem sporu je posouzení právní otázky, zda žalobce mohl v důsledku amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 splňovat podmínky pro přiznání výluhového příspěvku dle § 157 služebního zákona. Podle § 42 odst. 1 písm. m) služebního zákona „[p]říslušník musí být propuštěn, jestliže požádal o propuštění“. Podle § 157 písm. d) služebního zákona „[b]ývalý příslušník, který vykonával službu alespoň po dobu 15 let, má nárok na výsluhový příspěvek; to neplatí, jestliže jeho služební poměr skončil propuštěním podle § 42 odst. 1 písm. m) a je proti němu vedeno trestní řízení pro trestný čin spáchaný úmyslně a následně je za něj pravomocně odsouzen nebo bylo pravomocně rozhodnuto o podmíněném zastavení jeho trestního stíhání nebo bylo pravomocně schváleno narovnání nebo bylo pravomocně rozhodnuto o podmíněném odložení návrhu na potrestání. Podle čl. IV. odst. 1 písm. b) rozhodnutí o amnestii č. 1/2013 Sb. prezident republiky prominul podmíněně odložené tresty odnětí svobody pravomocně uložené před 1. 1. 2013 osobám, kterým byl trest uložen ve výměře nepřevyšující dva roky. Podle čl. IV. odst. 3 rozhodnutí o amnestii se na osoby, kterým se promíjí trest podle odstavců 1 a 2, hledí, jako by odsouzeny nebyly. Soud předně nesouhlasí s žalobcem, že by napadená rozhodnutí nebyla dostatečně konkrétní a že by neobsahovala skutečnosti, na základě kterých správní orgá