— Nejvyšší správní soud

6 A 149/2015- 48 - text 9 pokračování 6A 149/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Dany Černé a JUDr. Naděždy Treschlové ve věci žalobce: IN TIME SPEDICE, spol. s r.o., se sídlem Pobřežní 18/16, Praha 8, IČ: 25722174, zastoupeného: Mgr. David Vosol, MBA, advokát, se sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 58/219, Praha 9, o žalobě proti rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 29.5.2015, čj. ČTÚ-71 628/2014-603/II. vyř., t a k t o : I. Rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 29.5.2015, čj. ČTÚ-71 628/2014-603/II. vyř., se r u š í a věc se v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 17.580,- Kč, a to do jednoho (1) měsíce od právní moci rozsudku do rukou Mgr. Davida Vosola, MBA, advokáta. O d ů v o d n ě n í : [1] Žalobce podanou žalobou napadl shora uvedený správní akt, kterým bylo částečně změněno prvostupňové správní rozhodnutí žalovaného ze dne 30.9.2014, čj. ČTÚ-14217/2014-610/XII. vyř., ve zbytku bylo prvostupňové správní rozhodnutí potvrzeno. Ve správním řízení bylo pravomocně rozhodnuto tak, že žalobci byla uložena pokuta ve výši 3.000.000,- Kč podle ust. § 37a odst. 4 písm. a) zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách, ve znění účinném v rozhodné době (dále také jen „zákon o poštovních službách“), a to za skutek, že žalobce v období od 1.5.2013 do 31.7.2014 nabízel a poskytoval poštovní služby s obchodními názvy „Small Colli 24-CZ“, „Medium Colli 24-CZ“, „Large Colli 24-CZ“, „Large Colli 48-SK“, „Paarcel hmotnost do 30 kg“, „InPost – S“, „InPost-M“ a „InPost-L“, aniž by předem písemně oznámil žalovanému podnikání v oblasti poštovních služeb, čímž se dopustil správního deliktu podle ust. § 37a odst. 1 písm. b) zákona o poštovních službách, neboť podnikal jako právnická osoba v oblasti poštovních služeb bez oprávnění. Dále bylo ve správním řízení rozhodnuto o úhradě nákladů správního řízení. [2] Žalobce napadl rozhodnutí v celém rozsahu, domáhaje se jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení, eventuálně snížení uložené pokuty nebo jejího upuštění. V žalobě, kterou je soud při přezkumu vázán, vymezil tyto žalobní body. [3] Nejprve žalobce poukázal na průběh správního řízení (mezi účastníky nesporný) a poukázal na skutkový i právní závěr žalovaného, který považuje za nesprávný. Uvádí, že žalovaný svůj závěr opírá o skutečnost, že žalobce přebírá zásilky za účelem jejich přepravy a vydání konkrétní osobě, pomíjí však podle názoru žalobce skutečnost, že věc/zásilka může být přepravována v různých jiných smluvních režimech, např. buď v režimu zákona o poštovních službách jako poštovní služba, nebo v režimu zasilatelství podle občanského zákoníku - § 2471 (zákon č. 89/2012 Sb., dále také jen „občanský zákoník“). Výklad žalovaného dosahu ust. § 1 odst. 2 zákona o poštovních službách považuje žalobce za nesprávný a nesouhlasí s tím, že sám svou činností by naplňoval pojem „poštovní služby“ podle tohoto zákonného ustanovení. [4] Poukázal na charakter služeb, které provádí na základě zasilatelské smlouvy, i na skutečnost, že na tuto živnost má vydané příslušné živnostenské oprávnění. Namítl dále, že v napadeném rozhodnutí předseda žalovaného vytýkané vady prvostupňového správního rozhodnutí neodstranil a k argumentům žalobce, uvedeným v opravném prostředku, se nedostatečně vyjádřil, čímž napadené rozhodnutí učinil nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů; tuto argumentaci tak žalobce učinil konkrétně součástí žaloby. Namítá, že právní posouzení povahy poskytovaných služeb je nesprávné, když služby poskytované na základě zasilatelské smlouvy nejsou službami poštovními, argumentace ust. § 5 odst. 1 věta druhá zákona o poštovních službách je argumentace kruhem (tautologie). Žádná věcná definice poštovních služeb v zákoně o poštovních službách obsažena není, takovou definicí není vymezení ust. § 1 odst. 2 tohoto zákona, o kterou žalovaný opírá svůj právní závěr. Toto zákonné ustanovení není definicí, ale pouze výčtem některých charakteristik, které poštovní služby ne vždy mívají; postup žalovaného je pak v rozporu s pravidly logiky (tzv. obrácená implikace) a v rozporu s evropskou legislativou. [5] Žalobce k vyvrácení použití ust. § 1 odst. 2 zákona o poštovních službách jako definičního znaku uvádí, že tyto charakteristiky mají nejen poštovní, ale všechny ostatní přepravní služby (nejedná se o charakteristiky, které by se vyskytovaly výlučně u služeb poštovních), kdy právní řád ponechává na smluvní volnosti jednotlivých subjektů, jakému právnímu režimu svůj smluvní vztah mezi sebou podřídí (zda poštovní smlouvě, nebo smlouvě zasílatelské či přepravní smlouvě podle občanského zákoníku). Tyto charakteristiky pak nemusejí mít poštovní služby vždy, přičemž pokud by o zařazení do poštovních služeb měl rozhodovat natolik vágní pojem, jakým je „třídění“, pak by docházelo k absurdním důsledkům. Na žádný z těchto argumentů žalovaný nereagoval a v odůvodnění napadeného správního rozhodnutí je konkrétně nevyvrátil, a znovu argumentuje „kruhem“, což bylo právě obsahem odvolací námitky. Rovněž nebylo nijak nereagováno na odvolací námitky, že tímto postupem vstupuje bez zákonného oprávnění žalovaný do smluvního vztahu mezi žalobcem a jeho zákazníky. Stejně tak žalovaný nereagoval na argument, že zákon o poštovních službách neobsahuje žádné ustanovení, které by omezovalo smluvní volnost v oblasti zasílatelství. Žalobce dále v odvolání poukázal na výklad žalovaného ohledně kontraktační povinnosti v případě poštovních služeb, na což rovněž nebylo reagováno. [6] Žalobce pak dále poukázal na to, že podle jeho názoru nebylo reagováno na jeho odvolací námitky týkající se tvrzené svévole při postupu správního úřadu spočívající v nerespektování zákonné úpravy, zmatečnost výkladu, kdy smluvní vztah mezi zákazníky a žalobcem by měl být podřízen dvěma právním režimům (zasílatelská a poštovní smlouva), kdy podle jeho názoru nemělo být řízení vůbec vedeno a žalobce za něj neměl být postižen. [7] Závěrem této části žalobních bodů žalobce poukázal na to, že poštovní služby nikdy neposkytoval, skutečnost, že k tomu byl za právní úpravy účinné do 30.4.2013 oprávněn, neznamená, že by tohoto oprávnění v praxi skutečně využíval; znovu opakuje, že poštovní služby nikdy neposkytoval. [8] V další části žalobních bodů žalobce tvrdil, že správní úřad nesprávně vyhodnotil výši uložené pokuty ve vztahu k možnému likvidačnímu charakteru této sankce; žalobce nesouhlasí s tím, že žalovaný vycházel z trhu přepravních služeb (nikoliv pouze poštovních služeb), neodůvodnil společenskou nebezpečnost jednání a nezohlednil současnou obtížnou ekonomickou situaci žalobce, který se pohybuje dlouhodobě ve ztrátě i přes obrat. Podle názoru žalobce je možné při uložení pokuty vycházet z výnosů, ale podle jeho názoru takový postup předpokládá konstantní ziskovou marži na poskytovaných službách, což v současné době v segmentu zasílatelských služeb není. [9] Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhoval její zamítnutí jako nedůvodné, přičemž ve vyjádření uváděl obsahově tytéž důvody, jako v odůvodnění napadeného rozhodnutí. [10] Při ústním jednání účastníci na svých procesních stanoviscích setrvali, dokazování nebylo doplňováno, neboť pro samotné rozhodnutí ve věci je ve spise dostatek podkladů. [11] Z obsahu předloženého správního spisu jsou patrné tyto pro posouzení sporu mezi účastníky podstatné skutečnosti (vzhledem k tomu, že účastníci nesporují samotný průběh správního řízení, soud se soustředí na konstataci pouze sporných okolností, jímž je zejména právní názor na hodnocení zjištěného skutkového stavu). [12] V odůvodnění napadeného rozhodnutí je mj. uvedeno, že k výzvě žalovaného předložil žalobce své všeobecné obchodní podmínky pro dopravce, rámcovou smlouvu o přepravě, vzor rámcové smlouvy o přepravě a vzor zasilatelské smlouvy. Správní orgán prvého stupně vyšel ze zjištění, že žalobce nabízel a poskytoval v příslušném období služby popsané výše v odůvodnění rozsudku. Po konstataci podaného rozkladu a jeho důvodů je dále uvedeno, že žalobce byl od 24.11.2010 oprávněným provozovatelem poskytujícím poštovní služby na základě živnostenského oprávnění, novelou zákona o poštovních službách (č. 221/2012 Sb.), došlo ke změně právní úpravy, kdy od 1.1.2013 jsou oprávněny poskytovat poštovní služby pouze ty osoby, které splní oznamovací povinnost, to však nenastalo. Správní orgán prvého stupně při zjišťování skutkového stavu vycházel z podkladů, které jsou uvedeny shora. K námitce žalobce, že neposkytuje poštovní služby, je uvedeno ust. § 1 odst. 2 zákona o poštovních službách a ust. § 2 tohoto zákona, z čehož vyplývá, že služby žalobce jsou poskytovány prostřednictvím poštovní sítě (poštovní zásilka – v přepravních podmínkách žalobce definována jako obálka či balík předaný k doru