8 As 57/2006 — Nejvyšší správní soud

6 A 246/2013- 59 - text 12 pokračování 6A 246/2013 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Jiřího Lifky a Mgr. Kamila Tojnera v právní věci žalobce: Ing. Z. Č., bytem V., zastoupen JUDr. Danielem Honzíkem, se sídlem Londýnská 674/55, 120 21 Praha 2, proti žalovanému: Státní pozemkový úřad, se sídlem Husinecká 1024/11a, 130 00 Praha 3, zastoupen JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, se sídlem Václavská 316/12, 120 00 Praha 2, o žalobě proti rozhodutí žalovaného ze dne 29. 11. 2013, č. j. 474988/2013-Hoš, t a k t o : I. Rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 29. 11. 2013, č. j. 474988/2013-Hoš, a rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 5. 11. 2013, zn. 451527/2013/01/La, se zrušují. II. Žalovanému se nařizuje, aby žalobci poskytl kopie veškerých znaleckých posudků, které byly žalovaným zadány pro ocenění náhradních pozemků vydaných žalobci, a to včetně jejich dodatků, opravných znaleckých posudků nebo revizních znaleckých posudků, a to ve lhůtě 15 dní od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15 342 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce, JUDr. Daniela Honzíka, advokáta. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou domáhá přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 11. 2013, č. j. 474988/2013-Hoš , jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 5. 11. 2013, zn. 451527/2013/01/La, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byla odmítnuta žádost žalobce o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o svobodném přístupu k informacím“). Žalobce se jako oprávněná osoba ve smyslu ust. § 4 odst. 2 písm. zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“) domáhal žádostí ze dne 23. 10. 2013 poskytnutí kopií veškerých znaleckých posudků, které byly Státním pozemkovým úřadem zpracovány pro ocenění vydaných náhradních pozemků žalobce, a to včetně jejich dodatků, opravných znaleckých posudků nebo případných revizních znaleckých posudků. Žalobce v žalobě uvedl, že důvodem odmítnutí požadovaných informací byl názor žalovaného, že znalecký posudek vypracovaný dle zadání objednatele znalcem v určitém oboru lze označit za know-how příslušného znalce, které je poskytováno v rámci dvoustranného smluvního vztahu mezi objednatelem a znalcem a kterému je poskytována ochrana podle ust. § 9 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím s tím, že právo k tajemství vykonává zpracovatel posudku. Žalobce s takovou interpretací nesouhlasí s poukazem na to, že podle § 9 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím se neposkytnou informace, které jsou obchodním tajemstvím. Podle ust. § 17 věty druhé zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále „obchodní zákoník“), obchodní tajemství tvoří veškeré skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel odpovídajícím způsobem jejich utajení zajišťuje. S ohledem na tuto definici podle žalobce znalecký posudek vypracovaný soudním znalcem není sám o sobě obchodním tajemstvím. Nejde totiž o skutečnost obchodní, výrobní nebo technické povahy související s podnikem, nýbrž o posouzení odborné otázky. Znalosti znalce (know-how) nejsou totéž, co znalecký posudek. Koneckonců např. i obsah slibu znalce rozlišuje mezi znalostmi znalce a vlastní znaleckou činností; žalovaný žádal poskytnout výsledek znalecké činnosti, nikoliv znalosti znalce. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že právní předchůdce žalobce uplatnil spolu s dalšími osobami restituční nárok k majetku tzv. bývalého Bečvářova velkostatku podle zákona o půdě. V restitučním řízení byla postupně vydávána rozhodnutí, jimiž bylo buď konstituováno vlastnické právo k „původním“ (tj. odňatým) pozemkům, nebo určováno, že žalobce společně s dalšími oprávněnými osobami vlastníkem pozemků není. Negativním výrokem (ve znění „věc se nevydává“) bylo zpravidla rozhodováno tehdy, pokud vydání „původního“ pozemku bránila některá zákonem stanovená překážka. Pokud ovšem nemohly být původní pozemky vydány pro existenci zákonné překážky, pak měla oprávněným osobám náležet náhrada dle zákona o půdě. Výše náhrady (výše nároku na náhradu) odpovídala celkové ceně „nevydatelných“ náhradních pozemků vypočtené způsobem stanoveným zákonem o půdě a prováděcími předpisy (tj. v tzv. „historických, restitučních nebo také administrativních“ cenách pozemků). Zákon o půdě v ust. § 11a stanovil dva způsoby náhrady: relutární náhradu a náhradu v podobě převodu jiných „převoduvhodných“ pozemků z vlastnictví státu. Relutární náhrada odpovídající historickým restitučním cenám (které jsou často mnohonásobně nižší, než ceny tržní) je pro restituenty nevýhodná, proto žalobce podobně jako jiní uplatnil u tehdejšího Pozemkového fondu nárok na převod „náhradních“ pozemků. Nárok na převod „náhradních“ pozemků může být přitom realizován dvěma způsoby. Restituent se předně může účastnit veřejných nabídek Pozemkového fondu (dnes žalovaného) k převodu náhradních pozemků. Druhým způsobem realizace tohoto práva je soudní řízení, v němž se restituent (při splnění soudní praxí dovožených podmínek) může domáhat nahrazení projevu vůle k převodu jím „vytipovaného“ pozemku. Pokud restituent zvolí soudní cestu, pak může v takovém „náhradovém“ řízení uspět mj. jen tehdy, pokud má ještě dostatečnou výši zůstatku restitučního nároku k převodu nárokovaného náhradního pozemku. V soudním řízení je tudíž nutné postavit najisto, jaký má ten který žalobce zůstatek restitučního nároku (v praxi často při nespornosti výše restitučního nároku řešeno dotazem směřovaným Pozemkovému fondu, dnes žalovaného) a jaká je restituční cena nárokovaného pozemku. Pokud nebyla zjištěná cena nárokovaného pozemku vyšší, než tvrzená výše zůstatku restitučního nároku, byla splněna jedna z podmínek pro převod náhradního pozemku. Restituční cena náhradního pozemku byla v soudním řízení vždy zjišťována ze znaleckého posudku, který byl pro účely řízení zpracován, který byl v řízení proveden k důkazu a který se stal součástí příslušného soudního spisu. Žalobce jakožto jedna z oprávněných osob své nároky na převod náhradních pozemků uplatnil soudní cestou. Soudní řízení probíhala a některá z nich nadále probíhají u příslušných soudů. Pro účely těchto soudních řízení byly zpracovány znalecké posudky, jejichž předložení se žalobce domáhá touto žalobou. Tyto znalecké posudky byly v soudních řízení k důkazu řádně provedeny a jsou součástí příslušných spisových materiálů soudů. Pokud jde o žalobou namítanou nezákonnost napadeného rozhodnutí, žalovaný setrval na své původní argumentaci s tím, že sice souhlasí s názorem žalobce, že znalecké posudky obecně samy o sobě nejsou obchodním tajemstvím. Přestože je teoreticky možné, aby určitá listina naplňovala jako celek pojmové znaky obchodního tajemství, bude se v převážné většině případů obchodní tajemství vztahovat pouze k určitým částem dané listiny (zde znaleckého posudku). Žalovaný se nicméně domnívá, že přinejmenším některé části znaleckých posudků naplňují podmínky pro ochranu obchodního tajemství. Při zpracování znaleckého posudku totiž znalec využívá své znalosti (ostatně specifické vzdělání je předpokladem pro výkon znalecké činnosti jako takové). Výsledek jejich aplikace na řešení konkrétních znaleckých otázek posléze představuje právě znalecký posudek. Tento znalecký posudek je tak možno označit za specifické know-how příslušného znalce, které podléhá režimu obchodního tajemství dle ust. § 17 a násl. obchodního zákoníku. Dle žalovaného je proto znalecký posudek vypracovaný příslušným znalcem součástí know-how daného znalce, které je poskytováno pouze konkrétní osobě pouze pro konkrétní účel na základě sjednaných smluvních podmínek a není určeno pro šíření mezi veřejností. Vedle důvodu výslovně uvedeného v napadeném rozhodnutí pak žalovaný spatřuje rovněž další důvody, jež znemožňují poskytnutí požadovaných posudků. Předně podle žalovaného je žádost žalobce v rozporu s účelem zákona o svobodném přístupu k informacím. Žalobce poukázal na to, že z hlediska struktury nástrojů moderního demokratického státu je právo na informace chápáno jako určitý kontrolní mechanismus, kterým se veřejnost může podílet na kontrole vynakládání veřejných prostředků. Podle žalobce však toto právo nemůže být z povahy věci považováno za neomezené, je nutně omezeno chráněnými zájmy dle čl. 17 odst. 4 List