7 Afs 25/2013 — Nejvyšší správní soud

6 Af 100/2014- 54 - text [OBRÁZEK]6Af 100/2014 - 54- ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Dany Černé a JUDr. Naděždy Treschlové ve věci žalobce: Vendys & V s.r.o., IČ 61537586, se sídlem Na Homolce 51/11, 150 00 Praha 5, zast. Mgr. Milanem Tomíčkem, daňovým poradcem, se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1078/1, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, 140 96 Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. září 2014, č.j. 4990-5/2014-900000-304.8 t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í [1] Žalobce napadl shora uvedené správní rozhodnutí, kterým bylo změněno rozhodnutí – dodatečný platební výměr - Celního úřadu pro hlavní město Prahu (dále také jen „celní úřad“ nebo obecně „správce daně“, přičemž tato zkratka je dále v textu podle kontextu použita i pro obecné označení žalovaného) ze dne 15.8.2013, čj. 56214- 7/2013-5100000-31. Ve správním řízení byla žalobci pravomocně vyměřena pokuta z nedodaného objemu biopaliv, které měly být v období od 1.1.2011 do 31.12.2011 uvedeny do volného daňového oběhu, ve výši 0, Kč na základě doměřovacího řízení podle ust. § 143 v souladu s ust. § 101 a 102 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), a podle ust. § 19 odst. 10 zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně ovzduší“). [2] Žalobce napadl rozhodnutí v celém rozsahu a domáhal se jeho zrušení, včetně zrušení dodatečného platebního výměru, a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V podané žalobě nejprve obecně zrekapituloval dosavadní průběh správního řízení a posléze je konkrétněji rozvedl (tato skutečnost není mezi účastníky sporná). Žalobce pokračování 2 6Af 100/2014 nesouhlasí s výkladem příslušné právní normy, jak ji provedl žalovaný a celní úřad, což uváděl již ve správním řízení a který znovu uplatňuje v žalobních bodech. Uvádí, že ust. § 3a odst. 1 zákona o ochraně ovzduší explicitně vymezuje osoby, které jsou povinny zajistit, aby v pohonných hmotách, které uvádějí do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky pro dopravní účely nebo které byly uvedeny do volného daňového oběhu v jiném členském státě EU a jsou dodávány na daňové území České republiky pro dopravní účely, bylo obsažené i minimální množství biopaliv. Povinnými jsou osoby uvádějící motorové benziny nebo motorovou naftu a osoby, které dodávají na daňové území České republiky tato paliva uvedené do volného oběhu v jiném členském státě EU. Ust. § 3a odst. 2 zákona o ochraně ovzduší následně stanoví, že povinnost přidávat minimální množství biopaliv lze splnit i uvedením čistého biopaliva nebo směsného paliva do volného daňového oběhu v rozsahu podle odst. 1, a to aniž by bylo explicitně vyžadováno, aby toto čisté biopalivo a směsné palivo bylo uvedeno do volného oběhu právě osobou, uvedenou v odst. 1 tohoto ustanovení. Podle názoru žalobce tak ust. § 3a odst. 2 zákona o ochraně ovzduší umožňuje výklad, podle něhož osoba povinná podle prvního odstavce může svou povinnost přidávání minimálního množství biopaliv splnit též prostřednictvím dodání paliva, které bylo do volného daňového oběhu propuštěno třetí osobou. Žalobce uvádí, že tento výklad odpovídá systému a filosofii spotřebních daní v České republice, kdy FAME (metylestery mastných kyselin) a etylestery mastných kyselin, jsou osvobozeny od spotřební daně, což znamená, že při jejich uvedení do volného daňového oběhu nevzniká povinnost přiznat spotřební daň, proto pozbývá smyslu při vyskladnění těchto čistých biopaliv z daňového skladu jejich následná přeprava v režimu podmíněného osvobození od spotřebních daní, která oddaluje jejich uvedení do volného daňového oběhu, a tím obvykle i platbu spotřební daně, která by sebou automaticky nesla povinnost příjemce tohoto biopaliva následně ukončit režim dočasného osvobození od spotřební daně a uvést dané zboží do volného daňového oběhu. Podle názoru žalobce pak tento jeho výklad odpovídá účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/30/ES. Nesouhlasí s výkladem žalovaného a jeho užití ust. § 3a odst. 5 zákona o ochraně ovzduší, které sice skutečně stanoví povinné osobě evidenční povinnost, nezbavuje ji však povinnosti zahrnout do požadované evidence veškerá biopaliva včetně biopaliv uvedených do volného daňového oběhu jinou osobou; tato povinnost je vázána na povinnou osobu, nikoliv na způsob uvádění biopaliv do volného daňového oběhu. [3] Dále žalobce nesouhlasí s tím, že se žalovaný při podpoře svého výkladu odvolává na stanoviska ministerstva financí a ministerstva životního prostředí, kdy se žalovaný s nimi nevypořádal. Žalobce poukazoval na to, že ministerstvo financí se zabývá pouze jazykovým a historickým výkladem daného ustanovení, nikoliv však výklad, který by se zabýval smyslem a účelem ustanovení ve vazbě na příslušné předpisy EU, což dává prostor pro vícerý výklad, přičemž z tohoto důvodu měl být užit výklad pro žalobce příznivější. Dále se žalovaný nevyjádřil k argumentům žalobce týkajících se stanoviska ministerstva životního prostředí, kdy toto stanovisko je založena především na důvodové zprávě k novele zákona o ochraně ovzduší, která byla přijata jako zákon č. 221/2011 Sb., kdy nezohledňuje, že ust. § 3a odst. 2 zákona o ochraně ovzduší bylo přijato nedlouho před přijetím novel č. 221/2011 Sb. zákonem č. 172/2010 Sb., kterou se tento text také zpřesňoval, odkaz na osoby uvedené v odst. 1 tohoto ustanovení však zůstal. Zákonodárce prováděl v průběhu tak krátkého časového období úpravu téhož ustanovení, která má pouze legislativně technický a jazykový charakter, tak obecně popírá úmysly rozumného zákonodárce. Jestliže by úprava zákonem č. 221/2011 Sb. pokračování 3 6Af 100/2014 byla pouze čistě legislativně technického a jazykového charakteru, provedl by ji zákonodárce již zákonem č. 172/2010 Sb. Žalobce zohlednění této presumpce považuje za zásadní, neboť podporuje jeho výklad příslušného ustanovení (a smysl a cíle souvisejících právních norem, které uvedl výše a které odpovídají jeho právnímu názoru). Poukazuje dále na původní znění příslušné novely č. 221/2011 Sb., kde byla umožněno splnění povinnosti prostřednictvím poskytovatele biopaliv třetí osoby (navrhované odst. 6 až 8 ust. § 3a zákona o ochraně ovzduší, které nakonec nebyly v zákonodárném procesu jako právní norma přijaty). Pouhá absence těchto odstavců, které měly podle názoru žalobce pouze procesní význam, nelze usuzovat, že tato novela žádnou jinou změnu příslušného ustanovení nepřinesla. Žalobce se dále nekonkrétně dovolával výkladu, který provedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku čj. 7 Afs 25/2013-37. [4] Další žalobní bod žalobce koncentruje do svého nesouhlasu s výkladem žalovaného, který podle jeho názoru odmítl přihlédnout k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu čj. 2 Afs 60/2010-99, když právní názor v tomto rozhodnutí vyjádřený je použitelný i na tuto věc. Nejvyšší správní soud se v tomto rozhodnutí zabýval problematikou spotřebních daní a výkladem pojmu „uvedení vybraných výrobků do volného daňového oběhu“, což je pojem zásadní pro posouzení splnění povinnosti stanovené v ust. § 3a odst. 1 zákona o ochraně ovzduší. Pokud Nejvyšší správní soud stanoví tři podmínky pro splnění povinnosti stanovené v ust. § 3a odst. 1 zákona o ochraně ovzduší a vykládá, kdy je naplněna podmínka spočívající v uvedení biopaliva do volného daňového oběhu, nelze rozumně předpokládat, že by neuvedl, že daný výrobek musí být uveden do volného daňového oběhu právě jen osobou uvedenou v ust. § 3a odst. 1 zákona o ochraně ovzduší. Znovu odkazuje na tento rozsudek a upozorňuje na to, že se věnoval výkladu pojmu „uvedení do volného daňového oběhu“ podle ust. § 3 písm. j) bod 2 zákona o spotřebních daních , když stěžovatel biopalivo sám nevyrobil, nýbrž nakoupil od jiné společnosti, která jej vyrobila mimo daňový sklad. Osobou uvádějící biopalivo do volného daňového oběhu byla tato jiná společnost, nikoliv stěžovatel, Nejvyšší správní soud však kasační stížnost nezamítl z důvodu, že stěžovatel nesplnil podmínku osoby uvádějící biopalivo do volného daňového oběhu, ale z důvodu nesplnění jedné ze tří podmínek uplatnitelnosti biopaliv pro účely splnění povinnosti podle ust. § 3a odst. 1 zákona o ochraně ovzduší. Podle názoru žalobce z tohoto rozhodnutí je možné dovozovat, že nezbytnou podmínkou je uvést biopalivo do volného daňového oběhu, přičemž je irelevantní, kdo tak formálně činí. V tomto rozsudku se dále Nejvyšší správní soud zabýval výkladem cílů právní úpravy EU. [5] Žalobce dále opětovně uvedl, že při výkladu je nutno zohlednit úmysl a cíle relevantní legislativy EU a domáhal se aplikace nepřímého účinku směrnice, což žalovaný (v žalobě je pravděpodobně překlepem uvedeno „žalobce“) odmítl s t