6 Ads 2/2011 — Nejvyšší správní soud

8 Ad 21/2014- 42 - text 7 pokračování 8Ad 21/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců: JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobce: Ing. M. L., bytem N., L., zastoupen JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou v Praze 5, Plzeňská 4, proti žalovanému: Ministerstvo obrany, Sekce legislativní a právní, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 9. 2014, č. j. 557-3/2014-1322, T a k t o: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobce se včas podanou žalobou dne 30. 10. 2014 domáhal u Městského soudu v Praze zrušení rozhodnutí Ministerstva obrany, Sekce legislativní a právní, ze dne 15. 9. 2014, č. j. 557-3/2014-1322, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Agentury pro právní zastupování Ministerstva obrany ze dne 30. 5. 2014, č. j. 304-00365-10-213-25, kterým nebylo přiznáno mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění pro psychické následky služebního úrazu ze dne 29. 7. 2007 podle § 119 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Žalobce jako příslušník kontingentu Armády České republiky – SOG v rámci zahraniční operace ISAF v Afganistánu při plnění bojového úkolu v provincii H. utrpěl dne 29. 7. 2007 v důsledku exploze protitankové střely RPG úraz levé dolní končetiny s její následnou amputací v bérci dne 14. 9. 2009. Uvedené poškození zdraví bylo v souladu s platnými právními předpisy hodnoceno jako služební úraz s plnou odpovědností České republiky – Ministerstva obrany za vzniklou škodu. V souvislosti s tímto úrazem žalobce uplatnil dne 26. 4. 2013 nárok na náhradu škody za ztížení společenského uplatnění z důvodu psychiatrických následků, které doložil znaleckým posudkem MUDr. H. M., znalkyně v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ze dne 12. 3. 2013. Správní orgán prvního stupně, tj. Agentura pro právní zastupování Ministerstva obrany, zadala ústavní znalecký posudek Ústřední vojenské nemocnice – Vojenské fakultní nemocnice Praha. Tímto ústavním znaleckým posudkem ze dne 21. 11. 2013, č. j. 4241/2013-ÚVN, bylo ztížení společenského uplatnění žalobce hodnoceno položkou 016 přílohy č. 3 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů, celkem 1500 body. Žalobce posléze podáním ze dne 8. 1. 2014 vyjádřil souhlas se závěry posudku a současně uplatnil nárok na zvýšení základního odškodnění podle § 7 odst. 3 citované vyhlášky o další šestinásobek základní náhrady, tj. o částku ve výši 1,080.000 Kč. Celkem tedy částka požadovaná žalobcem činí 1,260.000 Kč. Poté vydala Agentura pro právní zastupování Ministerstva obrany rozhodnutí ze dne 14. 2. 2014, č. j. 304-00365-10-198-25, jímž žalobci přiznala podle § 118 zákona o vojácích z povolání náhradu za ztrátu na platu po skončení neschopnosti výkonu služby od 1. 12. do 31. 12. 2013 ve výši 40.775 Kč, jakož i podle § 119 téhož zákona náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 180.000 Kč. Následně Agentura pro právní zastupování Ministerstva obrany, vydala rozhodnutí ze dne 30. 5. 2014, č. j. 304-00365-10-213-25, jímž žalobci nepřiznala mimořádné zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění pro psychické následky služebního úrazu ze dne 29. 7. 2007 ve smyslu § 119 odst. 1 zákona o vojácích z povolání ve vazbě na ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb. Žalobce rozhodnutí Agentury pro právní zastupování Ministerstva obrany ze dne 30. 5. 2014 napadnul odvoláním, které bylo zamítnuto žalobou napadeným rozhodnutí Ministerstva obrany, Sekce legislativní a právní, ze dne 15. 9. 2014, č. j. 557-3/2014-1322. Žalovaný správní orgán se v odůvodnění svého rozhodnutí postupně vypořádal s odvolacími námitkami. Konstatoval, že žalobci bylo v minulosti kompenzováno ztížení společenského uplatnění, přičemž se jednalo o odškodnění ztížení společenského uplatnění pro tělesné postižení ve výši 1,701.000 Kč, tedy o náhradu v základní částce zvýšenou o šestinásobek podle § 7 odst. 3 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb. Žalobce se domáhal, aby stejným způsobem bylo odškodněno rovněž i ztížení společenského uplatnění pro psychické následky jeho úrazu. Žalovaný takovýto požadavek odmítnul s tím, že na ztížení společenského uplatnění se nemusí podílet následky tělesné a následky duševní stejnou měrou, že podstatnou zůstává vždy celková konkrétní částka kompenzace ztížení společenského uplatnění vyjádřená v penězích, nikoliv to, o jaký násobek základní výše náhrady ztížení společenského uplatnění se podle vyhlášky jedná. Žalovaný v této souvislosti odkázal rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012, sp. zn. 32 Cdo 4017/2010, podle něhož „rozhodující pro posouzení přiměřenosti odškodnění není matematický postup, jímž soud ke stanovení náhrady škody dospěl. Násobení základního bodového ohodnocení je sice přehlednou (a v soudní praxi obvyklou) metodou vyjádření rozsahu zvýšení, není však v předpise výslovně upraveným a tedy ani jediným (výlučným) způsobem, jak se dobrat zvýšené náhrady. Podstatný je proto vždy výsledek úvah soudu, tj. celková výše odškodnění s ohledem na požadavek přiměřenosti (proporcionality) mezi výší přiznané náhrady a způsobenou újmou, a to i v porovnání s jinými skutkově obdobnými případy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2596/2006, ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, a ze dne 18. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4670/2007, jakož i Cpjn 203/2010). Úkolem odvolacího soudu bylo tedy přezkoumat, zda soudem prvního stupně přiznaná částka je (z pohledu shora vyložených kritérií) přiměřená, aniž by byl při svých úvahách vázán postupem, jímž se soud prvního stupně k výši odškodnění dobral, v souzené věci jako součtu násobků náhrad odpovídajících bodovým hodnocením stanoveným znalci ze dvou odvětví zdravotnictví (k správnosti tohoto postupu srov. závěry citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 149/2009).“ Žalovaný poukázal na to, že k přiměřenému navýšení podle § 6 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb. musí existovat další skutečnosti umožňující závěr, že omezení poškozeného není možno vyjádřit pouze základním odškodnění. A odkázal v této souvislosti na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Současně odkázal na znalecký posudek Ústřední vojenské nemocnice, podle něhož bylo poškození psychického stavu žalobce hodnoceno jako bodová položka 016 přílohy č. 2 citované vyhlášky (vážné duševní poruchy vzniklé působením otřesných zážitků nebo jiných nepříznivých psychologických činitelů a tísnivých situací), a to celkem 1500 body, přičemž pro navýšení bodového hodnocení neshledali znalci splnění podmínek, neboť neměli za to, že případ žalobce spadá mezi natolik závažné stavy, které se vymykají bodovému rozpětí. V závěru znaleckého posudku Ústřední vojenské nemocnice se znalci vyjádřili ve smyslu, že zlepšení zdravotního stavu žalobce je možné. Žalobce se svým podáním domáhal zrušení napadeného rozhodnutí s tím, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci, spočívající v nesprávném výkladu § 7 odst. 3 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb. a pojmu přiměřenosti odškodnění. Žalobce namítal, že hledisko přiměřenosti nemůže být jediným východiskem při určování finální částky odškodnění ze ztížení společenského uplatnění, že je zapotřebí posuzovat jedinečné aspekty osobního společenského, pracovního či zájmového života konkrétního poškozeného. Žalobce namítal, že správní orgány nedocenily skutečnost, že pro následky služebného úrazu nenávratně přišel o životní hodnoty stojící nejvýše v jeho osobním hodnotovém žebříčku, tedy o možnost svého profesního uplatnění a růstu. Žalobce namítal, že odškodnění odpovídající výši základní náhrady za fyzické i psychické následky předmětného úrazu a další zvýšení obou těchto základních náhrad o šestinásobek podle § 7 odst. 3 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., tj. částka v celkové výši 2,961.000 Kč, by byla zcela přiléhavá podstatným okolnostem jeho případu. Žalovaný správní orgán ve svém vyjádření ze dne 10. 12. 2014 navrhnul žalobu jako nedůvodnou zamítnout a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 15. 9. 2014. Městský soud v Praze nařídil ve věci jednání, které se konalo dne 24. 1. 2017, při němž účastníci setrvali na svých dosavadních písemných vyjádřeních. Městský soud v Praze posoudil věc takto: Městský soud v Praze posoudil napadené rozhodnutí podle § 75 soudního řádu správního a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, jakož i řízení, které mu předcházelo, přičemž vycházel ze skutkového právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Zástupkyně žalobce