6 Ads 88/2006 — Nejvyšší správní soud

10 A 153/2015- 183 - text 10 10A 153/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jiřího Lifky v právní věci žalobkyně: UPC DTH S.à r.l. sídlem 89 rue de Pafebruch, L - 8308 Capellen, Lucemburské velkovévodství zastoupena JUDr. Jakubem Frölichem, advokátem sídlem Spálená 84/5, Praha 1 proti žalovanému: Český telekomunikační úřad sídlem Sokolovská 219, Praha 9 o žalobě proti rozhodnutí předsedy rady žalovaného ze dne 22. 6. 2015, č. j. ČTÚ-59 470/2014-603, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž bylo v řízení o rozkladu změněno rozhodnutí žalovaného tak, že byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 4 000 000 Kč za správní delikt podle § 118 odst. 1 písm. b) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, (dále jen „zákon o elektronických komunikacích“) ve znění do 30. 6. 2010, kterého se měla dopustit tím, že „porušila povinnost stanovenou v § 13 odst. 1 zákon o elektronických komunikacích ve znění do 30. 6. 2010 tím, že předem (tj. nejpozději ke dni 31. 5. 2010) písemně neoznámila Českému telekomunikačnímu úřadu zahájení výkonu komunikační činnosti, která je podnikáním v elektronických komunikacích podle všeobecného oprávnění č. VO-S/1/07.2005-9, na území České republiky, a to konkrétně služby elektronických komunikací šíření rozhlasového a televizního signálu od 1. 6. 2010“. 2. Žalobkyně tvrdí, že jí žalovaný dříve sdělil svůj právní názor, dle nějž byla žalobkyně povinna zapsat svou zahraniční osobu do českého obchodního rejstříku, aby mohla v České republice podnikat v elektronických komunikacích. Zápis do českého obchodního rejstříku byl potom dle právního názoru žalovaného podmínkou pro to, aby žalobkyně mohla své podnikání žalovanému notifikovat. Až v návaznosti na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie žalovaný uznal, že požadavek na zápis do českého obchodního rejstříku je v rozporu s volným pohybem služeb, a žalobkyni byla nakonec uložena pokuta pouze za to, že svou činnost žalovanému písemně neoznámila. 3. Žalobkyně uvádí, že s ní bylo zahájeno správní řízení pro správní delikt spočívající v porušení § 8 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, (dále jen „zákon o elektronických komunikacích“) a zároveň v porušení § 13 odst. 1 téhož zákona. Nakonec jí však byla uložena pokuta jen za porušení druhého uvedeného ustanovení. Žalobkyně má za to, že bylo porušeno její legitimní očekávání, neboť se domnívala, že nemůže své podnikání žalovanému oznámit, dokud po ní žalovaný v rozporu s přímo aplikovatelnými předpisy práva Evropské unie požaduje, aby byla zapsána do českého obchodního rejstříku. Jakmile tento požadavek žalovaného v důsledku vývoje judikatury Soudního dvora odpadl, žalobkyně neprodleně svou činnost žalovanému oznámila. 4. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že žalobní argumentace je ryze účelová. V době, kdy žalovaný zastával mylný právní názor, že je žalobkyně povinna být zapsána v českém obchodním rejstříku, žalobkyně zásadně odmítala učinit oznámení o poskytování služeb elektronických komunikací, ačkoliv byla žalovaným upozorněna, že její činnost představuje poskytování takových služeb. Žalobkyni nic nebránilo, aby svou činnost žalovanému oznámila, ačkoliv v českém obchodním rejstříku není zapsaná; mohla v souladu se svým právním názorem pouze prokázat, že je registrována v jiném členském státě Evropské unie. Notifikační povinnost však žalobkyně nesplnila, a proto jí byla napadeným rozhodnutím uložena pokuta. 5. Žalobkyně na vyjádření žalovaného reagovala replikou, v níž zrekapitulovala své tvrzení uvedená již v žalobě. Uvedla, že žalovaný s ní o věci jedná již od roku 2011, kdy jí ve svém stanovisku jasně sdělil, že po ní požaduje zápis do českého obchodního rejstříku. Na tomto stanovisku dále žalovaný setrvával až do roku 2014, kdy byl názor žalovaného popřen rozsudkem Soudního dvora Evropské unie ve věci C-475/12, UPC DTH. 6. Dne 1. 8. 2018 se ve věci konalo ústní jednání. Žalobkyně zrekapitulovala tvrzení uvedená v předchozím podání a doplnila, že oznámení nemohla učinit již z toho důvodu, že obsah formuláře žalovaného takové oznámení neumožňoval. Žalovaný uvedl, že oznámení činnosti bylo jednostranným úkonem, v jehož provedení žalovaný žalobkyni nemohl nijak bránit. 7. Ze správního spisu soud zjistil následující, pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti. 8. Žalovaný vlastní činností zjistil, že žalobkyně na území České republiky vykonává tzv. komunikační činnost, která je podnikáním v elektronických komunikacích, konkrétně šíření rozhlasového a televizního signálu. Dopisem ze dne 13. 7. 2012, č. j. ČTÚ-124 284/2012-631/Stu, žalovaný žalobkyni informoval o požadavcích na výkon této činnosti v České republice, a to včetně povinnosti zapsat se do českého obchodního rejstříku vyplývající z § 21 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, (dále jen „obchodní zákoník“) a povinnosti oznámit svou činnost žalovanému vyplývající z § 13 zákona o elektronických komunikacích. 9. Na sdělení žalovaného reagovala žalobkyně stanoviskem ze dne 13. 8. 2012, v němž rozsáhle argumentovala, že jí poskytované služby nepředstavují poskytování služeb elektronických komunikací. V druhé části stanoviska pak žalobkyně tvrdila, že požadavek na její zápis do českého obchodního rejstříku je v rozporu s právem Evropské unie. 10. Přípisem ze dne 23. 8. 2012, č. j. ČTÚ-124 284/2012-631/III.vyř., žalovaný žalobkyni oznámil, že s ní zahajuje správní řízení ve věci uložení sankce za správní delikt podle § 118 odst. 1 písm. c) zákona o elektronických komunikacích, jehož se žalobkyně měla dopustit tím, že v rozporu s § 13 téhož zákona na území České republiky vykonávala podnikání v elektronických komunikacích, aniž by tuto činnost předem oznámila žalovanému. V oznámení o zahájení řízení absentuje jakákoliv zmínka o povinnosti žalobkyně být zapsána v českém obchodním rejstříku. 11. Na oznámení o zahájení řízení reagovala žalobkyně přípisem ze dne 6. 9. 2012, kde zopakovala obdobnou argumentaci, kterou již uvedla v přípise ze dne 13. 8. 2012. 12. Rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 4. 2013, č. j. ČTÚ-124 284/2012-631/VI. vyř. – Stu, byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 20 000 000 Kč za správní delikt podle § 118 odst. 1 písm. c) zákona o elektronických komunikacích, jehož se měla dopustit tím, že předem písemně neoznámila žalovanému výkon komunikační činnosti, která je podnikáním v elektronických komunikacích. 13. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně rozklad, v němž opět krom jiného tvrdila jednak, že její podnikání vůbec není podnikáním v elektronických komunikacích ve smyslu zákona o elektronických komunikacích, jednak, že na ni nelze vztahovat povinnost zápisu do českého obchodního rejstříku. 14. Rozhodnutím předsedy rady žalovaného ze dne 20. 12. 2013, č. j. ČTÚ-50 091/2013-603, bylo první rozhodnutí o uložení pokuty zrušeno a věc vrácena žalovanému k novému projednání. Prvostupňové rozhodnutí bylo zrušeno pro nepřezkoumatelnost, neboť neobsahovalo dostatečně konkrétní popis skutku, nebylo v něm řádně posouzeno splnění všech aspektů správního deliktu a nebyla ani dostatečně odůvodněna výše uložené sankce. 15. Přípisem ze dne 22. 4. 2014 žalobkyně žalovaného upozornila na obsah stanoviska generální advokátky Juliane Kokott, která ve věci projednávané Soudním dvorem Evropské unie C-475/12, UPC DTH, dospěla k závěru, že služba poskytovaná žalobkyní nemůže být v žádném členském státě vázána na její registrace v obchodním rejstříku daného státu a že vyžadovaná notifikace poskytovaných služeb nemůže mít charakter povolovacího správního aktu (rozsudek Soudního dvora v daném okamžiku ještě nebyl vydán). V návaznosti na stanovisko generální advokátky se žalobkyně žalovaného dotázala, zda by akceptoval notifikaci jejího podnikání i bez zápisu v českém obchodním rejstříku. 16. Na uvedený přípis žalovaný odpověděl dopisem ze dne 22. 5. 2014, č. j. ČTÚ-124 284/2012-631/XI. vyř. – Stu, v němž konstatoval, že po rekodifikaci českého civilního práva účinné od 1. 1. 2014 již právní řád neobsahuje povinnost zahraniční osoby zapsat se do českého obchodního rejstříku, aby zde mohla podnikat. Dále žalovaný sdělil, že je seznámen s rozsudkem Soudního dvora Evropské unie ze dne 30. 4. 2014 ve věci C-475/12, UPC DTH, a závěry tohoto rozsudku bude promítat do své praxe. Pokud jde o možnost notifikace podnikání žalobkyně, uvedl žalovaný, že požadované podklady, které jako osoba nezapsaná v českém obchodním rejstříku nemá k dispozici, musí nahradit podklady svou povahou srovnatelnými, případně čestnými prohlášeními. 17. V návaznosti na uvedený dopis žalobkyně přípisem ze dne 10. 6. 2014 žalovanému sdělila, že neprodleně provede oznámení o svém podnikání. 18. Rozhodnutím žalovaného z