2 Afs 190/2004 — Nejvyšší správní soud

11 Af 43/2016- 70 - text 9 11 Af 43/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Bedřicha v právní věci žalobce: SULZERHUS, a. s., IČ 261150794 sídlem Purkyňova 639/118a, 612 00 Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 6. 2016, č.j. 26188/16/5200-11432-701175 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou u městského soudu domáhá přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 6. 2016, kterým k odvolání žalobce změnil rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 2, č.j. 166614/09/002511107044, ze dne 1. 10. 2009 za zdaňovací období od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006 tak, že penále ve výši 5 % z dodatečně snížené daňové ztráty dle § 37b odst. 1 písm. c) zákona o správě daní a poplatků, tj. penále ve výši 16.765 Kč se mění na částku 1 % z dodatečně snížené ztráty dle § 251 odst. 1 písm. c) daňového řádu, ve spojení s článkem 40 odst. 6 Listiny základních práva a svobod, tj. na částku 3.353 Kč a penále celkem se tak mění z částky 98.413 Kč na částku 85.001 Kč. V ostatním zůstal výrok prvostupňového rozhodnutí beze změny. 2. Dodatečným platebním výměrem na daň z příjmu právnických osob a dodatečným výměrem na zrušení daňové ztráty z příjmu právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006 Finanční úřad pro Prahu 2 podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“) a podle § 46 odst. 7 s užitím § 31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, dodatečně vyměřil daň z příjmů právnických osob ve výši 408.240 Kč. Podle § 46 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků dodatečně zrušil daňovou ztrátu z příjmů právnických osob v částce 335.309 Kč. Současně byla dle § 37b odst. 1 písm. a) a písm. c) zákona o správě daní a poplatků uložena žalobci zákonná povinnost uhradit penále ve výši 20 % z částky dodatečně vyměřené daně, tj. 81.648 Kč, 5 % z částky dodatečně snížené daňové ztráty, tj. 16.765 Kč, tj. celkem 98.413 Kč. 3. Žalobce v podané žalobě namítá chybu postupu výběru pomůcek ze strany žalovaného s tím, že je přesvědčen, že žalovaný vybral nevhodné podniky. Poukázal na to, že k rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 7 Af 36/2010-48 ze dne 22. 6. 2015 zaslal vyjádření. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uznal menší část pochybení u příslušenství – penále, avšak v ostatním ignoroval výtky soudu i argumenty žalobce. Žalovaný nepřiznává své chybné porovnání zcela odlišných technologicky i ekonomicky různých společností, včetně obrovské kapitálové náročnosti importované pro plazmové technologie k možným dosahovaným maržím v českém prostředí. Dle žalobce žalovaný porušil ustanovení § 46 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků a nepřihlédl k okolnostem, z nichž plynou výhody pro daňový subjekt, a to tím, že zcela ignoroval údaj na řádce 111 DaP snížení hospodářského výsledku ve výši 1.953.000 Kč a použil na řádce 241 DaP snížení pouze ve výši 567.160 Kč (zohlednění 25% základu daně na řádku 220 DaP). Toto zohlednění není adekvátní – snížení hospodářského výsledku na řádce 111 DaP – neuhrazené výnosové úroky nebylo napadeno a pokud by tento údaj byl použit na řádce 241 DaP jako zohlednění daňového základu stanoveného pomůckami v plné výši 1.953.000 Kč, což je položka snižující hospodářský výsledek, byl by potom základ daně stanovený dle žalovaného jen 315.638 Kč (po zaokrouhlení 315.000 Kč) a nikoli 1.701.000 Kč. Žalovaný zdanil sazbou 24% chybný základ 1.701.000 Kč a došel k přemrštěné částce 408.240 Kč místo 24% z 315.000 Kč částky daně 75.600 Kč a pak vyplývá rozdíl chyby užitých nesrovnatelných pomůcek žalovaným v základu daně ve výši 332.640 Kč z chybného a příliš tvrdého přístupu žalovaného. V případě, že bychom dle základu daně stanoveného žalovaným na 2.268.638 Kč pokusili opačným způsobem dopočítat výsledek hospodaření na řádku 10 – tzn., že částku základu daně na řádku 220 zvýšíme o řádek 111 (1.953.000 Kč) a snížíme o údaj na řádku 40 (25.765 Kč), dopočítáme se poměrně absurdní částky 4.195.873 Kč na řádku 10 jako výsledku hospodaření. 4. Zrušení vykázané daňové ztráty za rok 2016 ve výši 335.309 Kč a dodatečné vyměření daně z příjmu ve výši 408.240 Kč plus příslušenství s řízením o pokutě ve výši 1.903.620 Kč za rok 2006 v celkové částce 2.628.256 Kč je k nyní žalovaným žalobci uznaným příslušenstvím 13.412 Kč ve velkém nepoměru, hodně nespravedlivé. Z žalobcem uhrazené celkové částky 2.628.256 Kč tvoří 724.636 Kč dodanění roku 2006 skládající se z výměru jistiny dodanění 408.240 Kč s příslušenstvím a 1.903.620 Kč pokuta, u které včasnou úhradou žádné příslušenství nevzniklo. Žalobce namítal, že žalovaný v napadeném rozhodnutí neprokázal správnou volbu pomůcek, když srovnává se žalobcem zcela odlišné společnosti jiných oborů i ekonomické struktury. Činnost srovnatelnou se žalobcem vykonávají v České republice pouze tři společnosti. Zohlednění ve výši 25 % základu daně proto nepovažuje žalobce za adekvátní. Žalovaný měl dle žalobce přihlédnout též k řádku 111 daňového přiznání – neuhrazené výnosové úroky. Žalobce proto požaduje úpravu základu daně a vrácení částky ve výši 332.640 Kč. 5. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě navrhl, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou, přitom odkázal na odůvodnění obou napadených rozhodnutí. K námitce, že žalovaný nerespektoval názor Městského soudu v Praze, když srovnával žalobce se zcela nesrovnatelnými subjekty, uvedl, že městský soud v rozsudku č.j. 7 Af 36/2010-48 se přiměřeností použitých pomůcek vůbec nezabýval. Pouze konstatoval, že z rozhodnutí tehdejšího Finančního ředitelství v Praze není zřejmé, na základě jakých pomůcek byla daň stanovena, přičemž výpočet výše daně podle pomůcek byl zaznamenán na listině založené v neveřejné části spisu a žalobce se s ním tedy nemohl seznámit. Nebylo také seznatelné dle městského soudu, ke kterým skutečnostem, z nichž vyplývají výhody pro žalobce ve smyslu ustanovení § 46 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., bylo při stanovení daně přihlédnuto. Proto žalovaný dne 1. 4. 2016 seznámil žalobce se zvolenými pomůckami a se způsobem výpočtu předmětné daňové povinnosti s tím, že jako pomůcka byly použity výsledky hospodaření hlavní podnikatelské činnosti u srovnatelných subjektů, tedy společnosti podnikající ve stejném oboru jako žalobce (tj. galvanizérství, kovoobráběčství a povrchová úprava kovů), a to v obdobném prostředí i rozsahu za obdobných podmínek ve stejném zdaňovacím období. Specifičnost podnikatelské činnosti byla zohledněna snížením koeficientu o 25 %. Připustil, že při stanovení daně podle pomůcek není fakticky možné použít pro srovnání subjekty s absolutně totožnými hodnotami podnikání, což ovšem nezpůsobuje nezákonnost stanovené daně. Správce daně i žalovaný učinili veškeré kroky, aby došlo k co největšímu možnému zpřesnění stanovení daně, zohlednil i místo výkonu ekonomické činnosti, tedy skutečnost, že žalobce měl v dané době sídlo zapsané v Praze a svoji hlavní činnost vykonával prostřednictvím provozovny umístěné v Brně, a proto vybral srovnatelné subjekty se sídlem v Praze a v Brně. Dále byly použity číselné hodnoty dosažené přidané hodnoty a objem výkonu a tržeb za prodej zboží. Správce daně stanovil jako společný hodnotící ukazatel procentuální podíl přidané hodnoty na celkových výkonech a tržbách za prodej zboží. Pokud žalobce poukazuje pouze na tři existující společnosti v České republice, které vykonávají srovnatelnou činnost a že tyto měl žalovaný použit ke srovnání, zdůraznil žalovaný, že žalobce nemá právo aktivně zasahovat do výběru srovnatelných daňových subjektů. K takovému způsobu vyměření daně přistoupí správce daně tudíž jen tehdy, jsou-li splněny zákonné podmínky, zejména jestliže daňový subjekt nesplnil své důkazní povinnosti. Daňový subjekt by měl právo namítat nesprávnost použitých pomůcek pouze v případě, že by daňová povinnost nebyla stanovena dostatečně spolehlivě, neboť správce daně použil zcela nepřiměřené pomůcky a překročil tím meze, které mu zákon stanovil. V tom případě je povinen uvést, z jakých důvodů považuje stanovený základ daně a její výši za zcela nepřiměřené a své tvrzení podložit odpovídajícími důkazy. To však žalobce neučinil. Pokud jde o skutečnosti, z nichž vyplývají výhody pro žalobce, zdůraznil žalovaný, že oproti předchozímu rozhodnutí se žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí výhodami plynoucími pro žalobce zabýval velmi podrobně na straně 26. 6. K námitce žalobce, že jako výhoda, měly být uplatněny též uhrazené výnosové úroky uvedené na řádku 111 daňového přiznání, odkázal žalovaný na stranu 30 a 31 žalobou napadeného rozhodnutí s tím, že účetnictví žalobce bylo posouzeno jako neúplné, nevěrohodné a neprůkazné a byla tak popřena jeho vypovídací hodnota. Tento závěr byl potvrzen v roz