5 Azs 20/2016 — Nejvyšší správní soud

13 A 39/2018- 29 - text 12 pokračování 13A 39/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Rouskovou ve věci žalobce: A. I., státní příslušností Ukrajina trvale bytem U. t.č. v Zařízení pro zajištění cizinců Balková sídlem Balková 1, 331 65 Tis u Blatna zastoupený advokátem Mgr. Tomášem Císařem sídlem Vinohradská 1233/22, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl.m. Prahy odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort sídlem Kaplanova 2055/4, 148 00 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 3. 2018 č.j. KRPA-2045-37/ČJ-2018-000022 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž byla podle § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále též „zákon o pobytu cizinců“), prodloužena doba jeho zajištění za účelem správního vyhoštění, stanovená rozhodnutím žalovaného ze dne 2. 1. 2018 č.j. KRPA-2045-14/ČJ-2018-000022, a to podle § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců o 90 dnů; doba omezení svobody nesmí překročit 180 dnů a v případě cizince mladšího 18 let nebo rodiny s nezletilými dětmi nesmí doba zajištění překročit 90 dnů od okamžiku omezení osobní svobody. 2. V podané žalobě žalobce namítal nedostatečně a nesprávně zjištěný stav věci, kdy je základem pro vydání napadeného rozhodnutí tvrzení, že žalobce by zmařil výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalobce se měl po propuštění z věznice dostavit ve lhůtě jednoho dne na cizineckou policii pro výjezdní příkaz, měl však za to, že se má k cizinecké policii dostavit ve lhůtě 3 dnů, neboť byl pracovníky věznice nesprávně poučen. Žalobci není jasné, na základě čeho přistoupil žalovaný k jeho zajištění, když zjevně chtěl opustit území České republiky zcela dobrovolně. Z napadeného rozhodnutí není zřejmé, z čeho žalovaný vycházel, když dospěl k závěru, že žalobce nebude plnit omezení stanovená správním orgánem. Zákon o pobytu cizinců příkladmo uvádí jednání, jež může zavdávat důvod domnívat se, že ze strany cizince nebude respektováno rozhodnutí o správním vyhoštění. Jedná se o situace, kdy cizinec v řízení uvede nepravdivé informace o totožnosti, místě pobytu, odmítne tyto údaje uvést anebo vyjádří úmysl území neopustit. Žalobce uvedl, že jeho jednání zavdává sice důvod pro zahájení řízení o správním vyhoštění, nikoliv však pro řízení o zajištění. Jedná se totiž o opatření, které zasahuje do osobní svobody tím nejzávažnějším způsobem, a proto musí být dány skutečně závažné důvody, aby mohlo být tohoto opatření užito. Obava z toho, že by žalobce mařil výkon správního vyhoštění, se nezakládá na objektivně zjištěném stavu věci, rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Zajištění je opatřením zcela zbytečným a navíc zatěžujícím státní aparát. Žalobce má na území České republiky rodinu a bydlí se svojí přítelkyní na adrese, kterou oznámil správnímu orgánu, nebylo tak dle jeho názoru nutné ho zajišťovat. 3. Žalobce dále namítal, že po cca 100 dnech omezení žalobce na osobní svobodě ke správnímu vyhoštění žalobce, resp. k realizaci vyhoštění stále nedošlo; je tak otázkou, zda zajištění žalobce je skutečně opatření nezbytné s ohledem na okolnosti, resp. zda žalovaný během uběhlé doby opravdu činí všechny nezbytné kroky k realizaci vyhošťovacího procesu a omezení žalobce na osobní svobodě není zcela nadbytečné a formalistické. Žalobce odkázal na čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod s tím, že zbavení osobní svobody dle tohoto ustanovení lze ospravedlnit pouze probíhajícím vyhošťovacím nebo vydávacím řízením. Pokud takové řízení není vedeno s náležitou pečlivostí, podle žalobce zajištění přestává být v souladu s tímto ustanovením. Žalobce rovněž s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu uvedl, že správní orgány jsou povinny při rozhodování o prodloužení doby zajištění důkladně a svědomitě posuzovat skutečnosti, které by prodloužení zajištění odůvodňovaly; uvedené skutečnosti musí být přesvědčivým a nezpochybnitelným způsobem doloženy ve spisovém materiálu; nejsou-li tyto podmínky respektovány, nemá skutková podstata, z níž správní orgán vychází, oporu v předloženém spisovém materiálu. Žalobce zdůraznil, že zajištění cizince je zcela mimořádným institutem, který umožňuje policii zasáhnout do ústavně zaručeného práva na osobní svobodu dané osoby. Podle žalobce žalovaný nereflektoval dostatečně svoji povinnost řádného odůvodnění a místo naprosto vyčerpávajícího zdůvodnění toho, proč ještě nedošlo k vyhoštění žalobce, nyní nově uvedl, že je pravděpodobné, že snad bude možné žalobce vyhostit z území České republiky v době dodatečné, stanovené novým rozhodnutím, to vše bez garance a s pochybnostmi. Z uvedeného je dle žalobce zřejmé, že napadené rozhodnutí je v této souvislosti nepřezkoumatelné. Žalobce rovněž namítl, že se žalovaný nezabýval tím, zda je vycestování žalobce alespoň potenciálně možné. Podle žalobce žalovaný rovněž postupoval nezákonně již v případě, kdy v době řízení o mezinárodní ochraně vydal rozhodnutí o zajištění žalobce, čímž postupoval v přímém rozporu s § 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, dle něhož platí, že zákon se nevztahuje na cizince, který je žadatelem o udělení mezinárodní ochrany. Ačkoliv žalovaný uvedl ve svém rozhodnutí, že řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany bylo zastaveno, v době rozhodování žalovaného již žalobce byl v postavení žadatele o mezinárodní ochranu, neboť Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. 2. 2018 č.j. 60 Az 6/2018-20 zrušil rozhodnutí, kterým bylo řízení o mezinárodní ochraně zastaveno; nové rozhodnutí ve věci řízení o mezinárodní ochraně nebylo doposud vydáno. Žalobce vyslovil přesvědčení, že je aktuálně v postavení žadatele o mezinárodní ochranu, na něhož nelze vztáhnout zákon o pobytu cizinců. 4. Žalobce uvedl, že podle ustanovení § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců přistoupí správní orgány k zajištění cizince pouze tehdy, není-li možné užití mírnějších institutů v podobě zvláštních opatření. Zajištění má být pouze institutem krajního prostředku. Napadené rozhodnutí dle žalobce postrádá posouzení, proč bylo nutné k tomuto prostředku přistoupit. Dále namítl, že zajištěním je omezeno jedno z jeho ústavně zaručených práv, a proto je nutné vždy zkoumat, zda je takový postup nezbytný, a musí být dostatečně odůvodněn. Žalobce odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž má být zajištění mimořádným institutem, a tudíž je žalovaným prezentovaná aplikace ustanovení § 124 zákona o pobytu cizinců nezákonná, neboť ignoruje interpretaci hlavy XI. zákona o pobytu cizinců s ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, podle níž mají být základní práva vykládána široce a výjimky z těchto práv naopak restriktivně. 5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Podle žalovaného důvod, jenž vyvolal aplikaci § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, byl naplněn, neboť prodloužení doby zajištění bylo ve věci realizace správního vyhoštění nezbytné. Závěr, proč přistoupil k prodloužení doby trvání zajištění, vyjádřil dle svého tvrzení v odůvodnění konkrétně a jasně poukázal na skutečnosti, které vedou k vydání napadeného rozhodnutí; žalovaný činil veškeré kroky směřující k realizaci vyhoštění, kdy je povinen zajistit náležitosti, které jsou nezbytné k realizaci vyhoštění; relevantní skutečností pro realizaci vyhoštění je vydání náhradního cestovního dokladu. Nejprve musí dojít k ověření totožnosti žalobce na zastupitelském úřadě domovského státu, který po ověření totožnosti vydá náhradní cestovní doklad, jenž je nezbytnou součástí pro samotnou realizaci vyhoštění; k tomuto účelu byla s žalobcem dne 2. 1. 2018 sepsána žádost o zjištění totožnosti a vydání náhradního cestovního dokladu v příslušné jazykové mutaci, která byla zaslána Ředitelství služby cizinecké policie. Tento orgán na základě podané žádosti vyhotovil dožádání, které zaslal se všemi potřebnými doklady velvyslanectví Ukrajiny. Dne 26. 3. 2018 bylo žalovanému doručeno sdělení z Ředitelství služby cizinecké policie, ze kterého vyplývá, že dne 6. 2. 2018 byla zaslána písemná žádost na zastupitelský úřad Ukrajiny z důvodu ověření totožnosti a vystavení náhradního cestovního dokladu žalobci. Do doby vydání napadeného rozhodnutí však cestovní doklad žalobci zastupitelským úřadem Ukrajiny vydán nebyl. Dne 23. 3. 2018 bylo telefonicky hovořeno s ukrajinskou konzulkou, jež sdělila, že v dané věci nemá stále odpověď od příslušných orgánů na Ukrajině. Podle žalovaného v této věci běžela objektivní překážka vyhoštění, neboť do doby vydání napadeného rozhodnutí se nepodařilo ověřit totožnost žalobce a zajistit potřebné přepravní doklady k vycestování. Žalovaný dále podotkl, že v napadeném rozhodnutí jasně a konkrétně uvedl skutečnosti, jež ho vedly k vydání n