7 Ads 120/2018 — Nejvyšší správní soud

2 Ad 21/2014- 20 - text 8 pokračování 2Ad 21/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Rouskovou ve věci žalobce: M. M. bytem P. proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 5. 2014, č.j. MPSV-UM/7871/14/4S-HMP takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále též „s.ř.“), zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Úřadu práce – krajské pobočky pro hl. m. Prahu (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 17. 4. 2014 č.j. 650852/14/AB a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byla žalobci odňata dávka státní sociální podpory příspěvek na bydlení ode dne 1. 10. 2013, protože nárok na dávku zanikl ke dni 18. 9. 2013 podle § 24 a § 69 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. 2. Žalobce v žalobě namítal, že žalovaný nijak neodůvodnil svůj závěr, že jestliže žalobce změnil místo trvalého pobytu a přestěhoval se do jiné bytové jednotky, měl uplatnit nárok na příspěvek na bydlení podáním nové žádosti o příspěvek na bydlení. Žalovaný se dále podle žalobce vůbec nezabýval žalobcovými odvolacími námitkami a nijak se s nimi nevypořádal, zejména s námitkou, že zákon č. 117/1995 Sb. nijak nestanoví, že v případě změny místa trvalého pobytu nárok na příspěvek na bydlení zaniká, ani že je třeba podávat novou žádost; místo toho se podle § 52 pouze nově posoudí nárok na dávku a její výši. Žalobce rovněž odkázal na § 53 odst. 3 zákona č. 117/1995 Sb. s tím, že po posouzení dle § 52 téhož zákona se dávka odejme, ale pouze za předpokladu, že přestaly být splněny podmínky stanovené pro nárok na dávku; pokud tyto podmínky byly i po datu takové změny nadále splněny, pak se dle tohoto ustanovení výše dávky pouze zvýší či sníží, popřípadě její výše zůstane zachována. Žalobce rovněž odkázal na § 58 odst. 2 zákona č. 117/1995 Sb. s tím, že zákon ustanovuje jakožto následek změny místa trvalého pobytu do obvodu působnosti jiné krajské pobočky úřadu práce pouze povinnost předání podkladů a stejně tak výslovně proto vylučuje jakýkoliv jiný následek včetně zániku nároku na dávku; tuto skutečnost zákon podle názoru žalobce ustanovuje tak výslovně a jasně, že jakýkoliv jiný výklad by byl contra legem. Pokud zákon takové následky vylučuje v případě změny místa trvalého pobytu do místa působnosti jiné pobočky úřadu práce, podle žalobce a maiori ad minus proto tím spíše musí být jakýkoliv obdobný následek vyloučen v případě změny místa trvalého pobytu uvnitř obvodu působení jedné krajské pobočky, jako je tomu v této věci, jelikož opačný výklad by byl absurdní. I z tohoto důvodu je rozhodnutí žalovaného dle názoru žalobce nezákonné a nepřezkoumatelné. 3. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě zrekapituloval skutkový stav a mimo jiné uvedl, že k námitkám žalobce nelze přihlédnout, neboť nejsou splněny podmínky zákona č. 117/1995 Sb. pro přiznání dávky státní sociální podpory příspěvek na bydlení. Podle žalovaného žádost o příspěvek na bydlení se podává na konkrétní bytovou jednotku, jejíž číslo žadatel uvádí v bodě A žádosti o příspěvek na bydlení; v uvedeném bytě musí být zároveň přihlášen k trvalému pobytu. Jestliže žalobce změnil místo trvalého pobytu a přestěhoval se do jiné bytové jednotky, měl dle názoru žalovaného uplatnit nárok na příspěvek na bydlení podáním nové žádosti o dávku příspěvek na bydlení. Žalovaný dodal, že žalobci byly v napadeném rozhodnutí dostatečně vysvětleny důvody pro odejmutí dávky státní sociální podpory příspěvek na bydlení. Závěrem žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. 4. Účastníci řízení k výzvě soudu v zákonem stanovené lhůtě dvou týdnů nevyjádřili svůj nesouhlas s rozhodnutím o věci samé bez jednání. V souladu s § 51 odst. 1 větou druhou zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též „s.ř.s.“), měl tak soud za to, že účastníci řízení s takovým projednáním věci vyslovili souhlas. Proto soud o věci samé rozhodl bez jednání. 5. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta prvá s.ř.s.), při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.), a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. 6. Soud ze správního spisu zjistil, že žalobci byl rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 13. 11. 2013 č.j. 826352/13/AB poskytnut příspěvek na bydlení ve výši 6.296 Kč měsíčně ode dne 1. 7. 2013 do 30. 6. 2014. Příspěvek na bydlení byl žalobci poskytnut (mimo jiné) na základě jeho nájemní smlouvy na bytovou jednotku na adrese N., P., kde byl žalobce ke dni 1. 7. 2013 hlášen k trvalému pobytu. Příspěvek na bydlení ve výši 6.296 Kč měsíčně za období červenec – září 2013 (tj. v celkové výši 18.888 Kč) byl žalobci vyplacen dne 15. 11. 2013. Dne 5. 12. 2013 žalobce správnímu orgánu prvního stupně ohlásil změnu spočívající v tom, že nájemní smlouva na ulici N. skončila dne 30. 9. 2013; na nové adrese Z., P. je žalobce nájemcem bytu, přičemž došlo i ke změně adresy trvalého pobytu žalobce. Správní orgán prvního stupně vydal rozhodnutí ze dne 17. 4. 2014 č.j. 650852/14/AB, jímž žalobci odňal příspěvek na bydlení ode dne 1. 10. 2013, protože nárok na dávku zanikl ke dni 18. 9. 2013; správní orgán prvního stupně uvedl, že jelikož mu bylo oznámeno ukončení nájemního vztahu žalobce k předmětné bytové jednotce č. 80 na adrese původního trvalého pobytu žalobce N., P. a zároveň ke dni 19. 9. 2013 došlo ke změně žalobcova trvalého pobytu na adresu Z., P., došlo k odnětí dávky státní sociální podpory – příspěvku na bydlení – na výše uvedenou bytovou jednotku č. 80. K odvolání žalobce vydal žalovaný žalobou napadené rozhodnutí ze dne 26. 5. 2014 č.j. MPSV-UM/7871/14/4S-HMP, jímž bylo odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zamítnuto a toto rozhodnutí potvrzeno. Žalovaný v napadeném rozhodnutí zrekapituloval stav řízení a skutková zjištění a uvedl, že v předmětném řízení byl v souladu s § 3 s.ř. zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti; správní orgán prvního stupně postupoval v souladu se zákonem č. 117/1995 Sb., neboť žalobce přestal být ke dni 18. 9. 2013 trvale hlášen v bytě, na který si žádal a pobíral příspěvek na bydlení. Žalovaný dále uvedl, že přezkoumal soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy a správnost rozhodnutí a neshledal pochybení, které by odůvodňovalo změnu nebo zrušení napadeného rozhodnutí; žalovaný má za to, že k námitkám žalobce uvedeným v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nelze přihlédnout, neboť nejsou splněny podmínky zákona č. 117/1995 Sb. pro přiznání příspěvku na bydlení. Žalovaný dodal, že žádost o příspěvek na bydlení se podává na konkrétní byt, jehož číslo uvádí žadatel v bodě A žádosti o příspěvek na bydlení; v uvedeném bytě musí být zároveň přihlášen k trvalému pobytu; jestliže žalobce změnil místo trvalého pobytu a přestěhoval se do jiné bytové jednotky, měl dle názoru žalovaného uplatnit nárok na příspěvek na bydlení podáním nové žádosti o příspěvek na bydlení, ve které pravdivost uvedených údajů stvrzuje svým podpisem. Podle žalovaného zákon č. 117/1995 Sb. nemá žádné ustanovení, podle kterého by bylo možné zmírnit tvrdost zákona; proto není možné odvolání žalobce vyhovět, neboť by se nejednalo o tvrdost zákona, ale o jeho obcházení. 7. Co se týče žalobcovy námitky nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, soud odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu (jakož i Ústavního soudu či Evropského soudu pro lidská práva), kupříkladu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015 č.j. 6 As 153/2014-108: „Nejvyšší správní soud předesílá, že při přezkoumání rozhodnutí soudů, obdobně jako i správních úřadů postupuje podle zásad plynoucích z ustálené judikatury tohoto soudu. Povinnost orgánů veřejné moci (včetně orgánů moci soudní) svá rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek na detailní odpověď na každou námitku (ve vztahu k soudům srov. např. odst. 61 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk v. Nizozemí). Orgán veřejné moci na určitou námitku může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, tím se s námitkami účastníka řízení vždy - minimálně implicite – vypořádá. Absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) tak bez dalšího nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Zejména u velmi obsáhlých podání by tento přístup vedl a