2 As 337/2016 — Nejvyšší správní soud

5 A 208/2015- 36 - text 8 5 A 208/2015 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudců Mgr. Gabriely Bašné a Mgr. Milana Taubera ve věci žalobce proti žalovanému T. A. K. zastoupen advokátem Mgr. Štěpánem Svátkem se sídlem Na Pankráci 820/45, Praha 4 Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 10. 2015, č.j. VS-11039/833/2-2014 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru správního a krajského živnostenského úřadu (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 24. 10. 2014, č.j. JMK 53618/2014, sp. zn. S-JMK 53618/2014 OSP-B-Lu, kterým byla dle § 47 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky, ve znění rozhodném (dále jen „zákon o státním občanství“) zamítnuta žádost žalobce o vydání osvědčení o státním občanství České republiky otce žalobce J. T. K. (dále též „otec“), s uvedením údaje o tom, že otec žalobce byl ke dni 16. 1. 1968 československým státním občanem. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 2. Žalobce v podané žalobě nejprve v obecné rovině namítal nesprávnost, nepřezkoumatelnost a nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. 3. Konkrétně správním orgánům vytkl nesprávné právní posouzení čl. I. Úmluvy o naturalisaci mezi Československem a Spojenými Státy, vyhlášené pod č. 169/1929 Sb. (dále jen „Úmluva“). Žalobce učinil nesporným, že otec získal státní občanství USA naturalizací v roce 1956. Jelikož naturalizace proběhla v době, kdy Československo stále technicky legislativně vedlo válku s Japonskem, nebylo možno na případ otce ustanovení čl. I. Úmluvy aplikovat. Proto jeho otec naturalizací v roce 1956 nepozbyl své československé státní občanství v USA. Taktéž jej nemohl pozbýt ani po ukončení válečného stavu s Japonskem dne 7. 5. 1957, a proto byl otec ke dni 16. 1. 1968 československým státním občanem. Na podporu uvedených tvrzení poukázal na webové stránky konzulátu České republiky v USA. 4. Namítal nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů a pro nesrozumitelnost. Žalovanému vytkl nedostatečné odůvodnění zaujatého právního názoru, a to pouhými odkazy na nálezy Ústavního soudu, které nebyly jakkoli rozvedeny, konkretizovány a aplikovány na případ žalobce. Taktéž nesouhlasil s nedostatečným vypořádáním žalobcem v odvolání uvedené konkrétní právní polemiky. Žalobou napadené rozhodnutí tak nebylo řádně odůvodněno dle § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění rozhodném (dále jen „správní řád“). 5. Žalobce navrhl soudu, aby žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému. 6. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 29. 1. 2016 nesouhlasil s žalobními námitkami a odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Zdůraznil, že vycházel ze závěrů Ústavního soudu obsažených v nálezu sp. zn. II. ÚS 307/97, zde Ústavní soud vymezil dobu, kdy Československo vedlo válku na období od 17. 9. 1938 do 7. 5. 1957. Rovněž tak vycházel ze závěrů Ústavního soudu konkrétně z jeho usnesení sp. zn. I. ÚS 726/2000, II. ÚS 24/2001 a II. ÚS 2812/2009, s tím, že válečný stav nevyloučil aplikaci čl. I. Úmluvy jednou provždy, pouze tuto aplikaci odložil, a odložené důsledky, tedy pozbytí státního občanství, nastaly po ukončení válečného stavu. Otec žalobce tudíž nebyl československým státním občanem ke dni 16. 1. 1968, neboť československé státní občanství pozbyl nejpozději dne 8. 5. 1957. 7. Žalovaný navrhl soudu, aby nedůvodnou žalobu zamítl III. Obsah správního spisu 8. Žalobce podal ke správnímu orgánu I. stupně žádost ze dne 5. 5. 2014 o vydání osvědčení o státním občanství České republiky, zdali byl otec žalobce ke dni 16. 1. 1968 (tj. ke dni narození žalobce) československým státním občanem. V žádosti uvedl, že otec nabyl státní občanství USA dne 29. 3. 1956 na vlastní žádost. K žádosti přiložil kopii a úřední překlad Potvrzení o udělení občanství č. 7488154 ze dne 29. 3. 1956 o tom, že otec žalobce byl přijat jako občan Spojených států amerických dne 29. 3. 1956. 9. Součástí správního spisu je Osvědčení o československém státním občanství ze dne 14. 6. 1946, č. 129561-46-III, dle kterého otec žalobce byl k tomuto datu československým státním občanem. 10. Správní orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 24. 10. 2014, č.j. JMK 53618/2014, sp. zn. S-JMK 53618/2014 OSP-B-Lu podle § 47 zákona o státním občanství žádost žalobce zamítl. V odůvodnění shrnul výsledky provedeného archivního šetření o otci žalobce. Poukázal na to, že otec žalobce se stal státním občanem Československa dle § 28 všeobecného občanského zákoníku z roku 1811 a že nebylo zjištěno, že by pozbyl československé státní občanství propuštěním ze státního svazku či odnětím. Za prokázané považoval, že otec žalobce nabyl státní občanství USA dne 29. 3. 1956 naturalizací. Správní orgán I. stupně citoval čl. I. Úmluvy a uvedl, že Úmluva zamezovala dvojímu státnímu občanství, neboť nabytím státního občanství jedné smluvní strany pozbyla daná osoba státní občanství druhé smluvní strany. Citoval nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 307/97, dle kterého doba, kdy vede země válku, trvala od 17. 9. 1938 do 7. 5. 1957. Správní orgán I. vycházel rovněž z usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 726/2000, II. ÚS 24/2001 a II. ÚS 2812/2009, dle kterých se Úmluva sice v období válečného stavu neaplikovala, avšak po jeho ukončení odložené důsledky Úmluvy nastaly. Správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že otec žalobce nepozbyl československé státní občanství dne 29. 3. 1956, nýbrž jej pozbyl později dne 8. 5. 1957, kdy došlo k ukončení doby, kdy země vedla válku. Správní orgán I. stupně konstatoval, že nebylo zjištěno, že by otec žalobce po 8. 5. 1957 nabyl československé státní občanství zpět, a proto ke dni 16. 1. 1968 otec žalobce nebyl československým státním občanem. Vysvětlil, že nezodpovídá za nesprávně uvedené informace na webových stránkách zastupitelského úřadu České republiky v New Yorku, přičemž nemůže na základě nich rozhodnout v rozporu s právními předpisy. Správní orgán I. stupně shrnul, že zamítl žádost žalobce, neboť otec žalobce nebyl ke dni 16. 1. 1968 československým státním občanem, když československé státní občanství pozbyl v důsledku čl. I. Úmluvy. 11. Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal žalobce odvolání, ve kterém namítal, že otec žalobce nemohl pozbýt československé státní občanství v důsledku čl. I. Úmluvy. Tento článek nebylo možné aplikovat, jelikož k naturalizaci otce žalobce došlo v době, kdy Československo vedlo válku. 12. O odvolání žalobce rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím, kterým zamítl jeho odvolání a rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 24. 10. 2014 potvrdil. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným správním orgánem I. stupně. K právnímu posouzení věci vysvětlil, že Úmluva obsahovala speciální způsob pozbývání československého státního občanství, kterému nepředcházelo řízení o propuštění z dosavadního státního svazku, pozbytí československého občanství nastalo bez dalšího nabytím státního občanství USA. Citoval čl. I. Úmluvy a vysvětlil, že v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 307/97 považoval za dobu, kdy země vede válku období od 17. 9. 1938 do 7. 5. 1957. Válečný stav však nepovažoval za důvod pro vyloučení aplikace čl. I. Úmluvy jednou provždy, neboť smyslem úpravy nebylo umožnění dvojího občanství, nýbrž vytvoření překážky pro vyvázání se z povinností, které občané mají v době válečného stavu; po jeho ukončení dočasně odložené důsledky, tj. zánik československého občanství, nastaly. Otec žalobce tak pozbyl československé občanství, a to v roce 1957. Žalovaný tak potvrdil správnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně, neboť otec žalobce nebyl ke dni 16. 1. 1968 československým státním občanem, když československé občanství pozbyl nejpozději dne 8. 5. 1957. IV. Posouzení žaloby 1. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), jelikož účastníci s tímto rozhodnutím souhlasili. 2. Na základě podané žaloby přezkoumal Městský soud v Praze napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s.ř.s.). 3. Žaloba není důvodná. 4. Při posouzení věci soud vyšel z následující právní úpravy: 5. Podle § 47 zákona o státním občanství zjistí-li krajský úřad po provedeném šetření, že podmínky pro vydání osvědčení jsou splněny, osvědčení žadateli vydá; rozhodnutí se v takovém případě písemně nevyhotovuje.