1 As 1/2010 — Nejvyšší správní soud

6 A 21/2016- 21 - text  8 6 A 21/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudkyň Mgr. Věry Jachurové a Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph. D. v právní věci: žalobce: České elektrokomunikace, s.r.o. se sídlem Praha 9, Kovanecká 10 proti žalovanému: Ministerstvo dopravy se sídlem Praha 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 11. 2015, č.j. 29/2015-150-SPR/3 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti usnesení Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravněsprávních činností č.j. MHMP 1829354/2014 ze dne 25. 2. 2015 (dále jen rozhodnutí Magistrátu) a toto rozhodnutí potvrzeno. Rozhodnutím Magistrátu bylo zastaveno řízení ve věci žádosti žalobce ze dne 30. 12. 2014 o zápis změn údajů v registru silničních vozidel (dále jen „registr“), spočívající ve změně vlastníka a provozovatele vozidla (dále jen „předmětné vozidlo“) tovární značky Škoda Felicia, RZ x, VIN x (dále jen „žádost“). Správní orgán I. stupně zastavil řízení o žádosti podle § 102 odst. 4 správního řádu, neboť dospěl k závěru, že žádost je podána za nezměněných podmínek jako žádost předchozí, přičemž ani právní úprava se ke dni jejího podání oproti době podání předchozí žádosti nezměnila. Předchozí žádost správní orgán I. stupně zamítl s odůvodněním, že žalobce nebyl registrován jako vlastník vozidla, a nemůže proto požádat o jeho převod na další osobu. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které bylo žalovaným zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrzeno. Obě rozhodnutí nabyla právní moci a nebyla napadena žádným mimořádným opravným prostředkem ani žalobou ve správním soudnictví. 2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval, že jsou-li důvody správního orgánu I. stupně pro zastavení řízení o žalobě shodné s důvody zastavení řízení o obsahově shodné žádosti podané dne 8. 8. 2013, nespatřuje v tom žalovaný jako odvolací orgán pochybení nebo porušení zákona. Nedošlo-li od té doby ke změně platné právní úpravy, resp. jsou-li obě žádosti posuzovány podle stejné právní úpravy, musí být i důvody pro zastavení řízení u obou žádostí shodné. Žalovaný dále uvedl, že žalobce je sice v registru evidován jako provozovatel a vlastník předmětného vozidla, avšak pouze jako avizovaný vlastník. Takzvaná přeregistrace vozidla se skládá ze dvou úkonů, a to podání žádosti o zápis změn údajů v registru původním vlastníkem vozidla a podáním přihlášky k registraci vozidla do registru novým vlastníkem vozidla. Ve výpisu z registru k předmětnému vozidlu je uvedeno, že do 20. 10. 2009 byla jeho vlastníkem osoba, která svoji zákonem stanovenou povinnost splnila a nahlásila změnu vlastníka vozidla. Tímto úkonem byla u předmětného vozidla zaevidována příslušná změna a nastaven statut „v převodu“. Tento zápis ukazuje, na koho bylo provedeno tzv. odhlášení vozidla, resp. kdo je jeho tzv. avizovaným vlastníkem, který má povinnost vozidlo na sebe dohlásit (doregistrovat). Žalovaný odkázal na právní úpravu obsaženou v § 11 odst. 1 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb. (dále jen „zákon o podmínkách provozu vozidel“) a v § 20 odst. 3 vyhlášky č. 243/2001 Sb., o registraci vozidel (dále jen „vyhláška o registraci vozidel“), která byla platná a účinná do 31. 12. 2014. Dále poukázal na novelizaci zákona o podmínkách provozu vozidel, zejména na čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 239/2013 Sb., kterým byla stanovena povinnost vlastníka silničního vozidla podat do 6 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona žádost o svůj zápis do registru pro vozidlo, u kterého není zapsán jako jeho vlastník. Tato zákonná povinnost u předmětného vozidla splněna nebyla, a proto je dnem 1. 7. 2015 předmětné vozidlo považováno za zaniklé. Tím současně ztratilo schválenou technickou způsobilost a technický průkaz se stal neplatným. Vzhledem k tomu, že žalobce v odvolání neuvedl žádný důvod, na jehož základě by bylo možno rozhodnutí Magistrátu zrušit, dospěl žalovaný k závěru, že postup správního orgánu I. stupně byl v souladu s platnou právní úpravou. 3. V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalobce nejprve stručně zrekapituloval průběh řízení, které vyústilo ve vydání napadeného rozhodnutí. Poté konstatoval, že byl řádně zapsán do registru na základě žádosti předchozího vlastníka. Kromě toho doložil své vlastnické právo platnou kupní smlouvou. Je proto nepochybně prokázáno, že je vlastníkem a tedy osobou oprávněnou požádat o změnu údajů. Dle názoru žalobce zákon žádný status „v převodu“ nestanoví, ani nepodmiňuje možnost požádat o změnu vlastníka předchozí registrací vozidla žadatelem. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, neboť žalovaný se s tímto argumentem nevypořádal. Tvrzení žalovaného, že je povinen předmětné vozidlo „doregistrovat“, přestože jej již nevlastní, a to z důvodu, že jej určitou dobu provozoval, je dle žalobce nepravdivé. Žalobce předmětné vozidlo po celou dobu vlastnil, ačkoliv jej vůbec neprovozoval na pozemních komunikacích. Podle zákona o podmínkách provozu vozidel účinného do roku 2014 je pro zápis nového vlastníka dostačující postup podle § 11 upravující změnu údajů v registru. Toto ustanovení však nestanoví podmínku předchozí registrace. Úkon opětovné registrace podle § 6 zákona o podmínkách provozu vozidel je oproti tomu zákonem předepsán pouze v případě, kdy vlastník vozidlo hodlá provozovat. V této situaci nelze brát v potaz § 20 odst. 3 vyhlášky o registraci vozidel, jelikož ta zákonem vůbec není zmocněna upravovat procesní povinnosti účastníků ve vztahu k registru. Ustanovení § 20 odst. 3 vyhlášky o registraci vozidel je nezákonné a nelze je použít. Toto ustanovení je ostatně začleněno pod nadpis „Způsob přidělování registračních značek“, kde je uveden odkaz na § 7 odst. 4 a § 79 odst. 1 a 5 zákona o podmínkách provozu vozidel, který však v těchto ustanoveních nezmocňuje vyhlášku, aby stanovovala procesní povinnosti účastníků ve vztahu k registru. Povinnost účastníků při změně vlastníka tak vůbec nelze vyvozovat z ustanovení vyhlášky o registraci vozidel, ale jen ze zákona o podmínkách provozu vozidel, který ale proces „přeregistrace“ nezná. Je tedy nutné uzavřít, že již samotným vyhověním žádosti o zápis změny údajů v registru podle § 11 zákona o podmínkách provozu vozidel je platně zapsán nový vlastník do registru, a to tím spíše, je-li nutné tento úkon doložit dokladem osvědčujícím převod vlastnického práva k vozidlu. Žalovaný se však ani s tímto argumentem nevypořádal, a napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. 4. Z předestřené argumentace dle žalobce rovněž vyplývá, že předmětné vozidlo nelze považovat za zaniklé podle čl. II bodu 4 písm. b) zákona č. 239/2013 Sb. Jelikož samotné vyhovění žádosti o zápis změny údajů v registru vozidel je dostačující pro změnu vlastníka v tomto registru, je nepravdivé tvrzení, že u vozidla nebyl zapsán jeho vlastník. U vozidla, které nebylo opětovně registrováno podle § 6 zákona o podmínkách provozu vozidel, tak přesto platí, že vlastník takového vozidla u něj zapsán je, a to právě na základě § 11 uvedeného zákona. Není tak splněna podmínka v čl. II bodu 4 písm. b) zákona č. 239/2013 Sb., jelikož vozidlo se považuje za zaniklé pouze v případě, kdy v registru vozidel není zapsán jeho vlastník, ten však v daném případě zapsán je. Žalobce dále s odkazem na čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod namítl neústavnost čl. II bodu 4 písm. b) zákona č. 239/2013 Sb., pokud by vozidlo, které po zápisu změny vlastníka nebylo opětovně registrováno, mělo být postiženo fikcí zániku. Úprava, která nevratně zcela znemožní věc užívat v souladu se svým určením, ačkoliv je taková věc jinak pro svůj účel zcela způsobilá, představuje závažný zásah do základního práva vymezeného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto je nutné ji považovat za neústavní a neplatnou podle zásady lex superior derogat legi inferiori. Z uvedeného důvodu nelze předmětné vozidlo považovat za zaniklé, a proto je předmětná žádost přípustná. 5. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě nejprve poznamenal, že předchozí rozhodnutí v uvedené věci za nezákonné nepovažuje. V této souvislosti shodně jako v napadeném rozhodnutí konstatoval, že žádosti nebylo vyhověno ze stejných důvodů, pro které ji již jednou vyhověno nebylo. Zopakoval, že změna údajů v registru je tvořena dvěma úkony, a to podáním žádosti o zápis změn údajů v r