7 Afs 59/2010 — Nejvyšší správní soud

6 Af 3/2014- 53 - text 8 6Af 3/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Karly Cháberové a soudců Štěpána Výborného a Jana Kratochvíla v právní věci žalobkyně: Komerční banka, a.s., se sídlem Na Příkopě 33, Praha 1, IČ: 45317054, zastoupena JUDr. Jaroslavem Polanským, advokátem, se sídlem Revoluční 15, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 11. 2013, č. j. MF-96751/2013/39, t a k t o : I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 11. 2013, č. j. MF-96751/2013/39, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 3. 7. 2013, č. j. 26417-2/2013-900000-304.7, kterým bylo v přezkumném řízení podle § 123 daňového řádu změněno rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 13. 3. 2012, č. j. 2431-5/2012-170100-021. Žalobkyni byla jako ručiteli za společnost TOLL, spol. s r.o. platebními výměry ze dne 15. 4. 2004 Celním úřadem Beroun uložena povinnost uhradit nedoplatek na cle a na dani z přidané hodnoty ve výši 12 584 120,58 Kč. Tuto částku dne 5. 5. 2004 uhradila. Následně došlo ke zrušení vyměřovacích rozhodnutí pro jejich nezákonnost. Žalobkyně žádostí ze dne 25. 3. 2008 požádala u Celního úřadu Kladno o vrácení vzniklého přeplatku a úroku z přeplatku zaviněného správcem daně. Celní úřad žalobkyni vrátil zaplacené clo a daň z přidané hodnoty (částka 12 584 120,58 Kč), žádost o zaplacení úroků z přeplatku zamítl rozhodnutím ze dne 27.8.2009, č.j. 14478/2009-176900-021. K odvolání žalobkyně Celní ředitelství Praha rozhodnutím ze dne 13. 3. 201, sp. zn. 2431-5/2012/2012-170100-021 prvostupňové rozhodnutí o zamítnutí žádosti o zaplacení úroků z přeplatku změnilo tak, že úroky z přeplatku žalobkyni přiznalo ve výši 653 908,44 Kč (úroky za zaplacenou daň z přidané hodnoty). Generální ředitelství cel následně svým rozhodnutím nařídilo přezkoumání rozhodnutí celního ředitelství s odkazem na jeho nezákonnost, neboť nebyl respektován právní názor vyjádřený v judikatuře Nejvyššího správního soudu (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 40/2010-76 ze dne 9. 6. 2010). Žalobkyně nesouhlasila s názorem, že vrácení úroků z přeplatku bylo nutné řešit podle § 93 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) za použití § 285 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „celní zákon“) a článku 241 celního kodexu Společenství (nařízení Rady (EHS) č. 2913/1992), ve znění účinném v rozhodné době, tj. ke dni 6. 5. 2004. Podle názoru žalobkyně bylo třeba aplikovat na daný případ § 64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků, jehož použití pro předmětnou věc vyplývá z § 320 odst. 1 písm. c) celního zákona. Hypotéza § 285 celního zákona nekorespondovala se situací, která byla předmětem sporu, celní orgány nevrátily daň z přidané hodnoty a clo v době splatnosti, když jejich splatnost nikdy nenastala. Situace „předepsání úroku z prodlení v době splatnosti cla“ nemohla v praxi nikdy nastat – úrok z prodlení jako sankce za opožděnou platbu cla nemohl být předepsán v době splatnosti cla, nýbrž vždy až po uplynutí lhůty splatnosti, po zjištění celního dluhu (§ 276 odst. 1 písm. b) celního zákona, ve spojení s § 63 zákona o správě daní a poplatků). Podle názoru žalobkyně by výklad, podle kterého daňový subjekt nemá nárok na žádný úrok z prodlení, byť není sporu, že celní orgány daň vyměřily a cca 5 let zadržovaly na základě nezákonného rozhodnutí, odporoval základním principům demokratického právního státu (viz nález ÚS ze dne 1. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 29/05, nález ÚS ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06). Povinnost zaplacení úroků z prodlení se ve smyslu § 64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků vztahuje jak na clo, tak i dovozní daň z přidané hodnoty. Žalobkyně uvedla, že přeplatek vznikl okamžikem, kdy bylo zaplaceno víc, než podle zákona být zaplaceno mělo, tj. dnem 5. 5. 2004. Zákonná lhůta 15 dnů pro vrácení přeplatku (§ 64 odst. 6 zákona zákona o správě daní a poplatků) začala běžet dnem 6. 5. 2004, přičemž její nedodržení vedlo k povinnosti celních orgánů zaplatit z přeplatku úroky. Povinností správce daně bylo vrátit i bez žádosti subjektu daň do 20. 5. 2004, a protože se tak nestalo žalobkyni náleží právo na úrok z přeplatku z celé zaplacené částky ve výši 140 % diskontní úrokové sazby České národní banky platné první den kalendářního čtvrtletí, a to od 21. 5. 2004, tj. ode dne následujícího po dni uplynutí zákonné lhůty pro jeho vrácení - do doby, kdy došlo k odepsání zaplacené částky z účtu správce daně (§ 64 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků). Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že názor žalobkyně o neaplikovatelnosti ustanovení § 285 celního zákona ke dni 6. 5. 2004 na daný případ není správný a odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2008, č. j. 5 Afs 72/2007 – 97, a ze dne 30. 5. 2012, č. j. 5 Afs 18/2012 – 33. Právní režim § 285 odst. 1 celního zákona se ke dni 6. 5. 2004 vztahoval i na dovozní daň z přidané hodnoty, Tento závěr plynul z § 93 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění platném k 6. 5. 2004 (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“). Citované ustanovení odkazovalo na použití procesních i hmotně právních předpisů upravujících správu cla (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2010, č. j. 7 Afs 40/2010), mj. též na čl. 241 celního kodexu a § 285 odst. 1 celního zákona ke dni 6. 5. 2004. Právní úprava vrácení cla byla proto aplikovatelná též na dovozní daň z přidané hodnoty. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. V následné replice žalobkyně uvedla, že vyjádření žalovaného zcela odmítá a trvá na tom, že na daný případ bylo nutno aplikovat § 320 odst. 1 písm. c) celního zákona a ve spojení s tím § 64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků. Ze správního spisu vyplynuly následující pro věc podstatné skutečnosti: Celní úřad Beroun uložil žalobkyni jako ručiteli povinnost uhradit nedoplatek na cle a na dani z přidané hodnoty v celkové výši 12 584 120,58 Kč platebními výměry ze dne 15. 4. 2004. Žalobkyně tuto povinnost splnila. Proti platebním výměrům podala odvolání, které bylo Celním ředitelstvím Praha zamítnuto. Po soudních řízeních Celní ředitelství Praha zrušilo zmíněné platební výměry pro nezákonnost. Žalobkyně následně podala u Celního úřadu Kladno dne 25. 3. 2008 žádost o vrácení vzniklého přeplatku a úroků z přeplatku zaviněného správcem daně. Nárok na úrok odůvodnila ustanovením § 64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků. Celní úřad Kladno žalobkyni vrátil částku 12 584 120,58 Kč v časovém rozmezí od září roku 2008 do května roku 2009. Ve věci vrácení úroků z přeplatku Celní úřad Kladno žádost žalobkyně zamítl rozhodnutím č. j. 14478/2009-176900-021 ze dne 27. 8. 2009 (dále též „rozhodnutí Celního úřadu Kladno“). Celní úřad Kladno v odůvodnění uvedeného rozhodnutí uvedl, že ustanovení § 64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků není na danou věc aplikovatelné. Rozhodování o vrácení cla a daně z přidané hodnoty včetně otázky výplaty úroků z prodlení bylo upraveno přímo v celních předpisech, a to nařízením Rady (EHS) 2913/92 v čl. 235 až 242, resp. v době vyměření cla ručiteli v ustanovení § 285 až 292 celního zákona. Vyloučení obecných předpisů o správě daní a poplatků vyplývalo přímo z § 320 celního zákona. Postup celních orgánů při vrácení přeplatku speciálně upravoval § 291 odst. 1 celního zákona ve znění účinném v době vyměření cla a daně z přidané hodnoty. Podle citovaného ustanovení platilo, že „vrátil-li celní úřad dovozní nebo vývozní clo nebo úrok z prodlení jím předepsaný v době splatnosti cla, není povinen platit úroky.“ Výjimkou ze zproštění povinnosti platit úroky byl případ, kdy celní úřad nerealizoval rozhodnutí o vrácení cla do jednoho měsíce od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí [ustanovení §291 odst. 1 písm. a) celního zákona, ve znění účinném ke dni 15. 4. 2004]. Celní úřad Kladno k tomu uvedl, že zmiňovaná měsíční lhůta překročena nebyla a není tudíž povinen úroky platit. Proti rozhodnutí Celního úřadu Kladno č. j. 14478/2009-176900-021 ze dne 27. 8. 2009 bylo podáno odvolání. Celní ředitelství Praha jako odvolací orgán rozhodnutím ze dne 13. 3. 2012, č. j. 2431-5/2012-170100-021 (dále též „rozhodnutí Celního ředitelství Praha“) změnilo výrok napadeného rozhodnutí Celního úřadu Kladno. Žalobkyni byl přiznán úrok z přeplatku na dani z přidané hodnoty, nikoliv ovšem z přeplatku na cle a žádosti žalobce tak bylo částečně vyhověno. Odvolací orgán se neztotožnil s posouzením věci Celním úřadem Kladno, který vycházel z právní úpravy platné v době vyměření, to je platné do 30. 4. 2004. Celní ředitelství Praha v této souvislosti odkázalo na usnesení N