1 Afs 76/2013 — Nejvyšší správní soud

6 Af 6/2015- 32 - text 11 6 Af 6/2015 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové v právní věci žalobce: FVE Klenovka s.r.o., se sídlem V Celnici 1031/4, Praha 1, IČ: 290 51 045, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 1. 2015, č.j. 427/15/5200-11433-706599, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 1. 2015, č.j. 427/15/5200-11433-706599 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým byla zamítnuta odvolání žalobce proti rozhodnutím Specializovaného finančního úřadu v Praze (dále jen „správce daně“) ze dne 9. 6. 2014, č.j. 121152/14/4000-17104-503402, ze dne 9. 6. 2014, č.j. 121154/14/4000-17104-503402, ze dne 15. 7. 2014, č.j. 149289/14/4000-17104-503402, ze dne 1. 9. 2014, č.j. 174408/14/4000-17104-503402, ze dne 16. 9. 2014, č.j. 190244/14/4000-17104-503402 a ze dne 30. 10. 2014, č.j. 226124/14/4000-17104-503402 (dále jen „prvostupňová rozhodnutí“), a tato rozhodnutí byla potvrzena. Prvostupňovými rozhodnutími správce daně zamítl podle ustanovení § 237 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) stížnosti žalobce na postup plátce daně. [2] Žalobce v podané žalobě uvedl, že je právnickou osobou, která podniká v oboru výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Vzhledem k této skutečnosti uzavřel dne 20. 12. 2012 se společností ČEZ Prodej, s.r.o. se sídlem Duhová 1/425, Praha 4, IČ: 272 32 433 (dále jen „plátce daně“) smlouvu, na jejímž základě se žalobce zavázal dodávat do distribuční soustavy společnosti E.ON Distribuce a.s. elektrickou energii, vyrobenou žalobcem v jeho zařízení, a společnost ČEZ Distribuce, a.s. se naopak zavázala za takto dodanou elektrickou energii zaplatit sjednanou úplatu. Na základě smluvního vztahu dodal žalobce v měsících leden až červen 2014 elektrickou energii do přenosového zařízení společnosti ČEZ Distribuce, a.s. a za jednotlivá měsíční období vystavil faktury odpovídající jejich plnění. Ačkoliv plátce daně elektrickou energii do své sítě odebral a rozsah plnění nerozporoval, namísto částek odpovídajících vystaveným fakturám uhradil žalobci částky snížené o odvod za elektřinu ze slunečního záření ve smyslu ustanovení § 7a zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 180/2005 Sb.“). Žalobce dále uvedl, že podal proti tomuto postupu námitky k místně příslušnému finančnímu úřadu, které byly správcem daně zamítnuty, přičemž tento postup byl dále potvrzen žalobou napadeným rozhodnutím. [3] Žalobce dále uvedl, že nesouhlasí s výrokem napadeného rozhodnutí a považuje je za nezákonné, resp. protiústavní. Uvedl, že zákon č. 180/2005 Sb. byl do českého právního řádu přijat v důsledku implementace směrnice č. 77/2001/ES za účelem podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. S ohledem na prvotní náklady na zřízení elektráren přijal zákonodárce úpravu, která výrobcům elektřiny garantovala výkupní ceny elektrické energie tak, aby bylo dosaženo minimálně patnáctileté návratnosti investic spojených se zřízením elektráren. Výše výkupních cen přitom neměla meziročně poklesnout pod hranici 5 % oproti výkupním cenám roku předchozího. Za těchto podmínek začaly vznikat fotovoltaického elektrárny a jejich prudký nárůst zaskočil dotčené orgány, které pak jednostranně a zcela proti smyslu původní právní úpravy přistoupily k novelizaci zákona č. 180/2005 Sb. tak, že do něj bylo dodatečně přijato výše zmíněné a sporné ustanovení § 7a, které nově zavádí tzv. odvod z elektřiny ze slunečního záření. Žalobce namítl, že zavedení této skryté daně bylo učiněno nejen proti původnímu smyslu zákona č. 180/2005 Sb., resp. předmětné směrnice, ale tato daň byla zavedena jen u některých subjektů, tedy selektivně. Předmětem tohoto odvodu byla totiž pouze elektřina vyrobená ze slunečního záření v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2013 v zařízení uvedeném do provozu v období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010. Tedy ze široké množiny výrobců elektrické energie z obnovitelných zdrojů byla vybrána část výrobců, kteří elektřinu vyrábí v solárních zařízeních a z této podmnožiny pak byly vybrány subjekty, které své zařízení uvedly do provozu v určitém časovém intervalu. Žalobce dále namítal, že odvodová povinnost byla navíc zavedena z částky „obratu“, tedy dotčeným subjektům jsou provozovatelem distribuční soustavy strhávány částky bez toho, aby mohl uplatnit své náklady spojené se zřízením výrobny elektřiny a jejím provozem. Z toho důvodu je tato právní úprava pro žalobce likvidační. [4] S ohledem na výše uvedené žalobce namítl, že postup žalovaného a správce daně je protiústavní, neboť porušuje zejména jeho vlastnické právo a legitimní očekávání. Uvedl, že Ústavní soud již dříve konstatoval, že právo na ochranu majetku se zřetelem na legitimní očekávání garantované v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod je součástí ochrany majetkových práv. Toto základní právo se pak odráží v jednotlivých normách jednoduchého práva, v daném případě v oblasti daňového práva a orgány daňové správy mají povinnost legitimnímu očekávání jednotlivců poskytnout ochranu. Dále žalobce namítl, že daná úprava působí retroaktivně, a ačkoliv se jedná o retroaktivitu nepravou, v daném případě je nepřípustná, neboť je v kolizi s výše uvedenými základními právy. [5] Z uvedených důvodů žalobce navrhoval, aby soud zrušil žalobou napadené rozhodnutí. [6] Žalovaný v písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí. Uvedl, že otázkou protiústavnosti solárního odvodu se detailně zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp.zn. Pl.ÚS 17/11, kde formuloval závěr, že zavedením odvodu sice došlo ke snížení faktické podpory poskytované provozovatelům FVE, ale nejednalo se o zásah, který by ve svém důsledku znamenal porušení ústavně zaručených práv dotčených subjektů. Ústavní soud ve svém nálezu hodnotil zejména vlastnické právo, právo na svobodu podnikání a také případné nerespektování základních náležitostí demokratického a právního státu. Dále žalovaný uvedl, že Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení zásady legitimního očekávání. K zásahu do práva žalobce na pokojné užívání majetku žalovaný uvedl, že tento byl ospravedlnitelný, neboť splnil následující podmínky: k zásahu došlo na základě zákona, z legitimního důvodu, resp. v souladu s veřejným zájmem, a tento zásah byl přiměřený (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2014, sp.zn. I.ÚS 3348/2013). Ohledně likvidačních účinků žalovaný odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, č.j. 1 Afs 76/2013-57, podle něhož není možné zohlednit individuální okolnosti a případně upustit od výběru odvodu ani v řízení o stížnosti na postup plátce daně, ani v následujícím soudním řízení. Zohlednění případných likvidačních účinků je možné výhradně prostřednictvím institutu prominutí daně podle ustanovení § 260 daňového řádu. Žalovaný dále konstatoval, že správce daně i žalovaný je vázán zásadou legality, která přikazuje postupovat v souladu se zákony a jinými právními předpisy. Pokud tedy Ústavní soud shledal předmětnou právní úpravu ústavně konformní, žalovaný je povinen tento závěr respektovat a postupovat v souladu se zákonem č. 180/2005 Sb. Žalovaný tak shrnul, že se v dané věci řídil platnou a účinnou právní úpravou a vzhledem k tomu, že byly naplněny podmínky pro solární odvod, plátce daně žalobci zákonem předepsaný odvod srazil. [7] Z obsahu spisového materiálu předloženého žalovaným správním orgánem vyplynuly následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti: [8] Na základě smlouvy, uzavřené mezi žalobcem a plátcem daně, fakturoval žalobce plátci daně za vyrobenou a distribuovanou elektřinu v měsíci lednu 2014 fakturou č. 4732133315 ze dne 13. 2. 2014 částku 2.632.164 Kč, v měsíci únoru 2014 fakturou č. 4732133316 ze dne 13. 3. 2014 částku 7.360.957 Kč, v měsíci březnu 2014 fakturou č. 4732133317 ze dne 14. 4. 2014 částku 14.132.329 Kč, v měsíci dubnu 2014 fakturou č. 4732133318 ze dne 13. 5. 2014 částku 15.541.818 Kč, v měsíci květnu 2014 fakturou č. 4732133319 ze dne 12. 6. 2014 částku 16.465.738 Kč a v měsíci červnu 2014 fakturou č. 4732133320 částku 18.207.281 Kč. Namísto fakturované částky obdržel za měsíc leden 2014 částku 2.414.629,78 Kč, za měsíc únor 2014 částku 6.752.613,46 Kč, za měsíc březen 2014 částku 12.964.367,90 Kč, za měsíc duben 2014 částku 14.257.370,20 Kč, za měsíce květen 2014 částku 15.104.916,92 Kč a za měsíc červen 2014 částku 16.702.547,02 Kč. [9] Následně žalobce zaslal plátci daně žádost o vy