3 Ads 33/2006 — Nejvyšší správní soud

9 A 49/2016- 110 - text 10 9 A 49/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudkyň Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph.D., a Mgr. Věry Jachurové ve věci žalobkyně: J. H. zastoupená advokátem Mgr. Marianem Pavlovem se sídlem Malé náměstí 125/16, 500 03 Hradec Králové proti žalované: Česká televize se sídlem Kavčí Hory, 140 70 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí generálního ředitele České televize ze dne 19. 1. 2016 o odvolání žalobkyně proti rozhodnutí České televize ze dne 3.12.2015 č.j. LP 786/2015 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) generální ředitel České televize (dále též jen „odvolací orgán“) zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí České televize ze dne 3. 12. 2015 č.j. LP 786/2015, kterým byla odmítnuta žádost žalobkyně ze dne 11. 11. 2015 (dále jen „předmětná žádost“) o „aktuální seznam názvů právnických osob, jež hradí České televizi poplatky v souladu se zákonem č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, a to spolu s uvedením dalších dostupných údajů, které jsou Českou televizí o těchto plátcích evidovány (zejm. údaje o počtu televizí, popř. výši příslušného hrazeného televizního poplatku)“. 2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací orgán konstatoval, že žalovaná zamítla předmětnou žádost žalobkyně s odkazem na § 10 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 106/1999 Sb.“), podle nějž povinný subjekt neposkytne informace o majetkových poměrech osoby, která není povinným subjektem, získané na základě zákonů o daních, poplatcích, penzijním nebo zdravotním pojištění anebo sociálním zabezpečení. V odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí žalobkyně namítla, že žalovaná je státním podnikem dle zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů, a tudíž povinným subjektem dle zákona č. 106/1999 Sb. Právo na informace umožňuje veřejnou diskusi a zajišťuje kontrolu veřejnoprávních subjektů při nakládání s vybranými finančními prostředky. Na poskytnutí požadovaných informací byl dle mínění žalobkyně veřejný zájem. Odvolací orgán k tomu uvedl, že skutečnost, že je povinným subjektem dle zákona č. 106/1999 Sb., žalovaná nijak nerozporovala. Není však státním podnikem, neboť nesplňuje základní definiční znaky státního podniku. Povinným subjektem je z pozice veřejné instituce. Odvolací orgán dále podotkl, že právo na informace je sice dle Listiny základních práv a svobod zaručeno, avšak nejedná se o právo absolutní, neboť jeho meze jsou za podmínek čl. 17 odst. 4 upraveny zákonem. Uvedené právo lze omezit, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytné mimo jiné pro ochranu práv a svobod druhých, na základě čehož byla také předmětná žádost odmítnuta. 3. K odvolací námitce žalobkyně, že předmětná žádost nemohla být odmítnuta s odkazem na § 10 zákona č. 106/1999 Sb., neboť požádala o poskytnutí informací za účelem kontroly, nikoliv za účelem zjišťování majetkových poměrů, a odmítnutí předmětné žádosti tak bylo nepřiměřené a bezdůvodně omezující, odvolací orgán uvedl, že kontrola plátců přísluší ze zákona provozovateli vysílání, který je v souladu se zákonem č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 348/2005 Sb.“) správcem evidence poplatníků televizního poplatku. Odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2007 č.j. 3 Ads 33/2006 - 57 označil odvolací orgán za nepřípadný, neboť zmíněné rozhodnutí se vztahuje k problematice nakládání s poskytnutými veřejnými prostředky. Poplatník by jistě měl mít možnost zjistit a kontrolovat, jakým způsobem je nakládáno s finančními prostředky, tohoto cíle by však v projednávané věci vyhověním předmětné žádosti nemohlo být dosaženo. Není rozhodné, že žalobkyně nepožadovala poskytnutí seznamu poplatníků kvůli zjištění majetkových poměrů daných podnikatelských subjektů. Sama skutečnost, že poskytnutím informací by k narušení důvěrnosti ochrany majetkových poměrů osob mohlo dojít, odůvodňuje neposkytnutí takové informace, přičemž se ani nemusí jednat o celkové majetkové poměry. Informace o vlastnictví televizních přijímačů a od toho odvozený údaj o poplatku je informací, která o majetkových poměrech poplatníků vypovídá, a důvody pro odmítnutí žádosti byly tudíž naplněny. 4. Odvolací orgán dále v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že společně s odvoláním podala žalobkyně stížnost na postup při vyřizování předmětné žádosti, kterou brojila proti procesním pochybením žalované a nedodržení základních náležitostí rozhodnutí. Dle žalobkyně v rozhodnutí absentoval zejména otisk úředního razítka. Odvolací orgán posoudil toto podání jako další odvolací námitku, ani tu však neshledal důvodnou. Konstatoval, že prvostupňové rozhodnutí obsahuje všechny základní náležitosti vyžadované § 68 odst. 1 správního řádu. Dodal, že žalovaná není správním orgánem a jako taková úředním razítkem nedisponuje. 5. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i zrušení prvostupňového rozhodnutí, a dále toho, aby soud nařídil žalované jako povinnému subjektu poskytnout žalobkyni požadované informace. Má za to, že byla správními rozhodnutími zkrácena na svých právech. Nezákonnost napadeného rozhodnutí spatřuje v nesprávném posouzení právní otázky odvolacím orgánem. Na správně zjištěný skutkový stav byl podle žalobkyně aplikován nesprávný právní názor, neboť informace o televizních poplatcích byly považovány za informace o majetkových poměrech. K této argumentaci odvolacího orgánu namítla, že z požadovaného seznamu poplatníků není možné informace o jejich majetkových poměrech zjistit. Držba či vlastnictví televizního přijímače představují zanedbatelnou část majetku, z níž nelze dovodit informace o majetkových poměrech plátce. Držba pak značí, že přístroj není majetkem daného subjektu. Z placení poplatku tak nelze zjistit, zda je přístroj ve vlastnictví či v držbě. Za poplatníka se navíc na základě zákonné domněnky považuje každý odběratel elektřiny připojený v distribuční soustavě. Údaj o tom, zda osoba platí koncesionářský poplatek, tak stěží vypovídá o jejím podnikání. Žalobkyně požádala o informace o právnických osobách, jejichž majetkové poměry jsou přímo zveřejňovány ve sbírce listin veřejného rejstříku. Informace o tom, která právnická osoba platí koncesionářský poplatek, proto není informací o majetkových poměrech a tuto informaci tak není potřeba utajovat. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2008 č.j. 5 As 53/2007 – 92. 6. Dle mínění žalobkyně se koncesionářské poplatky stávají v rukou žalované veřejnými prostředky, a existuje tak veřejný zájem spočívající v možnosti každého zjistit a „kontrolovat“ nejen platební morálku, ale také to, zda veřejná instituce plní svou povinnost vybírat tyto poplatky od všech povinných subjektů. Koncesionářské poplatky vybírané žalovanou tvoří většinovou část jejího financování; celkově představují nezanedbatelnou částku 5,7 mld. Kč. Veřejný zájem na poskytnutí požadovaných informací vyplývá také z neexistence jiného zdroje požadovaných informací. V této souvislosti pak žalobkyně citovala z komentářové literatury k zákonu č. 106/1999 Sb., a následně - stejně jako v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí - odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 2/10 a ze dne 15. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 517/10. Je přesvědčena, že odmítnutím předmětné žádosti bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na informace. 7. Žalobkyně dále namítla, že povinné subjekty nejsou oprávněny žádost v režimu informačního zákona a priori odmítnout. Žalovaná tak měla a mohla poskytnout žalobkyni požadovaný seznam třeba i jen v rozsahu, kterým by vyhověla předmětné žádosti a současně respektovala ochranu majetkových poměrů dle § 10 uvedeného zákona. Odmítnutí předmětné žádosti žalobkyně považuje za nepřiměřené a bezdůvodně omezující. Žalovaná měla provést „test veřejného zájmu“, v jehož rámci měla zjistit, zda převažuje veřejný zájem na poskytnutí aktuálního seznamu poplatníků televizního poplatku nad ochranou jejich majetkových poměrů. Podle žalobkyně má být obecným principem zpřístupňování v zásadě všech informací, které se vztahují k působnosti povinných subjektů s tím, že jakékoliv omezení tohoto přístupu musí být stanoveno zákonem. Žalobkyně definovala test veřejného zájmu jako povinnost poměřovat při uplatnění jakéhokoliv omezení přístupu k určité informaci její povahu a společenskou potřebu na jejím zpřístupnění a na straně druhé důvod, pro který je nutné danou informaci chránit. Tam, kde veřejný zájem na zpřístupnění informace přesahuje potřebu její ochrany, je podle n