3 As 4/2010 — Nejvyšší správní soud

9 A 80/2015- 66 - text 10 pokračování 9A 80/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Karly Cháberové a soudců Štěpána Výborného a Jana Kratochvíla v právní věci žalobce: B. N. A. M., zastoupen Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 22, proti žalované: Ministerstvo vnitra - Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, nám. Hrdinů 1634/3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 3. 2015, č. j. MV-149899-3/SO-2014, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „žalovaná“) zamítla jeho odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 16. 10. 2014, č. j.: OAM-135-42/PP-2013. Tímto rozhodnutím správní orgán I. stupně zamítl žalobcovu žádost ze dne 3. 1. 2013 o povolení k přechodnému pobytu na území České republiky podle § 87e odst. 1 s odkazem na § 87d odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť se žalobce během svého pobytu na území České republiky dopustil opakovaně trestných činů, za jejichž spáchání byl pravomocně odsouzen. I. Obsah žaloby Žalobce napadené rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné a vydané v rozporu se zjištěným skutkovým stavem věci. Žalovaná dospěla k závěru, že žalobce je na základě opisu z rejstříku trestů trvalou hrozbou pro stát a přitom nevzala v úvahu, že žalobce je otcem nezletilého syna. V takovém případě je dána priorita zájmu dítěte, před vágně definovaným zájmem státu. Žalovaná tak nutí nezletilého českého občana a jeho matku vycestovat bez jakéhokoliv zázemí do Egypta, kde nemuslimské osoby mají méně práv než osoby muslimského vyznání. Napadené rozhodnutí je proto nepřiměřené a nezákonné. Žalovaná nadto nepopsala existenci skutečné a aktuální hrozby postihující základní zájmy společnosti. Právní řád České republiky obsahuje jasnou definici pojmu veřejný pořádek v § 36 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, podle něhož je veřejný pořádek tvořen základními „zásadami společenského a státního zřízení“ (tedy např. zásada demokratického právního státu a další zásady vyplývající z kulturního a historického vývoje našeho státu). Dále je tento pojem definován ve Směrnici Evropského Parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „směrnice 2004/38/ES“). Dle čl. 27 odst. 2 citované směrnice je třeba každý případ posuzovat na základě osobního chování dotyčné osoby a to s ohledem na zásadu přiměřenosti. Přitom ani jednání osoby kvalifikované jako trestný čin nelze bez dalšího považovat za porušení veřejného pořádku. Směrnice 2004/38/ES byla řádně implementována do českého právního řádu a příslušný zákon musí být vykládán v souladu s jejím zněním. Odsouzení pro trestný čin tak lze vzít v potaz pouze tehdy, pokud osobní chování dotyčné osoby představuje trvající ohrožení veřejného pořádku (viz příslušnou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, dále jen „SDEU“). Výhradu veřejného pořádku je vždy třeba vykládat restriktivně a její rozsah členské státy nesmějí určovat jednostranně. Tato výhrada nadto chrání i soukromý a rodinný život státního příslušníka třetího státu, pokud je rodinným příslušníkem občana členského státu. Uvedený výklad SDEU je vždy závazný při aplikaci právního předpisu Evropské unie. Za závažné porušení veřejného pořádku je tedy nutno považovat takové protiprávní jednání, které zásadním způsobem překračuje intenzitu jednání popsaného v některé ze skutkových podstat trestných činů uvedených v trestním zákoně. Český zákonodárce nadto stanovil, že narušení veřejného pořádku musí být provedeno závažným způsobem; z toho důvodu je třeba daný pojem vykládat tak, že do něj spadají pouze trestné činy mimořádné závažnosti. Uvedené analogicky vyplývá ze skutečnosti, že závažný způsob narušení veřejného pořádku musí být srovnatelný s ohrožením bezpečnosti České republiky, což je druhý důvod pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění dle § 119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Rovněž Nejvyšší správní soud judikoval v rozsudku ze dne 9. 10. 2009, č. j. 5 As 51/2009, že ani opětovné porušení zákonů České republiky nemusí být nutně porušením veřejného pořádku a znamenat jeho trvající ohrožení. Výše uvedené závěry plynou rovněž ze Sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě (COM/2009/3136/F) o pokynech pro lepší provádění a uplatňování směrnice 2004/38/ES. Omezující opatření musí být založena na aktuální hrozbě (tedy pravděpodobnosti závažného porušení požadavků veřejného pořádku) a nelze je odůvodnit pouze obecným rizikem. Hrozba, která se pouze očekává, není skutečná, ale naopak musí být aktuální. Stejně tak existence mnohačetných odsouzení není sama o sobě dostačující. Správní orgány tedy musejí vzít v potaz stupeň nebezpečí pro společnost, povahu protiprávních jednání a čas, který uplynul od spáchání činu a chování dotyčné osoby. Pokud je na základě takové analýzy hrozba skutečná, aktuální a dostatečná, správní orgán dále zhodnotí přiměřenost případného omezení dotyčné osoby. Žalovaná však v napadeném rozhodnutí tímto způsobem nepostupovala a nezabývala se skutečností, že svým rozhodnutím způsobí rozdělení rodiny, neboť je evidentní, že rodina z bezpečnostních důvodů a v zájmu dítěte nemůže v domovské zemi žalobce (Egyptě) vést rodinný život. Napadené rozhodnutí je tedy v tomto bodě nepřezkoumatelné. Je zřejmé, že podkladem pro posouzení hrozby jsou jednotlivá trestní rozhodnutí, ovšem správní orgány pochybily, když nevzaly v potaz rovněž dokumentaci vztahující se např. k plnění trestu, výkonu podmíněného odsouzení atd. Žalobce je přesvědčen, že oba správní orgány chybně posoudily povahu a existenci hrozby pro veřejný pořádek České republiky a rovněž nesprávně vyložily pojem veřejný pořádek. Stejně tak se nezabývaly otázkou přiměřenosti dopadů rozhodnutí na rodinný a soukromý život žalobce, ačkoliv tato povinnost plyne z aktuální judikatury správních soudů a mezinárodních smluv. I z toho důvodu je napadené rozhodnutí nezákonné a nepřezkoumatelné. Žalobce žádá, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. II. Vyjádření žalované Žalovaná ve vyjádření k žalobě zdůrazňuje, že si během správního řízení vyžádala opis z Rejstříku trestů žalobce, kde jsou uvedeny záznamy o jedenácti uložených trestech. Dopustí-li se osoba trestného jednání, lze závažnost jejího jednání posuzovat i podle toho, že je trestní předpisy označují jako závažné, případně zvlášť závažné, a dále podle druhu, rozmezí a výše sankce, kterou lze za něj uložit. Vedle obecné závažnosti daného činu je třeba rovněž přihlédnout k výši uloženého trestu a případným polehčujícím či přitěžujícím okolnostem, tedy k jeho konkrétní závažnosti. Z hlediska časového pak správní orgán může vzít v potaz, jak dlouhá doba uplynula od spáchání trestného jednání a zda byl trest vykonán. V případě žalobce se jednalo o velmi závažné trestné činy, mnohdy násilné povahy. Žalobce tedy svým chováním skutečně, aktuálně a závažně ohrozil základní zájem společnosti spočívající v respektování právního řádu. Příslušné normy umožňují fungování společnosti v duchu principů vytyčených v úvodních ustanoveních Ústavy České republiky, tedy společnosti založené na úctě k právům a svobodám člověka a občana, respektu lidské důstojnosti a zásadám otevřené občanské společnosti. Žalovaná proto po zvážení všech okolností případu dospěla k závěru, že vzhledem k vědomé povaze protiprávního jednání žalobce převážil veřejný zájem na ochraně právních norem České republiky nad zájmem na ochraně rodinných vztahů. Rovněž zdůrazňuje, že právo na respektování soukromého a rodinného života nezakládá automaticky povinnost státu umožnit rodinný život na jeho území. Žalobce se trestných činů dopouští opakovaně od roku 2000, tedy v době narození syna a uzavření manželství byl již šestkrát odsouzen pro různé závažné trestné činy (pokus znásilnění, krádeže, výtržnictví, napadení), a proto se nemohl on ani jeho manželka spoléhat na to, že mu bude povolen pobyt na území České republiky, kde chce realizovat svůj rodinný život. Ze spisu nadto nevyplývají konkrétní překážky vést rodinný život v zemi původu žalobce. Žalovaná žádá, aby soud žalobu zamítl. III. Argumentace účastníků řízení při jednání Žalobce při jednání zopakoval, že má v České republice manželku a syna, kteří se nemohou (z důvodů jazykových i kulturních) s ním přestěhovat do Egypta, přičemž pokud by je musel opustit, jednalo by se o razantní zásah do rodinného života. Zdůraznil, že v posledních pěti letech neměl žádné konflikty se zákonem s tím, že