4 Afs 210/2014 — Nejvyšší správní soud

9 Af 35/2016- 40 - text 13 pokračování 9Af 35/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: J. B. bytem D., P. zastoupen daňovým poradcem Martinem Kopeckým, sídlem Ježkova 639, Zeleneč proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 3. 2016, č. j. 11803/16/5200-10424-700519 takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 15. 3. 2016, č. j.: 11803/16/5200-10424-700519 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení v částce 13 200 Kč do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Martina Kopeckého, daňového poradce. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného uvedeného v záhlaví tohoto rozsudku, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, územního pracoviště pro Prahu 5 ze dne 19. 11. 2015, č. j. 7013771/15/2005-51521-108133, jímž byla žalobci podle § 250 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu ve znění uložena pokuta za opožděné tvrzení daně za zdaňovací období r. 2010 ve výši 28 666 Kč. 2. Opožděné tvrzení daně spočívalo v podání řádného daňového tvrzení (dále také daňového přiznání) k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2010 dne dni 3. 4. 2013, a to jen ve vztahu k příjmům z kapitálového majetku (úroky ze zahraničního bankovního účtu), ze kterých žalobci vyplynula navíc daňová povinnost ve výši 1.815 Kč poté, kdy žalobce již formou záloh na daň z příjmů ze závislé činnosti za období roku 2010 zaplatil daňovou povinnost ve výši 571 497 Kč. Daňová povinnost, jíž se týká opožděné tvrzení daně, vyplynula z úrokového příjmu ve výši 12 054 Kč ze zahraničního bankovního účtu žalobce, kdy žalobce byl jako český daňový rezident povinen zdaňovat nikoliv v sídle zahraniční banky, ale ve státě daňové rezidence, tj. v tomto případě v České republice. II. Rozhodnutí žalovaného (napadené rozhodnutí) 3. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí vyšel ze zjištění, že žalobce podal řádné daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2010 dne 3. 4. 2013 poté, kdy na základě zjištění a upozornění správce daně ze dne 20. 2. 2013 přiznal příjmy z kapitálového majetku dle § 8 zákona č. o daních z příjmů ve výši 12 054 Kč, ohledně kterých mu v souladu s ust. § 38g odst. 2 zákona o daních z příjmů vznikla povinnost podat daňové přiznání do 3 měsíců po uplynutí zdaňovacího období, tj. do 1. 4. 2011. Vzhledem k tomu, že toto daňové přiznání podal po lhůtě, správce daně vydal dne 19. 11. 2015 platební výměr, jímž žalobci vyměřil pokutu za opožděné podání daňového přiznání. Při výpočtu pokuty vyšel z celkového počtu 726 dnů prodlení, počítaných od 11. 4. 2011 (od 6. dne prodlení) do 3. 4. 2013 (do dne podání daňového přiznání) a použil sazbu 0,05% stanovené daně za každý den prodlení. Vzhledem k tomu, že vypočtena byla pokuta vyšší, než připouští daňový řád, byla žalobci stanovena povinnost uhradit pokutu ve výši 5 % stanovené daně, tj. 28 666 Kč. 4. Žalovaný se dále v napadeném rozhodnutí vypořádával s odvolacími námitkami žalobce, že platební výměr na pokutu byl vydán v rozporu s právními předpisy, neboť správce daně mu dne 20. 9. 2013 vystavil potvrzení o neexistenci daňových nedoplatků, platební výměr na uloženou pokutu mu byl vydán po uplynutí 4 let od konce lhůty pro podání daňového přiznání, tedy že uplynula prekluzivní lhůta k vyměření pokuty za pozdní podání daňového přiznání za zdaňovací období roku 2010 a výše pokuty je v hrubém nepoměru k závažnosti protiprávního jednání žalobce, je nesmyslná a protiústavní. Současně namítal, že správce daně měl při uložení pokuty aplikovat ustanovení § 38o zákona c. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, které bylo do zákona o daních z příjmu doplněno novelou zákona č. 268/2014 Sb. (správně má být 267/2014 Sb.), s účinností od 1. 1. 2015. Rovněž namítal, že napadené rozhodnutí je v rozporu s mechanismem výpočtu pokuty stanoveným v daňovém řádu, neboť opominul ust. § 250 odst. 4 daňového řádu, kdy účelem tohoto ustanovení je nepochybně upravit výši pokuty v případě, kdy se daňový subjekt původně domníval, že nemá povinnost podávat daňové přiznání a toto podává až následně, např. na výzvu správce daně. Pouze pokud by daňový subjekt na výzvu správce daně nereagoval, bylo by namístě pokutu podle § 250 odst. 4 daňového řádu stanovící horní hranici výše pokuty, uložit. 5. Žalovaný k námitce rozporu uložené pokuty s právními předpisy uvedl, že žalobce měl k příjmům ze závislé činnosti přiznat i příjmy z kapitálového majetku, u nichž mu vyplynula dodatečná daňová povinnost v celkové výši 1 815 Kč. Lhůta pro podání daňového přiznání k dani z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2010 uplynula dne 1. 4. 2011, avšak daňový subjekt uvedené daňové přiznání podal až dne 3. 4. 2013 na základě upozornění správce daně. Lhůta, ve které by měl správce daně daňovému subjektu sdělit výši vyměřené pokuty, je dána skutečností, že pokuta za opožděné tvrzení je příslušenstvím daně, a proto sleduje její osud (§ 2 odst. 5 daňového řádu). Končí-li lhůta pro vyměření či doměření daně dle § 148 daňového řádu, pak rovněž končí lhůta pro uložení pokuty za opožděné podání daňového tvrzení. V daném případě byl platební výměr na pokutu za opožděné podání daňového přiznání k dani z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2010 vydán dne 19. 11. 2015, tedy ve lhůtě pro stanovení daně za zdaňovací období roku 2010, neboť z důvodu výzvy správce daně ze dne 3. 4. 2013 počala běžet lhůta pro stanovení daně znovu ode dne, kdy byl tento úkon učiněn. 6. Žalovaný nepřisvědčil námitce, že správce daně měl aplikovat ustanovení § 247a daňového řádu, neboť dle přechodného ustanovení čl. VII, odst. 2 platí, že došlo-li k nesplnění povinnosti nepeněžité povahy přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, postupuje se při ukládání pokuty podle daňového řádu ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Vzhledem k tomu, že zákon c. 267/2014 Sb. byl účinný od 1. 1. 2015 a v daném případě se jedná o podání daňového přiznání za zdaňovací období roku 2010, nelze se ustanovení § 247a daňového řádu dovolávat. 7. Žalovaný rovněž nezohlednil námitku ohledně režimu ustanovení § 38o zákona o daních z příjmů (upravujícího snížení pokuty za opožděné tvrzení daně), neboť přechodné ustanovení čl. II odst. 1 k zákonu c. 267/2014 Sb., stanoví, že pro daňové povinnosti u daní z příjmů za zdaňovací období přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a za zdaňovací období, které započalo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti s nimi související, se použije zákon c. 586/1992 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. 8. K námitce, že správce daně měl postupovat podle § 250 odst. 4 daňového řádu, žalovaný uvedl, že toto ustanovení bylo do daňového řádu vloženo zákonem č. 458/2011 Sb., s účinností od 1. 1. 2013. V předmětném případě platí čl. IV zákona c. 458/2011 Sb., bod 2 přechodných ustanovení, podle kterých se pokuta uplatní podle dosavadních právních předpisů. 9. Z uvedených důvodů žalovaný rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku napadeného rozhodnutí. III. Žaloba a doplnění žaloby 10. Žalobce v podané žalobě uplatnil několik žalobních námitek, v nichž napadenému rozhodnutí vytýkal právní vady. 11. Předně namítal ústavně nekonformní rdousící efekt pokuty s poukazem na nesmyslnost a protiústavnost uložení pokuty v tomto konkrétním případě, tj. za situace, kdy žalobce vzhledem k příjmům ze závislé činnosti (které se nedaní prostřednictvím daňového přiznání) byl v dobré víře, že nemá jiné příjmy, než jsou příjmy ze závislé činnosti a zaměstnavatel zúčtování na základě podkladů předložených žalobcem také provedl. Žalobce nepopírá, že zapomněl podat přiznání s ohledem na své jiné zdanitelné příjmy, nicméně je to pochopitelné za situace, kdy daňová povinnost z těchto příjmů je ve výši 1.815 Kč a jde o úrokové příjmy ze zahraničí, tedy o „pasivní“ příjem podle § 8 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, nikoliv o příjem z aktivní činnosti poplatníka, u které by nebylo lze předpokládat, že by na něj žalobce jako poplatník mohl při vypořádání svých daňových záležitostí za příslušné zdaňovací období zapomenout. V tomto směru za podstatný argument považuje to, že hlavní příjem žalobce ze zaměstnání v r. 2010 měl nakonec paradoxně na žalobce negativní dopad. Pokud by v takovém případě žalobce zahraniční úrokové příjmy zapomněl zdanit, pak by případná sankce za pozdní dodatečné daňové přiznání podané na základě výzvy správce daně dosáhla pouze minimální hranice 500 Kč, neboť by nebyla odvozena z celé daňové povinnosti žalobce, ale pouze z nepřiznané daně. Je proto zjevné, že v t