1 Afs 291/2017 — Nejvyšší správní soud

9 Af 42/2017- 31 - text 6 9 Af 42/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové ve věci žalobce: Česká centrála cestovního ruchu – Czech Tourism, IČO 49277600 se sídlem Vinohradská 46, Praha 2 zastoupen Mgr. Mojmírem Přívarou, advokátem se sídlem Kamenická 2378/1, Východní Předměstí, Plzeň proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 8. 2017 č. j. 36171/17/5000-10610-712195 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedené rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru č. 4641337/2016 Finančního úřadu pro hl. m. Prahu (dále jen „správce daně“) ze dne 27. 5. 2016 č. j. 4641337/16/2000-31473-107766, jímž byl žalobci vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně do státního rozpočtu ve výši 996.287,- Kč, neboť z daňové kontroly ve věci ověření, zda nevznikla odvodová povinnost porušením rozpočtové kázně při použití jiných peněžních prostředků státu použitých v letech 2012-2014 (dále též „DK“). Ta byla zahájena z podnětu NKÚ protokolem č. j. 1445108/16/2000-31473-107766, projednána s daňovým subjektem s výsledkem kontrolního zjištění dne 21. 4. 2016 při ústním jednání č. j. 3374528/16/2000-31473-107766, ukončena dne 25. 5. 2016 projednání zprávy o daňové kontrole č. j. 3410012/16/2000-31473-107766. Z DK vyplynula 3 kontrolní zjištění. Dle prvního kontrolního zjištění žalobce jako daňový subjekt porušil povinnost používat peněžní prostředky jen k účelům, ke kterému jsou určeny, uhrazením faktur za pronájem sálu, cateringu a produkčního zajištění akce Výroční setkání s partnery v Hotelu Ambassador Zlatá Husa dne 15. 12. 2014, která nebyla nezbytnou potřebou k provozování hlavní činnosti, nepostupoval nejhospodárnějším způsobem a porušil povinnost používat peněžní prostředky jen k účelům, na které jsou určeny. Tím porušil § 53 odst. 4 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech ve znění účinném do 19. 2. 2015 (dále jen „zákon o rozpočtových pravidlech“) a rozpočtovou kázeň ve výši 292.987,- Kč ve smyslu § 44 odst. 1 písm. a) téhož zákona (dále „kontrolní zjištění č. 1“). Dle druhého kontrolního zjištění žalobce uhrazením faktur za nákup dárkových poukazů na relaxační wellness pobyty v letech 2012-2014, které nebyly nezbytnou potřebou provozování hlavní činnosti, nepostupoval nejhospodárnějším způsobem a porušil povinnost používat peněžní prostředky jen k účelům, na které jsou určeny, čímž došlo k porušení § 53 odst. 4 zákona o rozpočtových pravidel a rozpočtové kázně ve výši 594.400,- Kč ve smyslu § 44 odst. 1 písm. a) téhož zákona (dále jen „kontrolní zjištění č. 2“). Dle třetí kontrolního zjištění žalobce uhrazením faktur za poskytování právních služeb bez platné smlouvy porušil povinnost používat peněžní prostředky nejhospodárnějším způsobem a na krytí nezbytných potřeb, čímž porušil § 53 odst. 4 citovaného zákona a rozpočtovou kázeň ve výši 108.900,- Kč ve smyslu § 44 odst. 1 písm. a) citovaného zákona (dále jen „kontrolní zjištění č. 3“). Při tomto závěru správce daně vyšel ze skutečnosti, že žalobce hospodaří s peněžními prostředky dle příslušných právních předpisů dle zákona o rozpočtových pravidlech a je oprávněn čerpat finanční prostředky z rozpočtové kapitoly Ministerstva pro místní rozvoj ČR (dále jen „MMR“) způsobem zákonem stanoveným. Shledaná porušení rozpočtové kázně jsou podrobněji popsána ve Zprávě o daňové kontrole. Proti platebnímu výměru podal žalobce odvolání, kde namítal obdobně jako v podané žalobě. O odvolání rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím, v němž závěrům správce daně plně přisvědčil a vypořádal se s odvolacími námitkami žalobce, kdy dospěl k závěru, že výše porušení rozpočtové kázně je v daném případě vyčíslitelná, neboť vychází z úhrady jednotlivých faktur, tj. ve skutečné výši, proto byla zásada proporcionality ve vztahu ke kontrolnímu zjištění č. 1 a 2 dodržena. K tomu poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Ke kontrolnímu zjištění č. 3 zdůraznil, že z čl. VII. bodu 7.1 Smlouvy o poskytování právních služeb, stejně jako z Výzvy k podání nabídky na plnění veřejné zakázky malého rozsahu ze dne 20. 12. 2011, zcela zřejmě vyplývá, že smlouva bude ukončena buď uplynutím doby tří let od 1. 1. 2012 nebo bude vyčerpáním finančního limitu 1.990.000,- Kč. Na právní služby uskutečněné od 1. 1. 2015 se proto již smlouva nevztahovala. Poukázal rovněž na § 17 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích učených do 29. 2. 2016 (dále jen „zákon o majetku ČR“), který stanoví, že pokud se nakládá s majetkem na základě smlouvy, tak tato musí písemnou podobu. K návrhu důkazu Soupisem provedených právních služeb v období leden a únor 2015 žalovaný konstatoval, že byl žalobcem navržen v rámci jeho vyjádření ke kontrolnímu zjištění, správce daně své důvody jeho neprovedení odůvodnil ve Zprávě o daňové kontrole, kdy ze strany 8 tohoto dokumentu vyplývá, že žalobce takový soupis v průběhu daňové kontroly nepředložil, což neučinil žalobce ani k podanému odvolání. Dále žalovaný uvedl, že i kdyby měl správce daně soupis k dispozici v průběhu daňové kontroly, nebyl by závěr správce daně odlišný, neboť rozhodná je skutečnost, že úhrada právních služeb za měsíc leden a únor 2015 proběhla bez řádně uzavřené smlouvy. 2. Žalobce v podané žalobě stručně popsal skutkový stav a v prvním žalobním bodu brojil proti kontrolnímu zjištění č. 1 a 2, kdy tvrdil, že správce daně při stanovení výše důvodu postupoval nezákonně, neboť výši odvodu nehodnotil s ohledem na zásadu přiměřenosti, k tomu poukázal na judikaturu správních soudů, kterou v žalobě označil. Měl za to, že podle této judikatury nelze odvod stanovovat jako sankci nýbrž jako opatření k nápravě. Odvod musí zejména naplňovat podmínku proporcionality a tím se ale správce daně neřídil. Výše odvodu je tak nezákonná. 3. Ve druhém žalobním bodu uplatnil námitky proti kontrolnímu zjištění č. 3. Pojednal o tom, co je předmětem Smlouvy o poskytování právních služeb č. 12/S/230/4, uzavřené mezi žalobcem, jako objednatelem, a Advokátní kanceláří JUDr. Ing. Světlany Semerádové Zvolánkové, jako dodavatelem, dne 2. 1. 2012 (dále jen „smlouva“) s tím, že byla uzavřena na dobu tří let, počínaje 1. 1. 2012 a měla skončit buď uplynutím doby, na kterou byla uzavřena nebo vyčerpáním finančních prostředků objednatele stanovených ve výzvě k předmětnému výběrovému řízení, tj. do limitu 1.990.000,- Kč bez DPH. Konstatoval, že na základě smlouvy bylo vyfakturováno celkem 1.964.480,- Kč s DPH, její platnost vypršela podle správce daně dne 1. 1. 2015. Žalobce měl za to, že ze smlouvy přímo nevyplývá, že by smluvní vztah měl skončit dne 1. 1. 2015, když limit pro poskytnuté plnění nebyl překročen. Podle žalobce se ze smlouvy například jednoznačně nepodává, že konec smluvního vztahu nastane tehdy, pokud nastane jedna ze skutečností (časový limit nebo finanční limit). Nicméně pro případ, že by smlouva skončila ke dni 1. 1. 2015, nesouhlasil se závěrem správce daně o tom, že pro další poskytování právních služeb nebyl právní titul, neboť poskytování právních služeb lze činit také na základě ústní smlouvy. V rámci daňové kontroly navrhl důkaz Soupisem provedených právních služeb od advokátní kanceláře JUDr. Ing. Světlany Semerádové Zvolánkové (dále jen „soupis“), a to v rozhodném období leden-únor 2015, což provedeno nebylo. Z provedeného soupisu je totiž zřejmé, že postup žalobce byl ekonomicky výhodný a hospodárný, neboť při účtování dle advokátního tarifu by byla odměna za poskytnuté právní služby vyšší. Ještě po 1. 1. 2015 bylo nutné zajistit některé právní služby, a to i s ohledem na běh lhůt, kontinuitu případů, předání právních věcí novým právním zástupcům. Žalobce proto ještě na nezbytnou dobu s danou advokátní kanceláří spolupracoval, když období dvou měsíců se zdá v tomto případě přiměřené i s ohledem na personální obměnu u žalobce v daném období. 4. Žalobce žádal, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. 5. Ve vyjádření k žalobě žalovaný uváděl obdobně, jako v odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl, aby soud žalobu zamítl. 6. Soud o věci rozhodoval bez nařízení ústního jednání dle § 51 s.ř.s., neboť účastníci takový postup soudu akceptovali. Soud neprovedl důkazy navržené žalobcem v podané žalobě shora zmíněným soupisem – přehledem úkonu právní služby za měsíc leden a únor 2015, neboť skutkový stav považoval pro posouzení právní otázky za dostatečně objasněný. 7. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání