1 As 9/2008 — Nejvyšší správní soud

10 A 132/2018- 39 - text 23 pokračování 10A 132/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Martina Lachmanna a JUDr. Jaromíra Klepše v právní věci žalobce: Ing. J. R., bytem B. 1567/5, P. 4, zastoupeného Mgr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 proti žalovanému: Ministerstvo dopravy sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 5. 2018, čj. 22/2015-190-TAXI/3 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva dopravy (dále též „žalovaný“) ze dne 25. 5. 2018, čj. 22/2015-190-TAXI/3 (dále též „Napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný k odvolání žalobce podle ustanovení § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), změnil rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravních agend (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 9. 3. 2015, čj. MHMP 222446/2015 (dále jen „Prvostupňové rozhodnutí“), a to jednak v částech výroku identifikujících osobu žalobce, jednak v části týkající se výše pokuty, a ve zbytku Prvostupňové rozhodnutí potvrdil. 2. Prvostupňovým rozhodnutím uložil správní orgán prvního stupně žalobci pokutu ve výši 50 000 Kč za správní delikt podle § 35 odst. 2 písm. v) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, v rozhodném znění (dále jen „zákon o silniční dopravě“), kterého se žalobce dopustil tím, že v rozporu s § 21 odst. 6 písm. b) zákona o silniční dopravě jako dopravce, který provozuje taxislužbu vozidlem taxislužby, nezajistil, aby dne 20. 9. 2014 v ulici 5. května na Praze 4 v čase 00:30 hodin a dne 16. 12. 2014 v ulici Opatovská na Praze 4 v čase 00:10 hodin, což byla v obou případech doba, kdy vozidlo taxislužby bylo použito k jinému účelu než k provozování taxislužby, nebylo toto vozidlo označeno způsobem zaměnitelným s označením vozidla taxislužby dle 21 odst. 3 písm. c) bodu 1 zákona o silniční dopravě a nápisem „taxislužba“. 3. Napadené rozhodnutí, kterým žalovaný uloženou pokutu snížil z 50 000 Kč na 35 000 Kč, bylo žalobci doručeno dne 25. 5. 2018. II. Rozhodnutí žalovaného (Napadené rozhodnutí) 4. Žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí rekapituloval předchozí průběh řízení a jemu předcházející kontroly a shrnul závěry uvedené v Prvostupňovém rozhodnutí (str. 1 – 2 Napadeného rozhodnutí). 5. Žalovaný poukázal na to, že dne 1. 7. 2017 nabyl účinnosti zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o přestupcích“), přičemž vyložil, že uvedená úprava není optikou čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod pro žalobce příznivější. Žalovaný pak v rámci úvahy nad aplikací ústavního pravidla vyplývajícího z naposledy uvedeného ustanovení rovněž zohlednil, že zákon o silniční dopravě ve znění změn provedených zákonem č. 304/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zákon č. 304/2017 Sb.“), stanoví na předmětné jednání nižší horní hranici pokuty, když novelou provedenou zákonem č. 304/2017 Sb. došlo k jejímu snížení z 500 000 Kč na 350 000 Kč. S přihlédnutím k uvedenému pak žalovaný žalobci pokutu přiměřeně snížil. 6. Žalovaný nepřisvědčil námitce, že žalobcem využívané vozidlo nebylo označeno způsobem zaměnitelným s označením vozidla taxislužby. Uvedl, že kontrolované vozidlo bylo v době obou kontrol zapsáno v evidenci vozidel taxislužby, jednalo se tak o vozidlo taxislužby a dopravce musel splňovat všechny povinnosti plynoucí ze zákona o silniční dopravě ve vztahu k tomuto vozidlu. K žalobcem zmiňovanému ustanovení zákona o silniční dopravě žalovaný uvedl, že zákonodárce koncipoval výčet povinností vztahujících se k označení vozidla, jež je používáno k jinému účelu než k provozování taxislužby v ustanovení § 21 odst. 6 písm. b) zákona o silniční dopravě, formou tzv. alternativního výčtu. Dle žalovaného se tak jedná o výčet jednotlivých rozpoznávacích znaků, kdy k případnému porušení celého ustanovení postačuje porušení pouze jedné z uvedených povinností. Žalovaný poukázal na to, že z přiložené fotodokumentace vyplývá, že kontrolované vozidlo bylo označeno střešní svítilnou žluté barvy s nápisem „AUTO AVE“ a nápisem „taxislužba“ na boční straně vozidla. Ačkoliv je v ustanovení § 21 odst. 3 písm. c) bodě 1 zákona o silniční dopravě výslovně uvedeno, že „vozidlo má být viditelně a čitelně označeno střešní svítilnou žluté barvy s nápisem TAXI na její přední a zadní straně“, a kontrolované vozidlo nápis TAXI na svítilně uvedený nemělo, žlutá svítilna je dle žalovaného obecně historicky rozpoznávacím prvkem vozidel taxislužby. Žalovaný uvedl, že „neodstraněním, případně nezakrytím střešní svítilny žluté barvy, se jednalo o způsob zaměnitelný s vozidlem taxislužby, kdy existuje důvodné podezření na případné matení potenciálních zákazníků“. K tomu dle žalovaného „přispívá také nápis „taxislužba“ na boční straně vozidla a neúplně odstranění ceníku nabízených služeb na levé zadní straně vozidla“. Z těchto skutečností lze mít dle žalovaného za to, že dopravce nezajistil svou povinnost, tedy aby vozidlo taxislužby, které je použito k jinému účelu než k provozování taxislužby, nebylo označeno střešní svítilnou, nápisem TAXI nebo jiným způsobem zaměnitelným s tímto označením. Žalovaný uzavřel, že zákon o silniční dopravě striktně uvádí znaky, které má vozidlo taxislužby nést, a zároveň zakotvuje povinnost tyto znaky odstranit, pokud není vozidlo taxislužby k provozování taxislužby v daný moment využíváno, pročež nelze souhlasit s tvrzením žalobce, že způsob, jakým bylo vozidlo nastrojeno, není žádným předpisem zakázán. 7. K námitkám brojícím proti neprovedení navržených výslechů svědků žalovaný konstatoval, že správní orgán prvního stupně žádosti žalobce nevyhověl s odkazem na § 52 správního řádu, dle kterého není správní orgán návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění věci. Žalovaný doplnil, že správní řízení je ze své podstaty vedeno zásadou vyhledávací, z níž vyplývá, že podklady pro vydání rozhodnutí opatřuje zásadně správní orgán. Účastníci řízení mají právo navrhovat důkazy na podporu svých tvrzení, ale správní orgán jimi, na rozdíl od např. civilního procesu, není vázán. Základní zásadou správního řízení je dle žalovaného tzv. zásada materiální pravdy, dle které správní orgán postupuje tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Nezáleží však pouze na libovůli správního orgánu, jakým způsobem naloží s návrhy účastníků řízení. Správní orgán musí dle žalovaného v případě neprovedení navrženého důkazu řádně odůvodnit, proč k jeho provedení nepřistoupil. Žalovaný konstatoval, že správní orgán prvního stupně k provedení výslechů nepřistoupil a své jednání odůvodnil tím, že skutkový stav je bez pochybností prokázán a výpovědi navrhovaných svědků by nepřinesly žádné nové relevantní skutečnosti týkající se označení vozidla dopravce. Dále dopravní úřad podle žalovaného uvedl, že při konečném rozhodnutí vycházel především z protokolu, úředního záznamu a z pořízené fotodokumentace, přičemž na základě výše uvedených důkazních prostředků došlo dle názoru správního orgánu prvního stupně ke zjištění stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a provedení výslechů proto bylo shledáno jako nadbytečné. Žalovaný neshledal v postupu správního orgánu prvního stupně pochybení. Uvedl, že z protokolu, úředního záznamu a pořízených fotodokumentací je zcela zřejmé, jak bylo vozidlo v době kontroly nastrojeno. Tyto materiály byly dle žalovaného pořízeny vyškolenými osobami, jimž jsou jasně známy jejich povinnosti při provádění kontroly, a lze tak důvodně předpokládat, že byly pořízeny a vypracovány v souladu s právními předpisy. Žalobce přitom podle žalovaného ani v odvolání jejich zpracování nikterak nerozporoval. Podle žalovaného tak nelze důvodně předpokládat, že by navrhované výslechy svědků přinesly jiné skutečnosti než ty, jež jsou uvedeny ve výše uvedených důkazních materiálech. Žalovaný uzavřel, že důvod neprovedení výslechů byl řádně odůvodněn a žalobce byl s tímto odůvodněním seznámen v rámci vydaného rozhodnutí, nelze tak tvrdit, že došlo k poškození jeho práv, a to ani práv plynoucích z čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), jež se dle žalovaného vztahuje na vedení trestního řízení, a nikoliv předmětného správního řízení. 8. K námitkám poukazujícím na nepřiměřenou výši a likvidační charakter pokuty žalovaný konstatoval, že žalobci byla správním orgánem prvního stupně uložena pokuta ve výši 50 000 Kč za dvojí porušení právních předpisů, za něž bylo možné podle právní úpravy platné v době spáchání uložit pokutu ve výši 500 000 Kč. S poukazem na závěry vyslo