4 As 5/2012 — Nejvyšší správní soud

10 A 150/2016- 26 - text 21 pokračování 10A 150/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Martina Lachmanna a JUDr. Jaromíra Klepše v právní věci žalobce: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy sídlem Karmelitská 529/5, Praha 1 proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů sídlem Pplk. Sochora 727/27, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí předsedkyně Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 21. 6. 2016, čj. SPR-2298/10-61 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí předsedkyně Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále též „předsedkyně žalovaného“) ze dne 21. 6. 2016, čj. SPR-2298/10-61 (dále též „Napadené rozhodnutí“), kterým předsedkyně žalovaného zamítla rozklad žalobce a potvrdila rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 27. 4. 2016, čj. SPR-2298/10-56 (dále jen „Prvostupňové rozhodnutí“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán prvního stupně uložil žalobci pokutu ve výši 200 000 Kč za správní delikt dle § 45 odst. 1 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 101/2000 Sb.“), spočívající v porušení ustanovení § 9 zákona, kterého se žalobce jako správce osobních údajů žáků a studentů ve smyslu § 28 odst. 5 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „školský zákon“), od roku 2006 nejméně do začátku roku 2010 v rámci činnosti jím zřízeného Ústavu pro informace ve vzdělávání dopustil tím, že zpracovával citlivé údaje vypovídající o druhu zdravotního postižení, druhu dalšího zdravotního postižení a příznaku souběžného postižení více vadami, a to v roce 2007 přibližně 700 studentů středních škol a vyšších odborných škol, v roce 2008 přibližně 68 000 žáků základních škol a dalších studentů (studentů středních škol, vyšších odborných škol a konzervatoří) a v roce 20098 přibližně 38 000 žáků základních škol a dalších studentů (studentů středních škol, vyšších odborných škol a konzervatoří). II. Rozhodnutí žalovaného (napadené rozhodnutí) 3. Žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí rekapituloval předchozí průběh řízení, včetně závěrů vyplývajících z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2015, čj. 9 A 1/2011 - 93, shrnul závěry uvedené v Prvostupňovém rozhodnutí a sumarizoval námitky, které žalobce v rozkladu proti Prvostupňovému rozhodnutí vznesl. 4. Žalovaný měl za prokázané, že se jednalo o osobní údaje a v případě údajů vypovídajících o zdravotním stavu subjektů údajů o citlivé údaje ve smyslu § 4 písm. b) zákona č. 101/2000 Sb. Závěr správního orgánu prvního stupně vychází dle žalovaného z platné právní úpravy a v jeho odůvodnění neshledal žalovaný žádné pochybení. 5. Žalobce podle žalovaného shromažďoval citlivé údaje v souboru bez přímého identifikátoru, ale ke každému subjektu (žáku) byl shromažďován obdobný rozsah údajů ve dvou souborech, přičemž jeden soubor obsahoval i rodné číslo, a druhý soubor obsahoval tyto údaje bez rodného čísla, které bylo nahrazeno zvláštním kódem žáka (jako jedinečným identifikátorem za účelem vyloučení duplicit). 6. Podle žalovaného nelze postup zvolený účastníkem řízení považovat za anonymizaci ve smyslu zákona č. 101/2000 Sb., neboť porovnáním těchto dvou souborů, které jsou oba pod kontrolou žalobce, lze dotčené osoby ztotožnit, a to bez vynaložení mimořádných prostředků či úsilí. Ani u jednoho z těchto souborů dat tak nelze dle žalovaného hovořit o tom, že by se jednalo o anonymní údaje, za které je dle § 4 písm. c) zákona č. 101/2000 Sb. možno považovat toliko takové informace, které buď v původním tvaru, nebo po provedeném zpracování nelze vztáhnout k určenému nebo určitelnému subjektu údajů. 7. K námitce extenzivního výkladu pojmu osobní údaj, resp. určenost a určitelnost fyzické osoby, žalovaný uvedl, že výklad pojmu osobní, resp. citlivý údaj, jimiž se rozumí informace, jež mohou být správcem nebo další osobou ke konkrétnímu člověku přiřazeny až za využití jiných prostředků, plně odpovídá relevantní právní úpravě. Kromě § 4 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb. žalovaný odkázal především na čl. 2 písm. a) ve spojení s recitálem č. 26 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES, o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů (dále jen „Směrnice“) s tím, že evropský zákonodárce k omezení této definice, aby pojem určitelnosti nezahrnoval i teoretické či akademické možnosti identifikace konkrétní osoby, uvádí, že se musí jednat o prostředky, které správce nebo třetí osoba mohou rozumně použít. V tomto případě měl žalobce podle žalovaného k dispozici dvě databáze, jejichž jednoduchým porovnáním bez vynaložení mimořádného úsilí může ztotožnit konkrétní osobu. Podle názoru žalovaného se tak v tomto případě bez jakékoliv pochyby jedná o osobní, resp. citlivé údaje o minimálně určitelných osobách. Tento závěr dle žalovaného ostatně odpovídá výkladu jak správních soudů, tak i doktríny. 8. Žalovaný se nedomníval, že tento výklad je nepřiměřeně extenzivní s tím, že pouze aplikace práva v uvedeném rozsahu může ochránit práva dotčených osob tak, jak jsou vymezena v § 1 zákona č. 101/2000 Sb. a v čl. 1 Směrnice. Pokud by byl přijat výklad opačný, podle kterého by se právní předpisy upravující pravidla pro zpracování osobních údajů nevztahovaly na soubor informací, které sice správce velmi snadno (pouhým srovnáním s dalším souborem, který má legálně i technicky k dispozici, protože je např. pod jeho správou, je veřejně dostupný atd.) může spojit s konkrétními lidmi, nicméně údaje v tomto jednom souboru samy o sobě k identifikaci člověka nepostačují, došlo by dle žalovaného k nedůvodnému a nepřiměřenému zúžení působnosti práva ochrany osobních údajů. Soubory informací, které mohou být snadno, za rozumně očekávatelného úsilí správce či další osoby, spojeny s jednoznačně identifikovanými osobami, by tak byly vyňaty z působnosti zákona č. 101/2000 Sb. a kdokoliv by s nimi mohl volně nakládat. Takovýto závěr dle žalovaného zjevně neodpovídá úmyslu českého ani evropského zákonodárce. 9. Žalovaný dále upozornil, že ve prospěch shora uvedeného lze ostatně argumentovat i tím, že v daném případě každý žák či student namísto rodného čísla obdržel identifikační kód a v průběhu dalších roků byly k již shromážděným údajům jednotlivých subjektů přiřazovány další údaje, a to právě na základě tohoto kódu. Jinak řečeno každý žák či student byl pomocí kódu přiřazeného účastníkem řízení jednoznačně odlišitelný od všech ostatních žáků a studentů, takže hovořit o anonymních údajích se i z tohoto pohledu jeví dle žalovaného jako nesprávné. 10. Žalovaný nesouhlasil ani s námitkou žalobce, že citlivé údaje nezpracovával. S odkazem na ustanovení § 4 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb. žalovaný uvedl, že žalobce evidentně zpracovával (shromažďoval, a ukládal) soubory dat, které obsahovaly i citlivé údaje, přičemž se soubory bylo dále nakládáno v tom smyslu, že byly doplňovány a aktualizovány. Dle žalovaného se jednalo jednoznačně o zpracování údajů ve smyslu zákona. Zpracování údajů podle žalovaného zahrnuje i takové operace, jako je shromáždění či uchování údajů, nikoliv pouze jejich aktivní využívání. Žalobce přitom dle žalovaného systematicky a za určitým účelem shromažďoval a dále uchovával údaje týkající se určených či určitelných fyzických osob, o zpracování údajů ve smyslu § 4 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb. tak jednoznačně šlo. 11. Vzhledem ke skutečnosti, že byly shromažďovány a uchovávány citlivé údaje vypovídající o druhu zdravotního postižení, druhu dalšího zdravotního postižení a příznaku souběžného postižení více vadami, aniž by žalobce k takovému zpracování doložil souhlas subjektů údajů, či naplnil některý z dalších právních titulů dle § 9 písm. b) až i) zákona č. 101/2000 Sb., měl žalovaný za to, že žalobci byla prokázána skutková podstata správního deliktu podle § 45 odst. 1 písm. e) tohoto zákona. Tento závěr se dle žalovaného opírá i o vyjádření Městského soudu v Praze, který na straně 14 rozsudku čj. 9 A 1/2011 - 93 ze dne 31. 3. 2015 uvedl, že „pro naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 45 odst. 1 písm. e) zákona ve spojení s ust. § 9 zákona postačovalo prokázat, že žalobce zpracovává i citlivé údaje o žácích a studentech (tj. o jejich zdravotním postižení) bez souhlasu těchto subjektů údajů a že pro takové zpracování nejsou dány výjimky dle § 9 písm. b) až i) citovaného zákona“. 12. K námitkám poukazujícím na liberaci ve smyslu § 46 odst. 1 zákona č. 101/2000 Sb. se žalovaný ztotožnil se závěry správního orgánu prvního stupně s tím, že nebylo prokázáno, že by žalobce provedl veškerá možná opatření k zabránění protiprá