— Nejvyšší správní soud

10 Ad 16/2017- 37 - text 11 pokračování 10Ad 16/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Martina Lachmanna a JUDr. Jaromíra Klepše v právní věci žalobce: J. J. bytem Č. 351/14, V. zastoupeného JUDr. Igorem Nitrianským, advokátem sídlem Kostelní náměstí 16, Prachatice proti žalovanému: Ministr obrany sídlem nám. Tychonova 221/1, Praha 6 o žalobě proti rozhodnutí náměstkyně pro řízení sekce právní Ministerstva obrany ze dne 7. 7. 2017, čj. MO 135946/2017-1322 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí náměstkyně pro řízení sekce právní Ministerstva obrany ze dne 7. 7. 2017, čj. MO 135946/2017-1322 (dále též „Napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí vedoucí oddělení pracovního a služebního práva Odboru pro právní zastupování Ministerstva obrany ČR (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 24. 3. 2017, čj. 304-00002-14-82-5-1322P (dále též „Prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán prvního stupně podle § 117 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vojácích z povolání“), žalobci k jeho žádosti, kterou v souvislosti s poškozeními zdraví ze dne 24. 3. 2010 a ze dne 11. 12. 2010 uplatnil nárok na náhradu za ztrátu na služebním platu po dobu neschopnosti služby (dále jen „Žádost“), přiznal (i.) náhradu za ztrátu na služebním platu po dobu neschopnosti výkonu služby za období od 5. 2. do 26. 5. 2013 ve výši 29 114 Kč a (ii.) náhradu za ztrátu na služebním platu po dobu neschopnosti výkonu služby za období od 8. 6. do 13. 7. 2015 ve výši 5 926 Kč. 2. Napadeným rozhodnutím, které bylo žalobci doručeno dne 7. 7. 2017, žalovaný odvolání žalobce proti Prvostupňovému rozhodnutí zamítl a toto rozhodnutí potvrdil. 3. Mezi účastníky zůstává sporným, zdali se při výpočtu náhrady za ztrátu na služebním platu podle ustanovení § 117 zákona o vojácích z povolání po dobu dočasné neschopnosti ke službě pro úraz mělo vycházet z průměrného výdělku, jehož žalobce skutečně dosahoval v rozhodném období u svých zaměstnavatelů, jak v Napadeném rozhodnutí uvedl žalovaný, anebo z potenciálně dosažitelného výdělku, kterého by žalobce dosahoval, kdyby nedošlo ke snížení jeho pracovní schopnosti v důsledku předcházejících dvou služebních úrazů žalobce, jak tvrdil žalobce. II. Rozhodnutí žalovaného (Napadené rozhodnutí) 4. Žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí shrnul předchozí průběh správního řízení a závěry vyslovené v Prvostupňovém rozhodnutí. Zmínil přitom, že žalobce jako někdejší voják z povolání utrpěl dne 24. 3. 2010 při plnění služebních povinností služební úraz, když špatně došlápl a poranil si hlezno pravé dolní končetiny, a znovu dne 11. 12. 2010 utrpěl další služební úraz spočívající v tom, že při plnění služebních povinností sklouzl, narazil si levý bok a poškodil záda. 5. Žalovaný následně v Napadeném rozhodnutí nepřisvědčil jediné odvolací námitce žalobce, v níž žalobce rozporoval postup správního orgánu prvního stupně, který dle žalobce při výpočtu výše náhrady za ztrátu na služebním platu po dobu neschopnosti výkonu služby nesprávně vycházel ze mzdy reálně dosahované u jiného zaměstnavatele, tj. z příjmu, kterého žalobce reálně dosahoval před začátkem neschopnosti výkonu služby, a nikoliv ze mzdy, kterou by žalobce obdržel u jiného zaměstnavatele, kdyby nedošlo ke snížení pracovní schopnosti v důsledku služebních úrazů žalobce. Žalobce přitom pro účely takového posouzení předložil žalovanému podklady dokládající, jakého výdělku by mohl dosahovat s ohledem na své vzdělání a kvalifikaci, kdyby ke služebním úrazům nedošlo. 6. Žalovaný s odkazem na § 117 zákona o vojácích z povolání ozřejmil, že žalobcem požadovaný způsob výpočtu výše náhrady za ztrátu na služebním platu po dobu neschopnosti výkonu služby byl v přímém rozporu s tímto ustanovením. Ustanovení § 117 odst. 1 zákona o vojácích z povolání podle žalovaného výslovně určoval způsob výpočtu náhrady za ztrátu na služebním platu po dobu neschopnosti výkonu služby, když stanovil, že bylo třeba vycházet z průměrného platu (v případě změny zaměstnavatele mohlo jít o mzdu) před vznikem škody způsobené služebním úrazem. Způsob výpočtu byl pro projednávaný případ podle názoru žalovaného dále konkretizován v § 117 odst. 2 zákona o vojácích z povolání, který upravoval situaci, kdy s časovým odstupem nastala další pracovní neschopnost výkonu služby žalobce v důsledku téhož služebního úrazu. V odkazovaném ustanovení kogentní povahy tedy bylo dle žalovaného výslovně stanoveno, že se při výpočtu předmětné náhrady mělo vycházet toliko z průměrného služebního platu (mzdy) před vznikem této další škody. Žalovaný uzavřel o nedůvodnosti odvolací námitky s tím, že v důsledku znění zákona o vojácích z povolání neměl žádný prostor pro správní uvážení, a naopak by se dopustil nezákonného postupu, pokud by v rozporu s § 117 zákona o vojácích z povolání postupoval při výpočtu výše náhrady za ztrátu na služebním platu po dobu neschopnosti výkonu služby způsobem, který navrhoval žalobce. III. Žaloba 7. Žalobce v podané žalobě nejprve velmi stručně zrekapituloval dosavadní průběh správního řízení, aby následně (byť s nepatrnou variací) v podstatě zopakoval svou jedinou odvolací námitku směřující proti Prvostupňovému rozhodnutí spočívající v odlišném pohledu žalobce na způsob výpočtu náhrady za ztrátu na služebním platu. 8. Žalobce se ohradil proti postupu žalovaného, který se v Napadeném rozhodnutí ztotožnil s názorem správního orgánu prvního stupně a při určování výše náhrady za ztrátu na služebním platu nezákonně vycházel z reálně dosažených příjmů žalobce, nikoliv z příjmů, které „…mohl žalobce v případě, když by nebyl indisponován zdravotním hendikepem vzniklým v důsledku úrazů ze dne 2010, reálně dosahovat“. Dle přesvědčení žalobce však takovýto postup správních orgánů v projednávané věci nebyl správný, když ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti nebylo lze „…odvozovat od platu, který odvolatel reálně před nástupem do pracovní neschopnosti obdržel, ale od platu, který by obdržel u jiného zaměstnavatele, kdyby nedošlo k zdravotním následkům v důsledku úrazů ze dne 24. 3. 2010 a ze dne 11. 12. 2010.“ Žalobce k tomu rovněž podotkl, že právě v důsledku zmíněných služebních úrazů byl značně omezen ve výkonu práce a možnostech uplatnění na trhu práce. Tato skutečnost se také projevila ve výši jeho odměny u zaměstnavatelů, u kterých vykonával závislou práci po skončení služebního poměru, proto správní orgány v projednávané věci nemohly „při dorovnání mzdy“ žalobce vycházet z výše mzdy, která již „byla v důsledku služebních úrazů citelně ponížena“. V daném případě se podle žalobce měl žalovaný v Napadeném rozhodnutí pečlivě zabývat tím, jakou práci a za jakých finančních podmínek mohl žalobce vykonávat u jiného zaměstnavatele, kdyby k služebním úrazům nedošlo a k této dorovnat ztrátu na výdělku po dobu jeho pracovní neschopnosti. Žalobce dále na podporu své procesní pozice uvedl, že na žádost správního orgánu prvního stupně předložil relevantní podklady o tom, že od 12. 9. 2003 byl držitelem řidičského oprávnění skupiny B1, B, C1, C a od roku 2004 byl držitelem řidičského oprávnění skupiny BE, C1, E a CE, potvrzení od potencionálního zaměstnavatele Vladimíra Zlocha VZ Trans se sídlem v Prachaticích, že účastník řízení by u něho býval mohl vykonávat práci řidiče mezinárodní kamionové dopravy oproti měsíčnímu příjmu cca 35 000 Kč od 1. 12. 2012. Dále žalobce předložil nabídku volných míst Úřadu práce ČR - kontaktní pracoviště Vimperk ze dne 8. 3. 2017, která mapovala nabídky práce v daném regionu k roku 2012, jež by mohl žalobce s ohledem na své vzdělání a kvalifikaci vykonávat. Žalobce tak dle této nabídky (viz např. nabídka společnosti SANEST s.r.o., nebo nabídka společnosti REINFURT-ČR, k.s.) mohl reálně pobírat měsíční výdělek ve výši 30 000 Kč. Žalobce v té souvislosti uzavřel, že „(n)a základě provedeného dokazování oba správní orgány dospěly k závěru, že v případě práce řidiče MKD jde o práci, kterou by účastník řízení mohl vykonávat, nebýt následků služebního úrazu.“ 9. Svou jedinou uplatněnou žalobní námitku žalobce následně doplnil o odkaz na jím citovaný nález Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS. 1648/10, dle něhož „nelze tolerovat orgánům veřejné moci přehnaně formalistický přístup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Ústavní soud opakuje, že soud ani orgán veřejné moci není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významového celku. Při výkladu a aplika